Bohužel i lidé, kteří jsou zcestovalí, vystupují proti uprchlíkům a muslimům

22. 11. 2015 / Daniel Veselý



Vždy jsem se domníval, že proti uprchlíkům i muslimům brojí lidé, kteří nikde nebyli, snad krom turistických rezervací v Egyptě, Tunisku nebo Turecku. Bohužel jsem se zmýlil. Cestuji po Íránu s několika Čechy a Moraváky, kteří navštívili mnohem více zemí než já, počítaje v to země islámské. Nemile mne překvapily reakce většiny z nich na údajnou „islámskou invazi“ do Evropy a snažil jsem se zjistit, proč tomu tak je.

Domnívám se stále, že proti iracionálním předsudkům je nutno bojovat zevrubným informováním o jejich napajedlech a taktéž cestováním, nejlépe nadivoko. Chápu, že ne každý je toho schopen, a proto je u něho možnost, že podlehne svodům strachu nezakládajícího se na realitě, mnohem vyšší.

Cestuji po Íránu s několika Čechy a Moraváky, vesměs s lidmi staršími než jsem já. Dalo se očekávat, že dříve či později přijde na přetřes otázka migrační krize a islámu, což jsou pro mnohé spojité nádoby.

Přestože jsme měli hned druhý den možnost poznat nesmírnou pohostinnost, kulturnost a přívětivost konzervativní íránské rodiny, strach z domnělého nájezdu muslimských hord do Evropy u většiny z nich přetrval. Objevily se tolik omleté a stereotypní reakce typu zániku evropských hodnot (jaké hodnoty to vlastně jsou?), očekávaného zneužívání sociálních výdobytků EU či existence spících islamistických buněk, které byly poté, co jsme se dozvěděli o teroristickém útoku v Paříži, ještě více posíleny.

Na druhou stranu mne nepřekvapilo, že tyto obavy rezonovaly u mužské části mých spolucestovatelů. Ženy projevily mnohem více empatie a solidarity s trpícími lidmi, kteří utíkají z děsivých podmínek válkami rozvráceného Blízkého východu a dalších destabilizovaných oblastí. Taktéž informovanost ohledně uprchlické krize, integrace běženců v zemích EU či existence takzvaných „No-Go Zones“ byla u žen detailnější než u mužů. To je ovšem téma na samostatný text.

Snažil jsem se dopídit, z jakých zdrojů oni odmítači uprchlíků a islámu vycházejí. Padla jména, jako Jan Petránek nebo Václav Cílek, nebo dotyční prostě uvedli, že své informace někde zaslechli či četli. Jestliže první jmenovaný se poněkud orientuje v ukrajinské krizi a ve veřejnoprávních médiích uvedl nepříliš známé informace, co se migrantů a islámu týče, je naprosto neinformovaný. O druhém jmenovaném se netřeba podrobněji vyjadřovat.

Zajímalo mne rovněž, jak se jejich poznatky z cest po islámských zemích a koneckonců i po Íránu, kde každého z nás vítaly a zdravily desítky usměvavých tváří, (zkusme si představit, kdyby totéž v případě muslimských turistů platilo pro Čechy a Moraváky v naší rodné hroudě) snoubí s jejich názory na uprchlíky z islámských zemí a islám obecně.

Zazněly názory, že toto náboženství, ač vycházející ze stejného zdroje jako křesťanství a judaismus, ani mešity do Evropy nepatří, i když jsme v druhém největším íránském městě Íránu - Isfahánu navštívili křesťanský kostel, a že naše kultura není kompatibilní s islámskou.

Mám za to, že přes všechny nešvary této domněle nesourodé kultury bychom z ní mohli mnohé čerpat. Třeba onu avízovanou vlídnost, s níž jsme se setkávali téměř na každém rohu. Zbývá otázka, jak překonat frustraci a deziluzi z toho, že ani cestování a poznávání jiných kultur u řady jedinců nedokáže přemoci iracionální strachy. Popravdě řečeno – nevím.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 23.11. 2015