17. 7. 2015 / George Friedman
Minulý týden došlo k zoufalému souboji. Postavil proti sobě Německo a Řecko. Oběma zemím šlo o všechno. Soudě podle dosažené dohody Německo donutilo Řecko ke kapitulaci. Není ale zdaleka jisté, jestli může Řecko dopustit, aby byla dosažená dohoda uskutečněna, nebo jestli k tomu má celonárodní politickou vůli. Není také jasné, jaké alternativy má k dispozici zejména vzhledem k tomu, že řecký lid zatlačil Německo do rohu, v němž mu nezbylo než riskovat všechno. Pro Řecko to nebyl dobrý tah. Německo odpovědělo velmi prudkým protiúderem.
Klíčovou událostí bylo řecké referendum o požadavku Evropské unie na další úsporná opatření výměnou za infuze hotových peněz k záchraně řeckého bankovního systému. Vládnoucí strana Syriza uspořádala referendum, aby posílila svoji pozici v jednání o evropských požadavcích. Podle názoru řecké vlády by podmínky EU zachránily Řecko před okamžitou katastrofou za cenu jeho dlouhodobého ožebračení. Požadovaná úsporná fiskální opatření by podle vlády znemožnila jakékoli ozdravění. Řekové měli na výběr mezi akutní katastrofou bankovního systému a dlouhodobou bídou, což považovali za nemožnou pozici.
Když se v šachu dostanete do beznadějné pozice, jedním z řešení je převrhnout šachovnici. Právě o to se Řekové pokusili referendem. Jestliže by jeho výsledek byl záporný, pak by vláda mohla kapitulovat před německými požadavky a tvrdit, že taková byla vůle lidu. Jestliže ale referendum dopadlo tak jak dopadlo, vláda mohla přijít k Evropské unii a argumentovat tím, že rozsáhlé zmírnění úsporných opatření je nejen stanoviskem vlády, ale také suverénní vůlí řeckého lidu.
Evropská unie je založena na dvojím principu nezrušitelného společenství zemí, které vstoupily do společného svazku, ovšem se zachováním jejich národní suverenity. Řekové dávali najevo svoji národní vůli, což – jak si myslela vláda – vytváří novou šachovou partii. Němci se namísto toho rozhodli požadovat bez obalu postoupení značné části suverenity Řecka tím způsobem, že se vytvoří kádr evropských byrokratů, který bude dohlížet na uskutečňování dohody a převezme kontrolu nad řeckými národními aktivy, jejichž prodejem se získají peníze. Podrobnosti nejsou tak důležité jako fakt, že se Řekové dovolávali svého suverénního práva a Německo odpovědělo vynucením dohody, jež donutila Řeky, aby se tohoto práva vzdali.
Německými obavami jsem se už rozsáhle zabýval. Německo je masivní exportní mocnost závislá na evropské zóně volného obchodu, kde se kupuje podstatná část jeho produktu. Minulý měsíc měli Němci rekordní přebytek obchodní bilance, k němuž nezbytně přispělo obchodování s eurozónou i se zbytkem Evropské unie. Pro Německo by štěpení Evropské unie bylo přímou hrozbou jeho národním zájmům. Pozice Řecka – zejména vzhledem k řeckému referendu – by v nepříliš vzdálené budoucnosti mohla také štěpení způsobit.
Němce vylekaly dva aspekty řecké pozice. Zaprvé skutečnost, že se Athény pokusily použít svoji národní suverenitu k nátlaku na Evropskou unii, aby dovolila Řecku vyhnout se bolesti úsporných opatření. To by ve skutečnosti přesunulo břemeno řeckého dluhu na Evropskou unii, což by znamenalo na Německo. Pro Němce je blok nástrojem ekonomického růstu. Jestliže by Německo akceptovalo princip, že má převzít odpovědnost za finanční problémy jednotlivých zemí, pak by Evropská unie – která má nemálo zemí s takovými problémy – mohla vyčerpat jeho zdroje a podkopat základní smysl bloku, aspoň z německého hlediska. Jestliže by Řecko předvedlo, že dokáže přimět Německo k převzetí dlouhodobé odpovědnosti za dluh, není jasné, kde by to skončilo – a právě to bylo záměrem řeckého referenda.
Kdyby na druhé straně Řekové opustili Evropskou unii, vytvořili by tím precedent, který by nakonec rozbil celý blok. Kdyby byla Evropská unie, řečeno Goetheho slovy, výběrovým příbuzenstvím, něčím, do čeho lze vstoupit a pak zase odejít, pak by to vážně zpochybnilo její dlouhodobou životaschopnost. A neexistoval by žádný důvod, proč by se tyto pochyby nemohly rozšířit také na zónu volného obchodu. Jestliže by země mohly vystoupit z Evropské unie a budovat obchodní přehrady, pak by Německo žilo ve světě cel, evropských i jiných. A to byl pro Německo děsivý scénář.
Jak jsem řekl minulý týden, referendum zahnalo Německo do kouta. Německo nemohlo přijmout řecký požadavek. Nemohlo riskovat odchod Řeků z Evropské unie. Nesmělo na sobě dá znát, že se bojí odchodu, a nemohlo být povolné. Minulý týden dali Němci do oběhu nápad, že by Řekové mohli dočasně opustit Euro. Řecko má obrovský dluh a potřebuje vybudovat svoji ekonomiku. Je nejasné, co má to všechno společného s členstvím v eurozóně nebo používáním drachmy. Určitě není jasné, jak by to pomohlo Evropě nebo vyřešilo akutní bankovní problém. Řekové jsou na mizině a nemají eura ke splácení půjček nebo injekcím likvidity do bankovního systému. Totéž by platilo, i kdyby opustili Evropskou unii. Návrh na dočasný grexit byl docela prázdný čin – a bravurní kousek Němců. Když se při jednáních něčeho zoufale obáváte, nejlepší strategií je žádat, aby se to stalo.
Za partnera vyjednávajícího s Řeky jsem úmyslně označil Německo a nikoli Evropskou unii. Že jsou Němci řídicí entitou Evropské unie, bylo znát už dlouhou dobu. Tentokrát s tím nedělali žádné okolky. A bez okolků také dali najevo, jak jsou draví. Fakticky zvedli prapor německého primátu, německých národních zájmů a německé ochoty rozdrtit opozici. Jejich pozici veřejně zpochybnili mimo jiných Francouzi a Italové. V konečném výsledku na tom nezáleželo. Němci s těmito ostatními vládami konzultovali, ale Berlín určoval vyjednávací pozici, protože nakonec by právě Německo bylo nejvíc vystaveno důsledkům francouzské nebo italské umírněnosti. Toto vyjednávání probíhalo v kontextu Evropské unie, ale bylo to německé vyjednávání.
A tím vším udělali Němci něco, co nikdy nechtěli: docela jednoznačně vzkřísili myšlenku, že Německo je v Evropě suverénním a dominantním národním státem a že má moc a vůli k tomu, aby jednostranně vnutilo jiné zemi své přání. Jistě, byly dodrženy jemnosti hlasování ministrů financí a předsedů vlád, ale byli to Němci, kdo vedl reálná jednání a prosadil svou vůli ohledně Řecka.
Historicky zaujímalo Německo pozici jedné z mnoha zemí Evropské unie. Jedním z hlavních cílů evropské integrace bylo ukotvení Německa v mnohonárodní evropské entitě takovým způsobem, aby se mohlo ekonomicky rozvíjet, ale nesehrávalo v Evropě tu roli, jakou hrálo v letech 1871 až 1945. Klíčem k tomu bylo zajištění úplného spojenectví mezi Německem a Francií. Byla zde obava, že by ekonomický růst Německa mohl vést k vytvoření jednostranné německé politické moci, a vycházelo se z předpokladu, že multilaterální organizace, v níž budou navzájem těsně propojeny Francie a Německo, umožní Německu růst bez rizika jeho jednostranné politické moci.
Nikdo si nepřál silněji než samotní Němci, aby toto řešení fungovalo, a účelem mnoha manévrů Německa byla záchrana evropské multilaterální entity. Při těchto svých tazích ale Německo překročilo dvě čáry. Méně významné bylo, že Francie a Německo nepostupovaly v jednání s Řeckem společně, i když jejich pozice nebyly natolik vzdáleny, aby hrozila roztržka. Druhým a vážnějším překročením linie byla skutečnost, že závěrečné jednání bylo uplatněním jednostranné německé moci. Některé země podporovaly německou pozici od samého začátku – zejména východoevropské země, jež kromě nelibosti vůči Řekům odsávajícím evropské peníze také nedůvěřovaly vztahům Řecka s Ruskem. Němci měli spojence. Některé přední mocnosti jim ale oponovaly, a nad těmi se mávlo rukou.
Nad těmito mocnými oponenty se mávlo rukou zejména ve dvou záležitostech. Jednou byla jakákoli dočasná infuze hotových peněz řeckým bankám. Druhou byl německý požadavek, vyslovený extrémnějším způsobem než kdykoli předtím, aby se Řekové vzdali základní suverenity nad svou národní ekonomikou a fakticky nad samotným Řeckem. Německo žádalo, aby se Řecko podřídilo dohledu cizí monitorovací skupiny EU, která, jak se ukázalo při jednání, by byla v konečném důsledku pod kontrolou Německa.
Tohle Němci nechtěli udělat, ale co si nějaká země přeje udělat a co pak udělá, jsou dvě rozdílné věci. Němci si přáli, aby Řekové poslušně přijali přísnější úsporná opatření výměnou za podporu jejich bankovního systému. Největší starosti Německu nedělalo stanovisko řecké vlády, ale řecké referendum. Kdyby Německo donutilo ke kapitulaci řeckou vládu, šlo by o konvenční mezinárodní vyjednávání. Jestliže ale donutilo vládu, aby kapitulovala tváří v tvář volebnímu mandátu řecké veřejnosti, byl to z mnoha hledisek útok na národní suverenitu, nucené urovnání nikoli proti stanovisku vlády, ale v přímé konfrontaci s voličstvem. Němci nemohli přijmout výsledek hlasování. Museli reagovat požadováním ústupků v řecké suverenitě.
To samozřejmě není konec. Je nyní na řecké vládě, aby uskutečňovala dohody, a dělá to tváří v tvář řeckému referendu. Situace v Řecku je zoufalá kvůli stavu bankovního systému. To byl slabý bod, na nějž Němci tlačili, aby vynutili řeckou kapitulaci. Ale Řecko nyní stojí nejen před přísnými úspornými opatřeními, ale také před cizí nadvládou. Pozice Němců spočívá v tom, že nevěří Řekům. Teď nemají na mysli vládu, ale řecké voličstvo. Z tohoto důvodu chtějí monitorování a kontroly. Z německého hlediska je to rozumné, ale pro Řeky to bude explozivní.
Německo za druhé světové války okupovalo Řecko. Tak, jak je tomu ve značné části Evropy, paměť této okupace je nyní součástí DNA země. To, co se děje, bude nahlíženo jako návrat německé okupace a oponenti dohody tento argument určitě použijí. Způsob, jakým byla učiněna dohoda a jakým ji Němci rozšířili, aby zajistili kontrolu zvnějšku, oživí historické vzpomínky na německou okupaci. Už to vlastně začalo. Agresivní neústupnost Němců lze chápat jako postoj motivovaný německými obavami, ale Německo bylo odjakživa vystrašenou zemí reagující siláctvím a sebedůvěrou.
Toto jádro věci se nevytratí, a to nejen proto, že nelze předpovědět, jak bude Řecko reagovat; chudoba versus suverenita je hodně silná káva, zvlášť když Řekové zůstanou chudí a současně přijdou o část suverenity. Z Kypru a nyní z Řecka udělali Němci příklad. Vedoucí mocnost Evropy se nebude zaručovat za dlužníky v platební neschopnosti. To je poselství, které na Evropu zapůsobí bez ohledu na všechny dnešní protiřecké nálady.
To je velmi vzdáleno tomu, co Německo chtělo. Ale Řecko nemohlo akceptovat německé požadavky a Německo nemohlo akceptovat řecké. Nakonec poskytla bankovní krize Německu nástroj, kterému nebylo možné vzdorovat. Okolnosti nyní vyžadují, aby se Řekové smířili s finanční přísností a předali klíčové prvky suverenity institucím pod kontrolou nebo silným vlivem Němců.
Co jiného mohlo udělat Německo? Co jiného mohlo udělat Řecko? Tragédie geopolitické reality je v tom, že to, co se stane, má máloco společného s tím, co chtěli státníci, když začali.
Tento text vychází se souhlasem zpravodajské agentury Stratfor. Anglický originál je ZDE Přeložil Rudolf Převrátil.
Vytisknout28.8. 2015
Víte, čím vyhrála Angela Merkelová poslední volby? Tím, že Německo na místo propadu do sebeuspokojení vynaloží nezbytné úsilí, protože ani ostatní části světa nespí? Nebo tím, že její agenda 2020 navázala bezprostředně na reformním úsilí svých předch...