Diskutovalo se o zneužívání pojmu evidence based medicine (EBM): U všech 20 pacientů, jimž dr. Fortýn provedl podvaz jednoho nádoru, zmizely i ostatní nádory. Pravidlo EBM říká, že dokud nebude dokázáno cokoli jiného, bude stále platit, že devitalizace má u lidí 100% úspěšnost. Proč? M. Tlustý tvrdí, že zatím na celém světě neexistuje ani jeden popsaný případ, kdy by byl někdo operován PŘESNĚ podle podmínek dr. Fortýna a neuzdravil by se. V ČR při provádění klinických testů nebyl dle něj podle požadavků dr. Fortýna operován ani jediný pacient: Vady provedení klinických testů:
Byl ignorován základní požadavek, že pacienti nesmějí být po chemoterapii. Dr. Fortýn podal na MZ dne 30.10.2000 žádost, ve které apeloval, že pokud MZ povolí klinické testy devitalizace, nesmí v žádném případě dovolit, aby se jich účastnili pacienti po chemoterapii a ozařování. Alespoň v 1. fázi. Všech 40 účastníků klinických testů přitom BYLO po chemoterapii!
Nelze namítat, že nemůže existovat pacient bez chemoterapie, aniž by bylo dáno všanc jeho zdraví. Takových pacientů sice není mnoho, ale existují: důvodem může být, že na jejich typ nádoru chemoterapie smysluplně nezabírá, že ji nesnášejí nebo že ohromný stupeň generalizace jejich onemocnění nedává smysluplnou naději na uzdravení ani při využití chemoterapie. Před zahájením testů oficiální aktéři (Vědecká Rada Ministerstva Zdravotnictví, Česká Chirurgická Společnost, 4 testující pracoviště) uváděli s naprostou, že po devitalizacích bude docházet k fatálním, antibiotiky nezvládnutelným sepsím.
(Přestože kdyby studovali práce dr. Fortýna, věděli by, že on tyto sepse nezaznamenal ani v jednom z případů.) Zcela jasně byly tedy testy koncipovány na prokázání fatálně škodlivých vedlejších účinků, ne na prokázání léčebného účinku devitalizací.
Po ukončení testů nikdo poctivě nepřiznal, že testy měly ohromující POZITIVNÍ a hlavně nadějný výsledek. Že se nevyplnily obavy z nebezpečnosti ponechání podvázané tkáně v těle.
Místo toho tvrdí, že se obávali jen "určitých" sepsí a k "určitým" sepsím skutečně docházelo (i když zvládnutelným antibiotiky). To je ale překrucování skutečnosti. Oni se neobávali zvládnutelných, ale nezvládnutelných sepsí. Nepřizvání týmu objevitele k testům: ani jedno ze 4 klinických pracovišť nenastudovalo důkladně materiály objevitele metody, přestože každá chyba mohla ovlivnit život a smrt účastníků-pacientů. Nedostatek přípravy nenahradili ani průběžnou konzultací s týmem objevitele této metody. To, že nepřizvali tým objevitele testované metody (dr. Fortýna a dnes dr. Horáka) k sebenepatrnější spolupráci, je základním vědeckým nedostatkem klinických testů. Nejvíce byla zanedbána imunologická příprava pacientů a snaha o dosažení optimálního poměru mezi hmotou nádorů, která se nechá v těle podvázaná, která se nechá v těle nepodvázaná a která se z těla odstraní. S tím vzhledem k tomu, že se s metodou teprve seznamovali, nemohli mít z minulosti vůbec žádnou vlastní zkušenost.
Nikdo nerozlišuje mezi povolením klinických testů devitalizace a povolením provádění devitalizací nádorů v praxi jako život zachraňujících úkonů v případech, že není možné použít žádnou klasickou metodu.
Noviny např. napíší: "MZ nepovolilo devitalizace" - ale JAKÉ? Klinické testy nebo zákroky, které by mohly zachránit konkrétní lidský život?
MZ může nepovolit klinické testy nějaké metody - např. z toho důvodu, že pro systematické vedení, zpracování a dlouhodobé sledování účastníků nejsou na konkrétním pracovišti vhodné podmínky. MZ ale nemůže zakázat metodu, která v konkrétním případě může pacientovi jako jediná zachránit život.
Vezměme si jako příklad 1. pacienta, u kterého dr. Fortýn použil v r.1957 devitalizaci nádorů. Byl to muž s prostřeleným břichem, u kterého teprve při otevření břišní dutiny kvůli průstřelu zjistil, že ji má ZCELA vyplněnou nádory, které navíc krvácejí. Mohl snad neprovést jejich podvaz? Ne. On je musel podvázat, aby přestaly krvácet. Vyndat je přitom nebylo ani možné ani smysluplné. (Vyoperovat nádory nebylo možné, protože prorůstaly všemi možnými orgány v břišní dutině. I když bylo možné z nádorů nějakou část odříznout, nebylo to smysluplné, protože nádorů, které nebylo možno vyříznout by v těle i tak příliš mnoho. Pacient by navíc byl zbytečně zatížen traumatem z dalších řezů a nových ran.)
Zodpovědnost za zvolení metody má jedině ošetřující lékař, který může (dle §32 Helsinské deklarace) za vhodných okolností použít i metodu "non lege artis". (Termín "non-lege-artis" neznamená "proti zákonu" ani "zákonem postižitelné", to by bylo "contra lege". "Non lege artis" znamená spíše "nestandardní", něco, co není běžným nástrojem každodenní praxe. Strašení lékařů tímto termínem tedy není vůbec na místě.)
O konkrétním postupu 1 lékaře u 1 pacienta NEMŮŽE rozhodovat orgán, který za výsledek operace NENESE zodpovědnost. Nikdo nerozlišuje mezi podvazem nádoru za účelem odstranění tohoto nádoru a podvazem nádoru za účelem odstranění ostatních nepodvázaných metastáz:
Pod pojem "devitalizace" se úplně stejně zahrnují OBA tyto případy.
Přitom u podvazu za účelem odstranění pouze toho 1 konkrétního nádoru, který např. utlačuje životně důležitý orgán a přitom nejde resekovat, není vůbec třeba mít průkaz o vlivu takového podvazu na imunitu a její reakci vůči metastázám.
I kdyby se vliv na imunitu neprokázal nikdy, bude takovýto úkon mít svůj smysl.
Podvázanému nádoru nezbývá nic jiného než atrofovat a odumřít. Není v tom nic tajemného.
Přitom klinické testy potvrdily, že s tím není spojeno žádné fatální nebezpečí - viz výše nulová sepse u případů, jež popsal a doložil dr. Fortýn.
Proč by tedy podvaz nádoru nemohl být využíván jako další vhodný nástroj pro kýžené odstranění nádoru? Pokud lékaři tvrdí, že KAŽDÝ nádor, který je podvázatelný, je i resekovatelný, není to pravda. Většinou možná ano, ale ne vždy. Nádor může být prorostlý do životně důležitého orgánu, takže by nebylo možné ho celý vyjmout. Přitom se MŮŽE vyskytnout situace, kdy je možno podvázat všechny cévy, které ho zásobují i odkrvují. Proč toho tedy nevyužít, když všeobecně uznávaným pravidlem moderní onkologie je přednostně odstranit všechny nádory, které odstranit lze? U zvířat jsou úspěchy devitalizací nezpochybnitelné. Již to samo o sobě by mělo stačit na celosvětové uznání a rozšíření devitalizací "aspoň" u zvířat. Pokud totiž ještě existuje prostor pro pochyby, zda u lidí bude devitalizace stejně úspěšná jako u zvířat, je její vhodnost u zvířat zcela jasná. To bylo zcela jednoznačně prokázáno během 31 let aplikace devitalizací u zvířecích nádorů jak v laboratoři, tak ve veterinární praxi.
U zvířat zcela jasně mizí nejen podvázaný nádor, ale i nepodvázané metastázy. Takže devitalizace vyřešila problém rakoviny (s pevnými dostupnými nádory) u zvířat.
V celosvětovém měřítku to může přinést astronomický prospěch jak v milionech zachráněných zvířat, tak i v úsporách za jinak mnohem dražší operace a léčbu.
I jen klasická resekce je náročnější a dražší než pouhé podvázání. Přitom po resekci zvířata většinou stejně po pár měsících umírají na rozrostlé metastázy, které v těle zbyly po zákroku.
V USA a Kanadě se i u zvířat používá dokonce drahá chemoterapie a ozařování (statisícové položky na 1 zvíře).
Pokud již jen vyřešení největšího problému veterinární medicíny není důvodem pro udělení Nobelovy ceny, tak by jistě měli již jen pro tento objev dojít čeští objevitelé metody celosvětového uznání.
Neuvěřitelné v tomto kontextu je, že zlehčování úspěchů devitalizací nádorů ze strany lékařských odborníků přijala také média a že žádné z nich se nepokusilo zpochybnit výsledky klinických studií - třeba trváním na definici neexistující KONCEPCE klinických testů a jejím obhájení Ministerstvem Zdravotnictví a vyžádáním si posudku od dr. Horáka. Autor, technický konzultant, se angažuje ve Svazu pacientů ve věci legalizace devitalizace. |
