Někteří lidé, jako ekonom Paul Mason, předpovídají konec kapitalismu pod tlakem společenských a technologických změn. Někteří lidé, jako třeba Karel Dolejší, se domnívají, že podobné předpovědi jsou v podstatě periodicky se opakujícími projevy nekritického optimismu těch, kdo si přejí spravedlivější společenský řád. Obojí lze považovat za chybu v úsudku, i když ta Masonova je poněkud méně zkratkovitá: kapitalismus už totiž skončil, společenské vědy ale ještě nebyly schopny dost dobře popsat změny, které se udály, a vytvořit nový pojem. Říkejme mu pracovně postkapitalismus.
Řecké drama poněkud zastínilo jak summit BRICS a Šanghajské organizace spolupráce, ale také vývoj v Číně. Některé komentáře se omezily na konstatování o prasknutí čínské bubliny. Protože je Čína jak vedoucím elementem ve skupině BRICS, tak i významným aktérem celé globální ekonomiky, zaslouží si podívat se na problém tzv. bubliny trochu podrobněji.
Zatímco si Barack Obama užívá politických vítězství, když se jeho vyjednavačům podařilo dosáhnout dohody s Iránem a kdy Nejvyšší soud USA potvrdil platnost jeho zdravotní reformy, jeden z hlavních předvolebních cílů jeho administrativy - zavřít věznici na Guantánamu - se zdá být opět méně reálný. Minister obrany Ashton B. Carter, na jehož schválení čekají další plánované transfery zadržovaných z Guantánama, otálí podobně jako jeho předchůdce Chuck Hagel, kterého vloni nahradil. Píší o tom NY Times.
"Filmový festival v Karlových Varech je pro Česko důležitou příležitostí ke styku s mezinárodní debatou o aktuálních problémech. Mejdany, celebrity a soutěže jsou tam však podružné"
Rozhovor Bohumila Kartouse s Janem Čulíkem o tom, proč je mezinárodní filmový festival v Karlových Varech pro Česko důležitý a že to vůbec není pro to, o čem referují z festivalu česká média. Rozhovor se vysílá na regionalni televizi.cz, která je k dispozici satelitem, pozemním digitálním vysíláním a na kabelu i na internetu, od pátku 17. července 2015.
Facebook vloni prozradil, že provedl experiment – snad experiment štěstí, kdy části testovaných osob pouštěl na Facebookovou zeď jen špatné zprávy a druhé části jen dobré. Sledoval pak reakce testovaných. To vše, samozřejmě, bez vědomí obětí. Obejděme pochybný výsledek experimentu a koukněme se na důsledky, které jsou o mnoho hrozivější, než samotný experiment.
Facebook je řízen.
Před lety, v dobách divočiny a vzniku partají, podle starého scénáře: rozmělni politickou bramboračku, přidej zelený hrášek, petrželku, bazalku, šnytlík – vař donekonečna, táhni suppe v mírném varu, aby zůstala silnou. Proč suppe a ne polívka - proto, že významný zelený politik se u sousedů jmenoval Joschka Fischer. Pamatujete?
Pendolino narazilo do kamiónu na přejezdu plnou rychlostí, v blízké stanici totiž nezastavuje. Nádrž náklaďáku se roztrhla, její obsah se proměnil v oblak snadno vznětlivých kapek a výsledkem byla ohnivá koule tlačená vlakem 500 metrů. Scénu jak z amerického katastrofického filmu si naplno vychutnali i lidé čekající na místní spoje, protože souprava s ohnivou ozdobou prosvištěla zdejším nádražím mezi nástupišti.
Nejzajímavější na tragické události je, že kritický železniční přejezd tam už dávno neměl být.
Než začnete psát o nadjezdech na silnicích přes vysokorychlostní trať, měli byste se podívat na mapu, píše čtenář Johan Vávra. Ta silnice nemá ani číslo. Takže otázka není o zajištění přejezdu, ale o tom co tam ten cizí kamion dělal. Když se podívám, kam vede, logicky mi z toho vyjde, že ten kamion se vyhýbal dálnici po silnici 647 a zkracoval si cestu touto místní komunikací. Kdyby jel do Bílovce a tam odbočil na silnici 464, přejel by trať po nadjezdu. Tato nehoda by neměla upozornit na zajištění přejezdů, ale na to, že těžké kamiony jezdí po silnicích, na kterých nemají co dělat a navíc se na těch silnicích chovají tak, jako by to byla dálnice.
Upozorňuji na článek s názvem "Nehoda upozorňuje na to, že se kamiony vyhýbají dálnici". Už včera se ukázalo, že kamion vezl plechy snad přímo do Studénky či jejího blízkého okolí, resp. do jedné z firem, které tam mají svůj provoz, píše čtenář Jiří Štípek.
Před lety jsem jezdil v Německu z Frankfurtu nad Mohanem podél letiště na Kolín nad Rýnem a dále do Düsseldorfu, píše překladatel Britských listů Milan Lelek. Tam se tehdy mezi Frankfurtem a Kolínem stavěla nová železniční trať. Snesla by srovnání, jakoby se mezi Prahou a Brnem postavila rychlodráha.
Jen násypy, mosty a tunely. A vedle dálnice z Frankfurtu do Kolína. Tak by mělo vypadat řešení železnice, ne jako u nás, kde se pouze kopíruje terén a jede se kdejaké město.
U Studénky se srazilo pendolino s nákladním automobilem. Až 25 osob bylo zraněno, někteří z nich vážně. Na místě zůstali dva mrtví. Vlak dokázal zastavit až dva kilometry po srážce. Motor auta byl nalezen až 200 metrů od nehody. Na místo nehody přijíždějí ministři, informují Novinky.
K tomu poznámku: Je zjevné a logické, že vlaky, které jezdí rychlostí 140-160 km/h nemohou prostě jezdit na tratích, na nichž zůstávají předpotopní přejezdy se závorami. Pak nutně dochází k takovýmto nehodám. U vysokorychlostních tratí je možné mít pouze mimoúrovňové přejezdy, přes mosty či podjezdy. Je s podivem, že si to nikdo při modernizaci trati Praha-Ostrava neuvědomil. Teď se politikové diví, že je na místě 25 zraněných.
Dotaz pro senátora Kuberu: Proč jednáte populisticky?
Pozorně jsem poslouchal Vaši televizní debatu kolem "lex" 0,5 promile
alkoholu v krvi, s kterou by bylo podle Vás vhodné legálně řídit motorové
vozidlo. Vaším hlasitým argumentem bylo osdvolávání se na skutečnost, že je ve
větší části EU určitá hladina alkoholu v krvi tolerována. Například v Anglii
lze mít v krvi až 0,8 promile alkoholu. Podle Vás by bylo vhodné alkoholovou
velkorysost legislativců ze zemí EU zavést i u nás. A to mě právě zaráží.
Když stejní zákonodárci těchto zemí fatálně omezili kouření na veřejnosti,
tak jste proti kopírování jejich moudrosti velmi hlasitě protestoval...
Vyjádření náměstkyně Liptákové v Deníku Referendum k tomu, že Majetková komise Rady města Brna odložila žádost o vytvoření sociálního a kulturního centra na ulici Vlhká, bohužel navazuje na tradici špatného přístupu brněnského magistrátu – odložit, nic nedělat, nechat zchátrat (a zaplatit z veřejných prostředků zbourání). A pokud možno osočit ty, kteří s veřejným prostorem (či brownfieldy v Brně) chtějí něco dělat.
Včera jsem si sedl do vlaku příměstské dopravy. Jmenuje se to City Elefant. Jezdí parádně potichu, nedrncá a má klimatizaci. Prý běží naplno, říkala paní průvodčí. Pobíhala po vlaku jako čamrda v sukni. Pak se šla ochladit do vedlejšího vagonu. Tam je prý zase chladno. Třebaže bylo teprve deset hodin, bylo u nás k padnutí.
Z globálního průzkumu, zveřejněného minulý týden organizací Pew Research Centre, vyplývá, že zatímco lidé v Severní Americe, v Británii, v Austrálii, Japonsku, Francii a Německu vidí Isis jako největší hrozbu, jíž čelí, občané většiny zemí v chudších částech světa - v Africe, v Latinské Americe a v Asii - vidí jako nejzávažnější hrozbu globální oteplování.
Winston Churchill měl pravdu, když řekl, v červnu 1940: "Na této bitvě závisí, zda přežije náš způsob života." Ti, kteří ho dnes napodobují, pravdu ve většině případů nemají. Taliban, Al Kajda, Saddám Husajn, Isis, islamistický extremismus - nic z toho nebylo a není existenciální hrozbou životu naší země. Ale všechny tyto "hrozby" jsou přeháněny, aby vypadaly hrozivě. Jsou záměrně nadány téměř nadpřirozenou silou, aby z toho politici mohli v budoucnu vytěžit pro sebe bronzovou sochu. Toto přehánění, jak jsme se poučili na případě Iráku, má své důsledky.
Pojmy demokracie a svoboda se v současnosti zaštiťuje prakticky každý, kdo chce dodat svému komentáři patřičnou míru váhy. Nezáleží na tom, zda dotyčný demokraticky smýšlí či hájí-li princip svobody, důležité je, že tato slova použije. Dochází zde k závažné proměně, během níž se tyto pojmy vyprazdňují, přičemž důraz začíná být kladen pouze na samotné slovo, nikoli obsah, který v sobě nese. Zanedlouho tak můžeme být svědky situace, kdy ve jménu demokracie a svobody uslyšíme hlásat názory, které však budou ve svém jádru podstatám demokracie a svobody naprosto odporovat.
Německá diplomacie urgentně potřebuje vyvodit správnou lekci z katastrofy ve sféře veřejné diplomacie, kterou vyvolala politika vůči Řecku, napsal Thorsten Benner.
Když neprozřetelně zalistujete levicovými publikacemi z přelomu 19. a 20. století, mimoděk se po vyslovení slova "pokrok" začnete popadat za břicho. Vždyť víc jak před sto lety byli dělníci výborně organizováni, v tradici osvícenské filosofie ambiciózně vzděláváni, jejich internacionalismus byl nefalšovaný a nacionalismus pracující třídy slabým a nevýrazným jevem. Srovnejte si to s dneškem - a zkuste chvíli fantazírovat, že co se přes obrovské úsilí nepovedlo elitním dělnickým pradědům s obrovskými aspiracemi, toho dosáhnou změkčilí zhýralí pravnuci. Protože asi tak po tisící osmisté sedmdesáté šesté opět kdosi předpovídá naprostý a definitivní konec kapitalismu. Tentokrát již doopravdy. S jistotou desetinásobku.
Tím, že vytvořil miliony lidí, spojených sítěmi, kteří jsou finančně vykořisťováni, avšak mají na dosah prstů veškerou lidskou inteligenci, informační kapitalismus vytvořil v historii nový katalyzátor změny: vzdělanou a globálně propojenou lidskou bytost.
Aniž bychom si toho povšimli, vstupujeme do postkapitalistické éry. Změny, které nastanou, způsobuje informační technologie, nové způsoby práce a sdílení ekonomiky. Bude trvat dlouho, než staré způsoby zmizí, ale je načase uvažovat utopicky, argumentuje Paul Mason.
Po většinu dvacátého století snila levice o tom, že tržní kapitalismus bude zničen shora. Způsobí to dělnická třída, buď ve volbách, anebo na barikádách. Bude to stát, který zruší kapitalismus. Příležitost k jeho zrušení nastane v důsledku častých epizod hospodářského rozkladu.
Od chvíle kdy prezident Nkurunziza 25. dubna oznámil záměr usilovat o třetí funkční období - což podle kritiků odporuje ústavě i Arušské dohodě o míru a usmíření - dochází v hlavním městě Bujumbuře prakticky každý den k násilným protestům. Ekonomické aktivity jsou paralyzovány jak v hlavním městě, tak v dalších částech země.
Vtip satirického serveru The Onion, že Spojené státy nabídnou izraelskému premiéru rakety, aby ho uklidnily ohledně dohody s Íránem, se ukázal být pravdou
"Spojené státy uklidňují rozzuřeného Netanyahua dodávkou balistických střel" - to zní jako titulek ze satirického časopisu The Onion. A taky to je - až na to, že tentokrát je to pravda. Mezinárodní média se opakovaně nechala napálit serverem The Onion, opravdu věřila, že Kim Jong-un vyhrál hlasování o sexuálně nejatraktivnějšího muže na světě, nebo že Američané by dali přednost sednout si u piva s Mahmudem Ahmadinedžádem spíše než s Barackem Obamou.
Singapur na počátku 2. světové války byl mimo jiné ukázkou střetu politické a vojenské reality soudobé Británie. Šlo o vzdálenou předsunutou pozici v regionu, který měl pro slábnoucí impérium sice klíčový význam, ale nikdy nedošlo k vyčlenění patřičných sil pro její obranu. Na druhé straně bylo politicky nemyslitelné na obranu rezignovat. I kdyby takové rozhodnutí přijala britská veřejnost, spojenci v regionu by se s ním nikdy nesmířili. Klíčový význam pevnosti Singapur - relativně nevelké pozice - pro celý britský spojenecký systém v Jihovýchodní Asii se ukázal po jejím pádu. Ze strany Japonců šlo doslova o mistrovský kousek. Britské aliance budované dekády jedinou ranou přestaly existovat.
Současná situace v Evropě nabízí přinejmenším jednu výraznou paralelu s varovnou historií snadné kořisti, jíž agresor u vědomí zničujících důsledků pro napadeného nedokázal odolat - stále zcela nedostatečně řešenou obranu Pobaltí.
Mezinárodními cenami oceněný ukrajinský filmový režisér Oleg Sencov, který loni kritizoval anexi Krymu Ruskem, byl navzdory mezinárodním protestům postaven před soud.
Agenti FSB zatkli Olega Sencova, 39, v Simferopolu na Krymu v květnu 2014 poté, co se účastnil protestu proti anexi ukrajinského poloostrova Ruskem. Sencov byl členem prokyjevské organizace AutoMajdan a přivezl potraviny ukrajinským vojákům, kteří se zabarikádovali na svých základnách poté, co ruské jednotky v únoru 2014 Krym okupovaly.
Cvek argumentoval, že podle jeho názoru byly základy západního emancipačního projektu v dějinách lidstva položeny už ve středověku, který oproti antice vnímal všechny lidi jako rovné před Bohem, a - také oproti antice - uznával důstojnost fyzické práce a potřebu zlepšovat fyzickou prací svět. A trochu udiven z toho, ze prý středověk něco vnímal, jsem našel trochu dál v textu jen krátkou zmínku o „křesťanském pojetí lidské rovnosti“.
19. září bude zakázán vjezd aut do centra švédského hlavního města Stockholmu. Město se připojí k celoevropské iniciativě na podporu ekologicky šetrnějšího cestování.
(1) Kuba má dlouhou tradici toho jak potěšit návštěvníky prostřednictvím součinnosti tropického počasí a přírody, cukernatého alkoholu, silného tabáku a kávy, barvité rasové směsice lidí a smyslné hudby a tance. Přidejte to všechno k trvající vítězné revoluci a atraktivita Kuby se může zdá neodolatelná. Kubánský turistický průmysl - hlavní zachránce Kuby po hospodářském kolapsu ze začátku devadesátých let - se zdá být nezastavitelný. V roce 2013 navštívily Kubu asi dva miliony turistů a roku 2014 tři miliony. K vzrůstu zájmu o Kubu dochází v důsledku očekávání bezprostředních změn: návštěvníci zvenčí chtějí ještě zažít to, co možná budou poslední okamžiky revolučního snu bratrů Castrových.
[1] Cuba has a long tradition of pleasing visitors with a combination of tropical weather and nature, sugary alcohol, strong tobacco and coffee, colourful racial mix and sensual music and dancing. Add to these a lasting victorious revolution – and the attraction may feel irresistible. The Cuban tourist industry – the country’s principal saviour after the early 1990s’ economic collapse – seems unstoppable: some two million foreigners visited in 2013, and about a million more, in 2014. The expectations of imminent change have clearly contributed to this growth of interest: outsiders want to catch what may prove to be the last moments of the Castro brothers’ revolutionary dream.
Uprostřed azylové bytové krize v Rakousku vznikla nová iniciativa, v jejímž rámci zvou Rakušané uprchlíky, aby se ubytovali ve volných pokojích v jejich bytech.
Seděli na pohovce ve svém vídeňském bytě a smáli se, když se připravovali, že spolu stráví večer venku ve městě. I když rozhovor vypadal stejný jako mezi jakýmikoliv lidmi, kteří bydlí společně v jednom bytě, toto sdílení bytu bylo trochu nezvyklé.
Uche Daniel, 25, je uprchlík z Nigérie. Seznámil se se svými rakouskými spolubydlícími Patricií Hartlovou a Simone Fidlerovou před čtrnácti dny prostřednictvím iniciativy Flüchtlinge Willkommen (Uprchlíci, vítejte!) - což je organizace, která zve uprchlíky a žadatele o azyl, aby přijali ubytování ve volném pokoji v soukromých bytech rakouských občanů a nemuseli bydlet v uprchlických táborech.
Vedle bezvýznamných filmů, odměněných "cenami" na karlovarském filmovém festivalu, se tam promítaly i významné, vynikající filmy z celého světa, které se ovšem neúčastnily v Karlových Varech žádných obskurních "soutěží". Karlovarský filmový festival má obrovský význam, že přináší do České republiky jednou ročně dramaturgicky velmi dobrým způsobem vybranou přehlídku toho nejzajímavějšího, co po světě vzniklo za minulý rok. Bohužel o těchto filmech širší česká veřejnost nic neví a v televizi se o nich nereferuje, ani je Česká televize neuvádí.
Jedním z řady takovýchto vynikajících filmů byl turecko-německo-francouzský snímek Mustang (2015) režisérky Denise Gamze Erguven. Vzhledem k tomu, jak podvratný a sociálně nezávislý a kritický byl tento film, jak silně se stavěl proti zotročování žen, je pozoruhodné, že byl částečně financován muslimským státem Katar, konkrétně institucí Doha Film Institute. Pro české nenávistné aktivisty proti islámu by bylo jistě nepochopitelné, jak je možné, že muslimská kulturní organizace financuje film bojující za práva a emancipaci žen.
Podle senátora Jaroslava Doubravy (Severočeši.cz) byla imigrační vlna
vyvolána Američany proto, aby byla destabilizována Evropa. Senátor Doubrava
se domnívá, že imigranti pravděpodobně získávají blíže nespecifikovanou
finanční podporu, aby zaplavili Evropu. Jinak to prý není možné, když
"vydělávají dolar na den". Na námitku, že do Evropy cestují jen lidé ze
středních vrstev, kteří mohou prodat majetek, aby zaplatili pašerákům,
namítá, že by sem musely v takovém případě přijet nejprve ženy a děti, což
se prý neděje.
(Seriozní informace, které vyvracejí donebevolající nesmysly pana Doubravy, naleznete česky například na stránkách organizace Lékaři bez hranic ZDE)
Rozhovor s českým zákonodárcem natočili Kryštof Kozák a
Bohumil Kartous během demonstrace organizované odpůrci pomoci uprchlíkům,
která se konala 18. 7. na Václavském náměstí v Praze. Ve stejnou dobu se na
na spodní straně náměstí konala demonstrace proti nenávisti, která měla
upozornit na nebezpečí xenofobie rozšířené v české společnosti. Jak se
vyjádřil senátor Doubrava mimo záběr, lidem, kteří přišli podpořit
toleranci, by dal "po papuli".
Srovnání účastníků obou demonstrací je vcelku ilustrativní. Zatímco proti
nenávisti přišli demonstrovat lidé napříč politickým spektrem (Zelení,
Sociální demokraté, Piráti, anarchisti, mezi řečníky byl zástupce TOP 09),
mezi demonstranty proti pomoci uprchlíkům byli viditelní pouze zástupci
extrémní pravice a pravděpodobně jejich elektorát.
Je s podivem, že
demonstraci proti nenávisti nepřišli podpořit vysocí političtí
představitelé ČR, zatímco demonstrace xenofobů získala svého ambasadora v
postavě senátora Doubravy. Patrného rozdílu v projevech, které na obou
demonstracích zazněly, si česká média kupodivu nepovšimla...
< Anglický fotbalový tým hajluje na olympijském stadionu v Berlíně dne 14. května 1938, a to na příkaz britského ministerstva zahraničí. Podrobnosti v angličtině ZDE
Zdánlivě okurkovou sezónu narušily fotografie nynější britské královny Alžběty II., na níž je ve věku sedmi let zachycena s rukou zdviženou k nacistickému postavu. Na sociálních sítích různí lidé tvrdili, že jako malé děti také hajlovali, a že tudíž nejde o nic závažného. Souhlasím, nelze vinit děti z podobného počínání, nicméně celý okurkový incident poukazuje na trochu jinou, mnohem závažnější skutečnost.
Včera se opět otevřely v Řecku banky a svitla naděje, že se život vrátí do normálních kolejí. Tato naděje (a zatím to není nic více) však byla draze zaplacena okamžitým růstem cen v důsledku změn DPH a další tvrdá opatření budou pod diktátem věřitelů uskutečňována postupně. V souvislosti s tím se v médiích i na sociálních sítích objevují jednostranné, až extrémní postoje, podle nichž si Řekové vlastně svůj osud zasloužili kvůli své údajné lenosti a malé podnikavosti, nebo naopak vše způsobil premiér Tsipras svojí kapitulací a zradou programu Syrizy. Dokonce někteří „odborníci“ vypočítávají, o kolik procent letošního HDP tvrdohlaví řečtí vyjednavači svůj stát připravili.
George Friedman je nepochybně inteligentní analytik. Jeho článek "Říše vrací úder: Německo řecká krize" v BL je pro mě ale důvodem poukázat v téhle poznámce na chybu, které se často dopouštějí i jiní myslitelé jinde (viz také k tomu: "O ideologickém používání slov, neboli Stát, trh a Dow Jones"). Tahle chyba hraje roli v případě teorie hry, která se často cituje v souvislosti s řeckou krizí, ale také v každodenním životě nás všech.
Na sobotní demonstraci ultrapravičáků na Václavském náměstí není alarmující, že se konala - v demokracii má právo každý vyjádřit svůj názor - ale že český stát nejednal proti výrokům a proti chování, které zjevně naplnilo skutkovou podstatu trestného činu.
Komunisté se ozvali ústy svých představitelů proti gestu představitele
KDU/ ČSL v Mnichově.
Naštěstí v tom z parlamentních stran zůstali sami...
Komunisté by měli být první, kdo by se měl Němcům, odsunutým z ČSR,
omlouvat. Nechápu, proč už to dávno neudělali. Svého času totiž schválením
a aktivním prováděním divokého i řádného vyhánění českých Němců porušili
jednu za svých stěžejních zásad: proletářský internacionalismus.
V čeervnu 2015 přispěli čtenáři finančně na Britské listy bankovním příkazem celkovou částkou 150 564,80 Kč. Příjem z reklamy byl 13 996 Kč.
Zůstatek byl koncem června 2015 209 875,59 Kč, z toho částka na exekutorský projekt 156 375,59 Kč.
Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.
Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.
Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.
Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.
