František Schildberger:
Kdysi jsem byl účastníkem debaty, kde se hovořilo
o tom, jestli literatura ještě má
společenský význam. A já jsem tenkrát říkal, že mi
prostě nezbývá než konstatovat, že takový význam
už nemá.(...)
Myslím, že
celou věc krásně vystihuje citát Arnošta Lustiga:
"Jestli to není tak, že teď film bude ten způsob,
jakým se vyprávějí příběhy..." To je přesně ono.
Vždycky se vyprávěly příběhy, vždycky se budou
vyprávět příběhy. Pokud budeme na této zemi,
vždycky budou lidi zajímat příběhy jiných lidí.
Jenomže to, že se příběh fixuje písemně a pomocí
nějaké chemikálie tiskne na jakousi blánu, to
není prvotní.
Vyprávění příběhů je starší nejen
než knihtisk, ale i než vynález písma. Literatura
je v dějinách vyprávění příběhů jedna z kapitol.
Je to kapitola rozsáhlá, ale i před ní se příběhy
předávaly ústní formou, teprve později se začaly
psát -- a teď se točí. Tak už to podle mě je. Dnešními
vypravěči jsou filmoví režiséři, kteří se těší
podobné pozornosti, jaké se těšili spisovatelé,
řekněme, před padesáti lety.
Když vydal Karel
Čapek nový román, byla to událost. Dnes, když
nějaký významný režisér natočí film, je to událost
podobného významu.
Naprosto mě nadchl Jan
Čulík, literární vědec, který ukázal, že vlastně
celý dosavadní život nezkoumal jenom literaturu,
jak si mnozí mysleli -- ale příběhy. Jeho poslední kniha
pojednává o českých filmech po roce 1989. (Jací
jsme. Česká společnost v hraném filmu devadesátých
a nultých let, Brno, Host 2007.) Vlastně
tím vkročil do jiného vědního oboru -- ale vlastně
nevkročil, vlastně jenom pochopil to, co před
ním brilantně formuloval Lustig.