Politické změny se nenesly výlučně v duchu vládnoucí elity, nýbrž také ve smyslu geopolitického uspořádání, a to hlavně v Itálii a v Německu. Italské samostatné republiky, města a komunity vznikaly od dvanáctého století a jejich předním požadavkem byla státní nezávislost, či snaha o maximalizaci nezávislosti vůči panovníkům, kteří hospodaření republik zatěžovali daněmi. S městy se pochopitelně bouřila i šlechta, která měla podobný "daňový osud", zvláště v Německu. Výsledkem těchto divergentních tendencí byla roztříštěnost územního uspořádání Evropy od čtrnáctého století, v níž i Francie, země s dlouhou panovnickou a správní tradiíc, působila chvílemi nepříliš přesvědčivou jednotností.

Na kontinentu, který je rozdělen na mnoho malých okrsků, v nichž vládnou rozliční páni a rozličné zákony, se začal v patnácté století rozmáhat regionalismus. Obyvatelé, stejně jako moc legislativní a exekutivní, se logicky soustředili na otázky, týkající se přímo jejich státu (a ten většinou nebyl nejrozlehlejší), sahající svým vlivem a dopadem nejlépe do jejich obydlí a paláců, čímž docházelo k atomizaci zájmů, názorů a potřeb.

Jako by ovšem ona atomizace byla zároveň syntézou, nebo minimálně jejím prostředkem. Italským republikám se tehdy ekonomicky dařilo, města vzkvétala a přitahovala nové a nové populační masy; přelidněnost se stala skoro aktuálním problémem.

Navíc nikdy ze světa nevymizela touha vládnout a ochota korumpovat, takže politické hašteření a čachry nebyly zdaleka něčím neznámým a jejich aktéři se podíleli na organizaci tehdejšího života. Nepřekvapí, že častokrát museli poražení opustit republiku, zrovna jako museli odejít (nebo byli odejiti) kritici a myslitelé, kteří "nebyli žádáni".

Odcházeli do okolí i do zemí podstatně vzdálenějších, a tak se podvratné myšlenky šířily i za hranice domovských států.

Ve čtrnáctém a v patnáctém století se objevily velké univerzální politické teze Petrarcovy a di Rienzovy. Podivuhodným, byť neméně utopickým návrhem byl plán českého krále Jiřího z Poděbrad vytvořit spolek evropských států, který by měl zabraňovat vojenským konfliktům a hledat mírová řešení.

V této Jiříkově snaze nahradit "starou církevní univerzalitu jakousi univerzalitou intelektuálního světa" je možné spatřit dva obrazy, které se později staly skutečností: jednak barokní prostorová (božská) univerzalita, jednak mnohem pozdější politická semknutost (resp. jednota v rámci dvou táborů) Evropy ve druhé polovině dvacátého století, která byla důsledkem druhé světové a studené války. Pakt, který chtěl Jiří z Poděbrad kolem roku 1454 uvést v život, by byl vlastně jakýmsi předchůdcem dnešního NATO a EU.

Ačkoliv se žádná z utopií patnáctého věku nestala realitou a jejich existence tak byla navždy determinována chatrností papíru a zapomnětlivostí lidského rozumu, přeci jen zasely něco málo ze své podstaty mezi civilizaci.

Touha po větší mezinárodní provázanosti a větších územích vedla na konci patnáctého století k zámořským výpravám, z nichž nejznámějí, Kolumbova z roku 1492, při níž byla objevena Amerika, na jedné straně zahájila nesčíslné množstvé dalších expedic, na druhé straně ukončila dobu středověku: dobu, která byla orientována na vnitřní svět Evropy.

Se zámořskými objevy přichází krize evropského člověka, který žil v poutec regionalismu a jehož obzor končil na pobřeží Atlantiku, pokud vůbec tak daleko dohlédl. Náhle se před očima prostých lidí vykreslují nové země, nesmírná bohatstv, exotičtí domorodci, neznámé potraviny. "Co všechno ještě skrývají ona dotud neznámá moře?" "Kde bude konec těchto objevů?" Na řadu přichází základní barokní zkušenost přiblížení se Bohu skrze tento svět. V náhlé a zdánlivé, prostorové nekonečnosti je spatřována boží přítomnost, boží síla a moc

Univerzalismus, jev v gotice takřka neznámý, se začíná prosazovat jako základní předpoklad existence lidské společnosti. Zaoceánské plavby mají šířit křesťanství a získávat pro ně nové a nové věřící. Jenže njsou to jen daleké kraje, které chtějí evropské koruny opanovat. Ve jménu jednoty, potřeby univerzálního řádu, se dostaly do konfliktů, které vyplnily velkou část šestnáctého století, byly to konflikty mezi Španělskem, Německem a Francií. Zvláště odpor vůči rostoucí španělské říší vedl k dalšímu zintenzivnění jednotících tendencí. "Lze říci..., že šířila veleříše španělská v jistém smyslu 'království boží' na zemi'".

Permanentní mobilizace a vrtkavá mezinárodní situace měly za následek ostražitost lidí. Nido, a zvláště pak panovník, si nemohl v podobně nahnuté době dovolit starat se jen o vlastní problémy. V chaosu, který zachvátil Evropu, se pak snadno šířil hlubší vztah k Boh - hledání záchytného bodu tváří v tvář nejistotě a zmatku, čímž se opět dostáváme k přiblížení k Bohu skrze tento svět.

jestliže je vedena řeč o druhé polovině šestnáctého století, o časech mnoha bojů, je to řeč o kvetoucím baroku. Na rozdíl od relativního klidu v patnáctím století, kdy se zdálo všechno být pevně zapuštěno v lidské zkušenosti, která si troufala "znát pravdu světa a jeho rozložitosti" je baroko značně nejisté, fantaskní a zmatené. Fantasie jednoznačně plyne z objevů, jimiž byla, a musela být, společnost nesmírně ovlivněna a posílena. Tímtéž však byla mysl umělců i obyčejných lidí zároveň matena.

Dosavadní jistoty přišly vniveč. Ukázalo se, že předchozí jistoty byly falešné a že už nikdy nebudou platit. Člověk se upnul k Bohu, jeho existence se mu zdála aktuální, proto bylo tehdejší umění tolik nasyceno snahou zachytit nebesa na Zemi, boží pořádek, boží bohatství...

Nejistota, kterou přinesly války šestnáctého století, byla znásobena třicetiletou válkou v letech 1618-1648. Po této válce zůstala Evropa v troskách, ubyla třetina populace, ti, kdo přežili, byli vystaveni hladomoru a bídě. Každodenní realita byla vyplněna smrtí a zápasem s ní. Víra se stávala jedinou jistotou, jediným bodem, k němuž bylo možno upnout svůj zrak. Lidé se přibližovali Bohu kvůli ukrutnostem tohot světa...

Válka, smrt, zmatek, politická separace - to jsou rysy baroka, kteerá mají jeden neopominutelný znak, a to statičnost. Strnulost jak prostorovou, tak časovou. Existovaly však i motivy dynamické - časová dynamika se v baroku stala opět významnou složkou kultury, zvláště v hierarchii společnosti.

V době gotiky a renesancee se postavení jedince určovalo na základě jeho peněz, schopností, činů, které vykonal, nikoliv na základě rodové příslušnosti.

Jak ale byla Evropa postižena válkami, které zničily ekonomickou prosperitu, objevil se logicky tlak na to, aby byl přístup osob do nejvyšších tříd co nejmenší. Účelem byla akumulace bohatství v neměnném počtu rukou. Toho bylo dosaženo podle rodové příslušnosti.

To, co gotika velkoryse odmítla, baroko znovu uplatnilo. Všichni "zbohatlíci" byli odstaveni na okraj aristokratické generality. Kdo nebyl význačného původu, neměl šanci zůstat v elitě. Nutnost zkoumat svůj rod, ohlížet se do minulosti, zabývat se historií příbuzných, nahlížet na svůj život v časových souvislostech, to byla časová dynamika, kterou baroko objevilo.

Čechy se mohou chlubit bohatou barokní kulturou. Když přišla po roce 1621 "doba temna", umocnila se nacionalita, která plynula z obecné nespokojenosti s habsburskou a německou dominancí. Charakteristickými rysy českého baroka byl národní apel, intenzivní návraty do minulosti, hlubší vnímání tradic, láska ke krajině.

V Evropě začalo baroko ustupovat na začátku osmnáctého století. V zemích českých začalo ustupovat o něco později- až od dvacátých let osmnáctého století. Jestliže skutečným koncem baroka byly státní reformy, které zahájila kolem roku 1740 Marie Terezie, za počátek či předzvěst baroka je považován František Antonín Špork (1662-1738). Tento šlechtic a mecenáš předznamenal svou racionaliou a zájmem o užitek, v mnohém připomínající osvícenské myšlenky, veškeré následující dění.

Pro baroko se tedy stalo typickým přiblížení k Bohu skrze tento svět. Bohem se vysvětlovalo jak zrození, tak smrt, jak krása, tak ošklivost. V netušené rozhlenosti světa se promítala boží nekonečnost

Avšak s příchodem vědecké racionality přestávalo pomalu zbývat místo pro toto neověřitelné, často fanatické vidění skutečnosti. Osvícenství opovrhovalo barokem jako věkem iracionálním, nepřirozeným a do značné míry temným.