Její základní vlastností je, že je zpravidla něčím velmi jiným, než se na prví pohled zdá. EU o sobě zpravidla mluví v příjemně zakulacených frázích, jež uklidňují, neboť volená slova vzbuzují příznivá očekávání. EU není komunistický režim, ale její způsob zacházení se slovy dobře znají, přestože u ní většinou nečekají ti, kdo jako antikomunisté a demokraté dlouhodobě zakusili komunistickou totalitní propagandu.

Ve své základní smlouvě Evropská unie na čelném místě tvrdí, že je rozhodnuta "položit základy stále užšího spojení evropských národů." Užší spojení evropských národů je na první poslech docela pěkně znějící, ale jak by řekl Karel Havlíček, kulaté slovo. Zní totiž hezky lidem, kteří si takové spojení představují zcela protichůdně. Líbí se těm, kterým jde o součinnost svobodných demokratických států Evropy, ale i zastáncům postupného omezování jejich svobody, demokracie a nezávislosti ve prospěch Evropě nepřiměřeného, a proto svou povahou neevropského velestátu.

Jeho stoupenci si hrdě říkají federalisté. Jsou to oni, kdo slova jako "užší spojení evropských národů" nebo "stále užší integrace" do zvláštního jazyka EU prosadili jako slova klíčová a svůj federalistický výklad jim přikládají jako závazný.

Proto se ústy velvyslance Evropské komise obořili na předsedu Sněmovny Parlamentu České republiky za to, že si opovážlivě dovolil říci rouhavá slova, že "užšího spojení" je v EU neevropsky příliš, a proto by se mělo uvolnit. Poměrně nedávno kvůli již neúnosné korupci vyměněný úřad Evropské komise se odvolává na kulatá slova o užším spojení, jež dávno odsouhlasily demokratické vlády dnešních členských států EU a velkopansky zakazuje jejich jiný výklad než ten jediný pravý, nedemokratický. Takto příkladně kulatě federalisté a jejich čeští souvěrci chápou i demokracii.

Skutečná demokracie prý bude v Evropě jedině tehdy, až vznikne jejich evropský nadstát, ať už to občané evropských demokracií chtějí nebo ne. Se znalci Evropy a evropských dějin se tito zajisté velmi spásonosní lidé pro jistotu nebaví. Tím ale do Evropy stále patří jako o demokracii vzletně hovořící, příkladně nepoučitelní následovníci těch, kdo svou hloupou, zato ale vševědoucně nadutou tvrdošíjností evropské svobodě a demokracii opakovaně škodili, ohrožovali je v samotných základech a Evropu neomylně přiváděli do propastí nesvobody. Evropu před nimi ve dvacátém století musely celkem třikrát zachraňovat svobodné a demokratické Spojené státy americké.

Začátek tohoto století asi nebude jiný. Na druhé straně víme, že se Evropa pokaždé mohla alespoň teoreticky zachránit sama, jestliže by se takovým zhoubným sklonům včas postavila na vytrvalý odpor. Češi se o to několikrát zdánlivě marně pokoušeli. Psali tak lepší část evropských dějin, jež těm kacířům nakonec vždy, i když zpravidla trapně pozdě, daly za pravdu. Je již opět pozdě, nebo ještě ne ?