|
16. 9. 2002
Tak co dálMotto:
Můžu tě ztratit |
|
Starší dcera Ema se po návratu z letního pobytu v České republice, kde na Letní filmové škole v Uherském Hradišti shlédla celou řadu klasických českých filmů, začala docela intenzivně zajímat o českou kulturu, historii a literaturu. Před několika dny mě požádala o nějakou českou báseň, jakou by mohla umístit na své internetové stránky. Půjčil jsem jí knížku Václava Hraběte. Jak se dalo očekávat, nesmírně si ho oblíbila. Tak mě napadlo, že bych jí mohl najít ještě něco jiného. Mě totiž seznámil s Václavem Hrabětem Karel Kryl. Před více než třiceti lety, v tmavém a pochmurném normalizačním podzimu někdy v letech 1970 - 1972, jsem si odpoledne na pražském Starém Městě dělával, když jsem chodil do střední školy, domácí úkoly. Poslouchal jsem při tom většinou na krátkých vlnách hudební pořad Svobodné Evropy - když se vysílala jen nepolitická hudba, komunisti od 15.10 do 18 (s výjimkou desetiminutových zpráv každou hodinu) vysílání z Mnichova nerušili. Jednou, v pozdním odpoledni jsem nahrál vynikající pořad - padesátiminutovku Karla Kryla, složenou z jeho písní a z textů Václava Hraběte ("Dobré odpoledne, dobrý večer, u mikrofonu je Karel Kryl se sbírkou básní 'Stop-time' Václava Hraběte a se svými písničkami"). Tahleta nahrávka - písně Karla Kryla i text Václava Hraběte - pro mě vždycky hodně znamenala. Těžko někdo tuhle nahrávku má - ve Svobodné Evropě se pořady nearchivovaly (tak například neexistují vůbec žádné záznamy kdysi nesmírně poslouchaného pořadu Slávy Volného "Listy přátelům"). Zájem dcery Emy o Václava Hraběte mi tu starou nahrávku připomněl. Včera, v neděli odpoledne, jsem ten záznam přetočil z cívkového magnetofonu na kazety, aby byl k běžnějšímu použití, nejen pro dceru, ale i pro studenty. Apokalyptickými vizemi přízračné země, jakou evokoval ve svých písních Karel Kryl, žila tehdy značná část mladé generace. Tehdy jsme si mysleli, že ty písně jsou (samozřejmě s uměleckou nadsázkou) o komunismu. Když jsem ale včera ten záznam poslouchal znovu, ukázalo se, že je Krylova apokalyptická vize možná i o dnešku:
Tak jenom pojistit
Anebo:
Když jsem před šesti lety zahajoval práci na projektu zvaném Britské listy, cílem, který jsem si tehdy předsevzal, bylo jednak přinášet do českého prostředí z anglosaského úhlu pohledu informace a myšlenky, které se tam nedostanou, druhým cílem bylo vstoupit intenzivněji v interakci s českou společností a poučit se o jejích dnešních vlastnostech, jaká je, kam směřuje. A poučil jsem se skutečně hodně. V západních společnostech se už dnes zcela běžně užívá nehierarchická, plochá struktura organizací a podniků, kdy mají zaměstnanci a spolupracovníci sami jednotlivě obrovské pravomoci, mají důvěru (společenská důvěra, vědomí, že se lidi navzájem neokradou a nepodvedou, je základní podmínkou hospodářského úspěchu) a očekává se od nich, že budou projevovat iniciativu a originalitu. Na prosazování tohoto - jinde ve světě už běžného principu - selhala reforma zpravodajství České televize za Ivana Kytky. Ti lidé nechtěli jednat svobodně a samostatně, nechtěli vystupovat jako nezávislí, sebevědomí jedinci. Stejně selhal Fabiano Golgo, když se tytéž principy pokoušel prosazovat v časopise Redhot: jeho podřízení se i nadále CHTĚLI chovat (přesně podle Karla Kryla) jako otroci bez odpovědnosti. No a když jsme poskytli velké pravomoci jednateli Občanského sdružení Britské listy, dopadlo to taky docela špatně. Přihlásili se nám v posledních dnech čtyři čtenáři, kteří konstatovali, že zažili se svým občanským sdružením něco velmi podobného. Proč se tyhle věci dějí v České republice? K této zkušenosti mi napsal jeden český básník, který dlouhá léta žije mimo Českou republiku. Zamýšlím se nad tím stejně vážně jako on. Píše zaujatě? Zkušenost, kterou proděláváte v posledních měsících, jsem si opakovaně prodělával i já v první polovině devadesátých let s [lidmi] z různých nakladatelství, publikací a zájmových skupin. Nedivím se Vám, že jste stál a stojíte před [tímto druhem] chování bezradně. Je totiž tak iracionální, tak protikladné a rozpolcené, tak naivní a při tom tak zchytralé, že se nám, lidem, kteří strávili desetiletí v cizině s jakž takž intaktní mentální strukturou, musí jevit jako naprosto nepochopitelné. Přesně tak jako Vy dnes jsem před lety stál opakovaně nad zneužitím své přirozené důvěry s úžasem: Připadalo mi tehdy stejně jako dnes Vám, jako bych měl co činit se stvořeními z jiné planety. Takovíto lidé se skutečně mohou chovat delší dobu zdánlivě korektně, zdánlivě relativně inteligentně, zdánlivě přátelsky - prostě pochopitelně. A pak se najednou zjistí, že podrážejí, lžou, kradou, podvádějí a to všechno nejenom ke škodě druhých, ale i ke své vlastní. Jejich charakter se ukáže být naprosto zhroucený a jejich chování zcela nevypočitatelné, protože při troše rozumu a elementární rozvahy mohli předvídat, že jim nakonec, v delší perspektivě, k užitku nebude. Nesmyslně, absurdně, z jakéhosi záhadného fatalismu anebo z neuvěřitelné infantility riskují osobní prestiž, privilegia, přátelství, důvěru, celou svou lidskou důstojnost a škodí pro pár piv projektům, které jim samým mohly dopomoci k společenskému uznání. Při tom jsou - jak se zdá - přesvědčeni, a jsou ochotni to kdykkoliv hlasitě prohlašovat, že se chovají korektně. Nemají sebemenší výčitky svědomí a sebemenší schopnost kriticky své chování posoudit. Když jsou přistiženi, pokládají se za oběti a nikoliv za pachatele. Vymlouvají se, vykrucují, zatloukají jako děti školou povinné. Jakoby měli jakýsi hebefrenický defekt. Nevím co vlastně provedlo dvacet let "normalisace" v Čechách s lidmi. Bylo by asi zapotřebí celé interdisciplinární studie sociologů, psychiatrů a psychologů, aby se tomuto, ve své četnosti znepokojujícímu, sociopsychologickému problému přišlo na kloub. Dověděl jsem se z Prahy taky, že jsem vlastně strašně naivní, protože lidem se přece důvěra nesvěřuje, že je moje redakční praxe příliš liberální, a na lidi musí být bič. Tak takovou politiku prosazovat nebudu, ale budu samozřejmě hledat i dál kvalitní spolupracovníky, kteří důvěry a svobody v rozhodování nebudou zneužívat. V sobotu jsem viděl v britské televizi film podle bestselleru Toma Wolfa "Bonfire of the Vanities". Nespravedlivě se tam snaží dosáhnout odsouzení pro svůj osobní prospěch za trestný čin, který nespáchal, hlavního hrdinu (hraje ho Tom Hanks) zkorumpovaná prokuratura za pomoci místních politiků, policie i místního faráře. Proces však nakonec dopadne pro obžalovaného dobře a v závěru filmu hřmí černošský soudce tváří v tvář zkorumpovanému davu (je to jak vzkaz Vladimíru Železnému, jehož jednání se mi zdá, po svých nedávných zážitcích, charakterističtější pro českou společnost, než se mi to jevilo dosud): Právo je nedokonalý pokus člověka prosadit SLUŠNOST! Zákony a právo tady nejsou od toho, abyste mohli jiné podvádět a manipulovat. Zákony tady nejsou od toho, abyste mohli uzavírat mezi sebou podvodná srozumění. Právo je pokus člověka prosadit SLUŠNOST. Tak, jak vás to učila babička. Jděte a chovejte se slušně! Mám ještě jednu historku, slyšel jsem ji v pořadu britského rozhlasu o historii londýnských židů. Jeden starší pán vzpomínal na to, jak jeho chudý otec, žid, přistěhovalec z východní Evropy, mu vštěpoval hlavní zásadu židovské civilizace: "Musíš synu, ať jsi jakkoliv chudý, vždycky dávat žebrákům peníze a pomáhat potřebným." "Ale tatínku, co když dám někomu almužnu a on to bude podvodník?" "To není tvoje věc, o to se nestarej," zněla otcova odpověď. "To, zda se obdarovaný chová jako podvodník, to je mezi ním a jeho Bohem. Ty se starej o to, abys dával almužnu."
|
