Způsob, jímž jsou u nás vybíráni soudci Ústavního soudu ČR, má do takového důkladného prověřování hodně daleko. Je v něm daleko více místa pro ovlivnění rozhodování presidenta republiky poradci, o jejichž objektivitě si lze myslet cokoli, a pojistka kontrolou presidentova výběru Senátem není zdaleka tak důkladně rozvinutá.

Přitom nejde při výběru ústavních soudců o maličkost: tito lidé budou po dobu svého funkčního období v podstatě nekontrolovaně ovlivňovat kvalitu právního prostředí, v němž se pohybujeme. Byť si to neuvědomujeme, ta je pro nás téměř stejně důležitá jako kvalita vzduchu, jenž dýcháme.

Opatrnost je tedy na místě a máme právo zaujmout podezíravý postoj k takovému vybírání uchazečů, jež občas lehce připomíná placení splátky za hlasování při volbě presidenta. Přitom funkce ústavního soudce klade vysoké nároky na osobnostní hodnoty uchazeče a je pracovně mimořádně náročná, takže z tohoto pohledu není proč jmenovaným závidět. Na druhé straně ale současně jde o jednu z nejkrásnějších "trafik", která v tomto státě existuje: kdo jiný než ústavní soudce má možnost přijímat závažná rozhodnutí ve svém kvalifikačním oboru, aniž by jeho závěry a kvalitu jeho pracovních výstupů ovlivňovalo něco jiného než jeho vlastní odbornost, úsudek a svědomí. Navíc se soudce ústavního soudu těší veřejné úctě, příslušející jeho úřadu, je prakticky neodvolatelný a má velmi slušné hmotné zaopatření. Toto všecko už ovšem lze závidět.

Pro Senát je obtížné ověřovat odůvodněnost presidentových návrhů v případě uchazečů, kteří jsou veřejnosti neznámí. Naopak v případě současného místopředsedy vlády pro legislativu a ministra spravedlnosti, Pavla Rychetského, má podnětů k zamyšlení více než u jiných, protože uchazeč soustavně ovlivňuje kvalitu našeho právního prostředí svým veřejným působením již dlouhou řadu let, a to z vysokých postů v mocenské hierarchii státu, tedy s mimořádnou účinností. Ten, kdo za sebou zanechává dlouhou a zřetelnou stopu, je v nevýhodě proti těm, kdo působili ve stínu, neboť je na něj dobře vidět a jen ten, kdo nic nedělal, nic nepokazil.

Pavel Rychetský je vzdělaný a zkušený právník a moudrý a čestný muž, jenž navíc prokázal schopnost jednat a myslet nonkonformně, tedy porušovat různá tabu. To ho samozřejmě pro úřad ústavního soudce kvalifikuje. Na druhé straně zanechal v právním prostředí země velmi znatelnou stopu, která zdaleka není tak jednoznačná jako mé první tvrzení.

Především patří k hlavním obhájcům právní kontinuity dnešního, o demokracii usilujícího státu, s totalitním režimem. Výsledky tohoto jeho odborně-ideologického působení mají velký podíl na neúspěších pokusů o potrestání zločinů komunismu. Je zastáncem právního pozitivismu, tedy názoru, že právo není o spravedlnosti, ale o dodržování právních norem.

Tento názorový přístup usměrňuje konání justice a policie a je v mnoha případech příčinou nemožnosti domoci se práva, protože vylučuje nápravu zřejmě nespravedlivých rozhodnutí, pokud jejich změnu znemožňuje znění třeba i pouhého procesního předpisu. Není ovšem specialitou pouze České republiky, uplatňuje se prakticky v celé kontinentální Evropě. Zvláště jej v minulosti oceňovaly diktátorské režimy.

Na působení Pavla Rychetského v české justici lze mimo jiné ukázat , jakou má výkonná moc obrovskou možnost zužovat praktický rozsah občanských práv jejich omezením a rozmělněním jednak v procesu legislativní tvorby, ale dále také uplatněním podzákonných norem, které nepodléhají schválení zákonodárné moci.

Protože Pavel Rychetský jako místopředseda vlády pro legislativu zaštítil tzv. "Burešovu" reformu trestněprávních předpisů, musíme její výsledky zahrnout do pohledu na jeho dílo. V jejím rámci se ledacos zlepšilo, ale také se ztížil přístup k dosažení spravedlnosti pro nespravedlivě odsouzené novým vymezením pravidel pro podání dovolání a stížnosti pro porušení zákona.

Podmínky přípustnosti dovolání jsou stanoveny tak úzce a přísně, že Nejvyšší soud ČR velkou část návrhů odmítá pro formálněprávní vady podání. Stává se to i nejzkušenějším advokátům. Přitom zastoupení advokátem při dovolání je stanoveno zákonem.

Takže občan, jenž se cítí nespravedlivě odsouzen, si musí zaplatit advokáta, aby mohl použít tento složitý instrument, ale za své peníze nic nedostane, neboť advokát se "netrefí" do úzce vymezených podmínek.

Tuto okolnost zpestřilo ministerstvo spravedlnosti již za působnosti Pavla Rychetského vydáním vyhlášky č. 432/2002Sb, tedy podzákonného předpisu, jejíž název začíná nevinně : "VYHLÁŠKA Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. října 2002, kterou se mění vyhláška č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících ..." a pokračuje krátkým dovětkem " a vyhláška č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení".

A v tomto krátkém dovětku pan ministr Rychetský zavedl vylepšení v podobě poplatku ve výši 10.000 Kč za neúspěšné dovolání.

To je skutečně skvělé: podmínky pro podání dovolání se zhoršily, občan si na příslušné jednání s Nejvyšším soudem ČR musí najmout advokáta, a když neuspěje, ještě zaplatí 10.000 Kč. Stejná vyhláška zavádí také několikatisícové poplatky za neúspěšné řízení o obnovu procesu.

Domáhání se spravedlnosti se tak stává nepříjemně drahým luxusem. Většina lidí, již se uchylují k dovolání, je po dlouhém přípravném řízení a soudních sporech úplně vydrancovaná náklady na povinné právní zastoupení při obhajobě. Mnoho z potřebných si tak bude muset nechat zajít chuť na obtěžování Jeho Veličenstva Státu svou touhou po spravedlnosti.

Souběžně další vyhláška, a to č.468/2001 Sb., šířeji rozvinula a přesněji upravila postup Nejvyššího státního zastupitelství ČR při hodnocení žádostí o podání podnětu ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, a to tak, že Nejvyšší státní zastupitelství ČR má přednostně odkazovat navrhovatele, aby při obhajobě svých práv šli přednostně cestou dovolání. Stížnost pro porušení zákona zůstává zatím bezplatným instrumentem nápravy. Mimo to řízení o dovolání nezatěžuje ministra a možná je méně náročné i pro státní zastupitelství.

Institut stížnosti ministra spravedlnosti je veřejnosti méně znám než milost presidenta republiky. Je to ovšem nástroj srovnatelné hodnoty, a možná ještě cennější. Právo podat stížnost má ministr osobně, nikoli ministerstvo jako úřad. A procedura projednání je tak složitá, že na rozdíl od milosti presidenta republiky je vliv náhody nebo subjektivní nálady jedince na výsledek řízení téměř vyloučen. "Burešova" reforma ztížila podmínky pro použití tohoto mimořádného nástroje nápravy vadných soudních rozhodnutí tím, že stanovila pravidla jeho použití v návaznosti na uplatnění či neuplatnění práva na dovolání.

Navíc ministra pro většinu případů omezila lhůtou, která běží 60 dní od doručení rozsudku státnímu zástupci a po jejím vypršení již ministr stížnost nesmí podat. Na její běh nemá žadatel žádný vliv a ani jej nemůže kontrolovat, ale nemá na něj vliv ani ministr. Je to snad jediný případ v celé soustavě lhůt soudního řízení, kdy projednání věci nezáleží na včasnosti podání návrhu žadatelem, ale na dodržení lhůt úřady, jejichž úředníci jsou většinou k soužení žadatelů lhostejní, ne-li nepřátelští.

Již v minulosti stanovilo ministerstvo spravedlnosti vyhláškou o jednacím řádu státních zastupitelství, že ministr může pověřit státní zastupitelství přezkoumáním případu, napadeného podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, a rozhodnout pak o osudu podnětu na základě výsledků přezkumu. Trestní řád nezmiňuje možnost přenesení odpovědnosti za posuzování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona na jiný orgán než je vlastní úřad odpovědného ministra.Ústavní soud ČR by měl přezkoumat, zda je přípustné, aby ministr jako ústavní činitel svou výlučnou pravomoc přenášel na jiný úřad, zvláště když ten může být z povahy věci samé podjatý. Sama státní zastupitelství jsou přece účastníkem trestního řízení, tedy jednou ze složek, proti kterým podněty stěžovatelů aspoň nepřímo směřují. Samozřejmě, že přezkoumáním podnětu ke stížnosti pro porušení zákona se nezabývá ten státní zástupce, jenž předložil zpochybněnou žalobu.

Ale působení neformálních vazeb uvnitř uzavřené struktury státních zastupitelství nelze úplně vyloučit. V jednacím řádu státních zastupitelství dle vyhl. č.23/1994Sb. bylo postavení státních zastupitelství při posuzování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona upraveno velmi obecně. Avšak novou úpravou dle vyhl. č.468/2001Sb. byla pravidla upřesněna a rozšířena a význam státních zastupitelství v tomto řízení vzrostl.

O to závažnější je skutečnost, že ministr někdy nemůže podat stížnost pro porušení zákona i kdyby chtěl, protože státní zastupitelství ve stanovené lhůtě prostě jeho požadavku na přezkoumání spisu nevyhoví. Není divu, že ročně zůstane nevyřízeno asi tolik podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, kolik vydal bývalý president za stejnou dobu milostí.

Odsouzený, který jde touto cestou, je tak zcela závislý na tom, zda a jak se budou jeho věci věnovat státní úředníci, na jejichž počínání nemá vliv, a na jejichž případný špatný výkon si ani nemůže stěžovat, protože se o jejich existenci v podstatě ani nedoví. Proti rozhodnutí ministra nepodat stížnost pro porušení zákona se přirozeně a zcela správně nelze odvolat. Někdy lze s ministerstvem o příčinách odmítnutí diskutovat, ale v jiných případech se tazatel doví jen tolik, že "pan ministr neshledal důvody".

Na dotaz, podaný s použitím zákona o svobodném přístupu k informacím dokonce přišlo (po lhůtě) z ministerstva vyjádření, že toto je jediná možná odpověď. Rovnost stran v řízení zde zřejmě vzala za své. Žadatel musí podnět řádně zdůvodnit. Při zachování zásady rovných zbraní by mělo proto být zamítnutí rovněž zdůvodněno a měla by být možnost uplatnit námitky, neboť ani ministr spravedlnosti není neomylný a může se při vyhodnocení obsahu žádosti docela obyčejně lidsky zmýlit. Ministerstvo se brání, že zdůvodňování všech zamítnutých podnětů by vzhledem k jejich počtu bylo velkou pracovní zátěží. Podle jeho logiky se za čas asi vzdáme odůvodňování soudních rozhodnutí.

Státní zastupitelství si již od svého vzniku zachovalo něco z tradiční uzavřenosti a neprůhlednosti komunistických prokuratur. Je to jediná část soustavy vynucování práva, která se kontroluje sama. Policisté jsou podřízeni dozoru státních zastupitelství, jež jsou součástí jiného resortu. Samozřejmě, že mezi policií a státními zástupci vznikají někdy neformální vazby, které účinnost kontrolní funkce tlumí. Nicméně se mnohdy lze cestou stížnosti k státnímu zastupitelství domoci nápravy pochybení policie.

Veřejnost soudního řízení, přezkoumatelnost soudních rozhodnutí a zúžení řízení před samosoudcem na méně závažné případy činí soudy nejprůhlednější složkou systému. Rozhodnutí státních zástupců jsou vždy dílem jedince a jejich přezkoumání je možné jen uvnitř systému, za podmínek jež jsou přísně vymezeny a omezeny jednacím řádem státních zastupitelství. Již výše zmíněnou vyhláškou č.468/2001Sb. zde bylo za působení pana ministra Rychetského zavedeno další "zlepšení", omezující možnost využití institutu dohledu vyššího státního zastupitelství nad činností nižšího článku.

Spočívá v tom, že podnět k vykonání dohledu musí být osloveným státním zastupitelstvím postoupen napadené složce, která se vyjádří, zda se podle obsahu nejedná o opakovanou stížnost, o které již nižší státní zastupitelství odmítlo se stěžovatelem dále jednat. Nezjišťoval jsem, zda současně s vydáním této vyhlášky pan ministr přidělil státním zastupitelstvím více peněz na odpadkové koše. Je to báječné opatření: nejdříve věc posoudí kritizovaná složka a naděje poškozených na odhalení vad postupu vyšším orgánem mizí v nedohlednu.

Z výše uvedených změn žádná nesměřuje ke zkvalitnění práce justice, ale pouze k omezení tlaku nespokojenců na chybující úřady. Čili: více pohodlí pro úřady, horší přístup občanů ke spravedlnosti. To vše v podmínkách, kdy není v kraji zvykem, že by soudce, který rozhodne o vazbě nebo uvěznění nevinného člověka, byl ihned po prokázání jeho neviny odeslán aspoň na krátký studijní pobyt do nejbližší věznice.

Při posuzování uchazeče o hodnost soudce ústavního soudu by bylo vhodné vzít v potaz i jeho osobní vztah k budoucímu působišti. Pan ministr Rychetský si nedávno stěžoval při televizním vystoupení na Ústavní soud ČR, že vyhověním ústavní stížnosti bývalého policisty, odsouzeného za úplatkářství, ztěžuje boj proti korupci policistů. Takové vyjádření vysokého představitele výkonné moci, dokonce ministra spravedlnosti, je nevhodné a o úctě k Ústavnímu soudu ČR nesvědčí.

Jinou historií v této souvislosti je věcný podklad ministrova sdělení. Zdá se, že kritizovaný případ řádně neznal, v divácích vyvolal nesprávný dojem na věc a na Ústavní soud ČR se pak zlobil neoprávněně, nebo je proti úspěšnému odsouzenému podjatý a nechtěl vidět pravdu. A konečně: netoliko budoucí ústavní soudce, a netoliko vzdělaný právník, ale žádný slušný člověk by se neměl souhlasit s tím, aby policie používala nezákonných metod, jimiž lze usvědčit kohokoli z čehokoli, byť by tím sledovala ušlechtilý cíl.

Není žádný důvod, proč by naše policie měla kopírovat metody gestapa či STB. Kdo tomu nebrání, ohrožuje i sebe: zítra může být on sám obětí. Nikdy nelze přesně předvídat, kde se nekontrolovaná moc zastaví. Nic z toho, co jsme tehdy na obrazovkách viděli a slyšeli, ovšem nepatří do rejstříku životních projevů oprávněného uchazeče o talár ústavního soudce. Přesto nepochybuji, že pan ministr úspěšně projde schvalovacím řízením Senátu, neboť tak stanovily sudičky ve vedení parlamentních stran.