Historik Bořivoj Čelovský vydal v nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy v druhém, podstatně rozšířeném vydání svou publikaci z loňského podzimu Konec českého tisku (ISBN 80-86101-51-7). (O prvním vydání, varujícím, že zahraniční, zejména němečtí tiskoví magnáti ovládli více než 85 procent českého tisku, a o tom, že firma Passauer Neue Presse vlastní nyní už nejen veškerý český, ale i moravský regionální tisk, jsme referovali v Britských listech dne 25. 9. 2001 zde, zde a 10. 10. 2001 zde.)

Ve druhém, rozšířeném vydání své knihy publikuje Bořivoj Čelovský mj. informace o tom, jak se Kanada brání tomu, aby sousední Spojené státy ovládly veškerý kanadský tisk (od roku 1965 nejsou náklady na reklamu, uveřejněnou v tisku, který v Kanadě vydávají zahraniční majitelé, uplatnitelné při daňovém přiznání jako výdaje - což znamená, že pro Američany je nevýhodné vydávat v Kanadě noviny), dále informace o tom, jak se proti zahraničnímu vlastnictví tisku brání různé evropské země, zejména Francie, kapitoly o divoké privatizaci (rozkradení) českých deníků, jako MFD, Právo, Zemské noviny či Večerník Praha, historii toho, jak se z pokusů vytvořit z Lidových novin kvalitní a inteligentní deník postupně stal Němci ovládaný bulvární plátek, dokumentaci k četným případům cenzury v českém tisku, vlastněném Němci, kdykoliv se Čelovský někde chtěl varovně zmínit, že český tisk drtivou většinou ovládají německé firmy, anebo jako historik psát o sudetoněmeckém problému jinak než prosudetoněmecky (autor uvádí hned čtyři příklady razantní cenzury v deníku Mladá fronta Dnes; docela pikantní mj. také je, že o konferenci pod názvem "Konec národních médií", která se konala na Univerzitě Karlově začátkem roku 2001 a kde konstatoval Jaroslav Veis, že, kromě Práva a Haló novin, české celostátní deníky už jsou, nebezpečně, v rukou německých majitelů, žádné noviny v ČR nereferovaly - pročpak asi?), a pak rozsáhlou korespondenci s českými politiky, poslanci a vzdělanci, jimž první vydání své knihy Čelovský v září 2001 rozeslal.

Odpověděla mu jen asi pětina z 1340 lidí, na něž se obrátil, a i když mnozí s jeho varováním souhlasili, skoro všichni reagovali zcela bezmocně. Proto, píše Čelovský v úvodu druhého vydání své knížky:

Ohlasy na knížku Konec českého tisku? mě přesvědčily, že na českém strništi už nikdy nevzejde obilí s tučnými klasy - všude vidím růst plevel. Prodali jsme vodu, kterou pijeme, plyn, na němž vaříme, a zítra prodáme cizincům telekomunikace, které nás spojují, i elektřinu, jíž svítíme. Na prodej toho zbývá už jen málo, snad jenom špitály a kriminály.

Prodali jsme také naše noviny, které se dnes přestaly pohoršovat nad tímto zločinným výprodejem národní podstaty, a dokonce se ani netáží, jak se uživíme, když už nebudeme mít vůbec nic na prodej.

Proto jsem z názvu této knížky odstranil otazník.

Podle informací z iráckých exilových kruhů, které získal deník Guardian (viz zde), 23. února 2002 dorazila do Bagdádu zásilka protiraketových střel, raket a navádějících systémů pro iráckou variantu starých dalekonosných sovětských střel typu Scud. Zásilka těchto zbraní, ilegální podle embarga OSN, stála Bagdád 800 000 dolarů a pochází z České republiky. Dostala vývozní licence pro Sýrii a Jemen. Irák, Sýrie a české ministerstvo průmyslu a obchodu prodej zbraní do Iráku z ČR popírají.

Svět se dnes postavil vzhůru nohama. Izrael je obviňován mezinárodním diplomatickým a novinářským společenstvím z válečných zločinů, Evropský parlament hlasuje pro obchodní sankce proti Izraeli, a údajní bojovníci za lidská práva požadují, aby mírovému spoluvyjednavači Jicchaka Rabina - nikoliv Jásiru Arafatovi, ale izraelskému ministru zahraničí Šimonu Peresovi - byla odebrána jeho Nobelova cena míru. Avšak skutečnou příčinou rozkladu procesu z Osla a příčinou bezprecedentních vojenských zásahů Izraele na západním břehu Jordánu je terorismus - terorismus, proti němuž se Arafat původně rozhodl nezasáhnout a v poslední době ho povzbuzuje a financuje. Shrnujeme článek Davida Horovitze, editora publicistického časopisu The Jerusalem Report, který vyšel v deníku Independent.

"Vezměte například palestinské ministerstvo školství. V horním patře, kde byly archivy a počítače, byla zkáza naprostá. Počítače byly rozbity a rozházeny po podlaze, sejfy byly otevřeny výbušninami, všude se válely poházené papíry, zásuvky u stolů byly prázdné, telefony byly rozdrcené. Často to byl jen obyčejný vandalismus. Peníze ze sejfu byly vykradeny, nábytek byl obrácen vzhůru nohama, papíry byly rozházeny po místnostech. Izraelská armáda si odnesla všechny pevné disky od všech počítačů. Všechna důležitá data byla zkonfiskována. Veškerý důležitý obsah ministerstva zmizel: seznamy žáků, výsledky zkoušek, seznamy učitelů, celá logistika palestinského školského systému.

Ministerstvo zdravotnictví utrpělo stejný osud. Pevné disky, které obsahovaly všechny informace, o stavu nemocí, o lékařských testech, seznamy lékařů a zdravotních sester, logistiku nemocnic, to všechno Izraelci zkonfiskovali.

I lidé, kritičtí vůči palestinské samosprávě, přiznávali, že tato dvě ministerstva - školství a zdravotnictví - fungovala dobře. Byla totálně zničena.

A to se stalo v podstatě všem palestinským vládním úřadům. Zmizely informace o registraci pozemků, domů a bytů, o daních a vládních výdajích, o řidičských zkouškách a řidičských průkazech, všechno, co je nutné k řízení moderní společnosti.

Skutečný cíl je jasný: zlikvidovat nejen palestinskou správu, ale i samu palestinskou společnost: zatlačit ji zpět z etapy vznikání moderního národa do primitivní společnosti z turecké éry."

Shrnujeme článek Uriho Avneriho o návštěvě deseti izraelských aktivistů z organizací Gush Shalom and Ta'ayush v městě Ramallah. Článek vychází v hebrejštině v časopise Ma'ariv.

reaguji na článek "Klíč k Národní Budově" uveřejněný 11.4. v Reflexu číslo 15, ve kterém je uvedeno moje jméno ve spojení s několika zmatenými tvrzeními, která zkreslují moji motivaci, bezmyšlenkovitě opakují nevkusné vládní ultimátum, že předání Národní Budovy v New Yorku České republice bylo "jediným možným východiskem z nouze", a dokonce mne doslovně obviňují, že jsem "byl důvodem", proč se předání Budovy české vládě vleklo. Vzhledem k tomu, že obsah a sloh článku jsou na hranici žalovatelnosti, posílám Vám předem toto vysvětlení, neboť věřím, že právní spor by měl být vždycky až tím krajním řešením.

Což Ježíš Kristus, což Milton Friedman či Karel Marx nebyli intelektuály? Což neovlivnili svět více než stovky prezidentů a předsedů vlád?"

Václav Havel, v předvečer zahájení prvního ročníku Fóra 2000, 5. 9. 1997

"Společné etické minimum, jakožto základ, který nám pomůže žít společně v tomto světě, se stává imperativem nejen pro chování jednotlivců, ale i pro náboženské instituce, politické autority, národy a také pro velké společnosti, které se zabývají výrobou, financováním, obchodem, a to nejen mezinárodně, ale i vnitrostátně. Imperativem se to stává také pro rozhlas a především pro televizi. Tyto výzvy jsou stále naléhavější v důsledku globální populační exploze. Na začátku století nás bylo 1,6 miliardy, zatímco na konci tisíciletí nás bude více než šest miliard. To, že se během jednoho století počet obyvatel čtyřikrát zvýšil, nemá v historii žádný precedens. Stejně jako bylo v roce 1948 nutné vynaložit úsilí v oblasti lidských práv, je i dnes, vzhledem k výzvám, které před nás staví populační exploze a socioekonomická globalizace, včetně intoxikace globální televizí, která nám ukazuje přestřelky, vraždy a násilí, nutné vytvořit deklaraci lidské odpovědnosti, která doplní existující Všeobecnou deklaraci lidských práv", prohlásil iniciátor a spoluautor dokumentu Helmut Schmidt. V roce 1997 se po dlouhých přípravách a jednáních s duchovními, politickými a ekonomickými vůdci z pěti kontinentů, zastupujícími všechna hlavní náboženství a různé filozofické směry, sešla mezinárodní skupina čtyřiadvaceti bývalých státníků, bývalých prezidentů a premiérů, která vytvořila návrh takovéto Všeobecné deklarace lidské odpovědnosti. Tento návrh byl pak rozeslán všem vládám světa a generálnímu tajemníkovi OSN , přednesen byl na konferenci Fórum 2000. Podepsali jej lidé jako Oscar Arias Sanchez z Kostariky, Jimmy Carter ze Spojených států, Lord Callaghan ze Spojeného království, Ichimi Azawa z Japonska, Anand Panyarachun, bývalý premiér Thajska, Šimon Perés z Izraele, Miguel de la Madrid z Mexika, Michael Pastrana Borero z Kolumbie, Helmut Schmidt i celá řada dalších členů této interaktivní rady. Své jméno připojili i Lester Brown, Paul Walker či Robert McNamara.

Jelikož si čtenáři Britských listů v diskuzi k článku Bezdomovectví v zrcadle Všeobecné deklarace lidských práv přáli nejen nějakou deklaraci lidských práv, ale také deklaraci odpovědností, jednu významnou deklaraci jim přinášíme.

Jestli to ale znamená insulární zachumlání do vlastních zájmů a přisvojení si hesla 'košile bližší než kabát', vede tato strategie k postupné degeneraci toho iluzorního, ale přesto nepochybného, ducha našeho společenství. Stejně jako naše těla, potřebují i naše duše široký genetický fond, aby mohly evolučně prosperovat a dále se rozvíjet.

Současná absence podrobných a objektivních zpráv o událostech na Blízkém východě na titulních stranách (a dokonce i v zahraničních rubrikách) a nekritická a jednostranná podpora válečných konfliktů silných od války v Perském zálivu, přes bombardování Kosova až po válku v Afghánistanu jsou toho smutným dokladem.

Čtenáře buďto dění ve zdánlivě odlehlých koutech světa "nezajímá", nebo nemají chuť se probírat protichůdnými názory. To jsou ale okamžiky, kdy se jedná o budoucnost světa. Nejen o individuální bezpečí jednotlivců nebo mnohými opěvovaných lokálních komunit, ale také o definici toho, jací budeme jako lidé. Každý z nás, i každá skupinka v naší širší společnosti. Proč by nás mělo zajímat, co se v těchto dnech děje v Izraeli a Palestině?

Česká média si bohužel neuvědomují svou povinnost a zodpovědnost co nejobjektivněji informovat a poskytovat vyvážené názory. Místo toho se vyhýbají obtížným tématům a kontroverzím, ať už z redakční pomýlenosti, že jim má jít o to čtenáře bavit, nebo podléhajíce vlivů inzerentů, kteří nechtějí být asociováni s ponurými zprávami nebo těžko stravitelnými názory.

Lužické hory tvoří už více než 600 let starou zemskou hranici Čech. Na jejich severních svazích se nachází území historické země, která dala našim horám své jméno - Lužice. Tato slovanská zem byla v minulosti jednou z vedlejších zemí Koruny České a později byla připojena k Sasku a Prusku. Spolu s Němci zde dodnes žije nepočetný národ Lužických Srbů, jehož jedinečná, ale menšinová kultura pozvolna slábne. Ubývá těch, kdo hovoří srbským jazykem, ubývá těch, kdo čtou srbské knihy a ubývá i těch, kdo o Lužických Srbech ještě vědí.