Když se Richardsová vydala do Ruska před deseti lety a hledala tam místa, která tam v provinčních městech budou po pádu komunismu prosperovat, moudrý Rus ji varoval: "Nezapomínejte, že cizinci přicházejí do Ruska a očekávají, že se tu něco změní. Ale v Rusku se nikdy nic vlastně nemění." Ten argument znala dobře: všechny změny v Rusku jsou prý jen povrchové, ať je režim carský, komunistický nebo kapitalistický, ničím se nemění asijský, autoritářský charakter moci v této obrovské, severské zemi. Nehádala se s ním, ale chtěla mu dokázat, že nemá pravdu.

Zdálo se, že devadesátá léta tento fatalistický názor potvrzovala. Jak se rozložila ekonomika bývalé supervelmoci, lidé propadli chudobě a vládě mafie. Sám prezident Jelcin bědoval, že vládne "mafiánskému státu ve světovém měřítku". Začátkem devadesátých let ovládal organizovaný zločin všech pětadvacet hlavních ruských bank anebo se tyto banky na organizované zločinnosti alespoň podílely. V lednu 1997 oznámil sám ruský ministr vnitra, že 40 procent veškerých podniků je v rukou zločinců. Následujícího léta došlo ke krachu ruského hospodářství a nebylo jasné, zda se kdy dovíme, jestli je Rusko schopné změny.

Tvrdá cesta k nezávislosti

Při nedávné návštěvě Ruska však autorka zaznamenala novou, optimistickou náladu, která se odráží v životních příbězích dvou mužů, jejichž životní historii sleduje už přes deset let, Jmenují se Alexandr a Nikolaj.

Oba tito muži se rozhodli stát se po pádu komunismu podnikateli a ani jeden z nich neměl kapitál, konexe či skutečné ponětí, co to znamená podnikat. Alexandr byl úspěšným sovětským novinářem v celostátním deníku v Moskvě. Po rozkladu Sovětského svazu se mu rozpadlo manželství - to se tenkrát stalo mnoha lidem. Neměl kde bydlet a byl bez zaměstnání. Neměl žádné peníze. Jakmile byla zavedena směnitelnost rublu, ceny šly rychle nahoru. V důsledku inflace přišel o úspory. Nebyl mladý, neměl kapitál a neměl podnikatelské instinkty. Ale dal se dohromady a začal natáčet dokumentární filmy pro ruskou televizi. Lidi ho měli rádi a důvěřovali mu a podnikání se mu dařilo. V roce 1998 byl na vrcholku vlny a jednal o koupi provinční televizní stanice. Koupil si také dům v Maďarsku a chystal se nastěhovat do nového letního sídla za Moskvou.

Pak v srpnu 1998 došlo ke krachu ruské burzy a jemu zůstal dluh 40 000 dolarů. Nechtěl udělat bankrot, a tak jeho nová manželka souhlasila, že prodá svůj byt v Moskvě a že prodají dům v Maďarsku. Dvojice se nastěhovala do bytu Alexandrovy tchyně o jediné místnosti. Nikolaje živila manželka, vyhrožovali mu násilníci, kteří vystupovali jménem jeho věřitelů, a on se rozhodl, že zaplatí své dluhy.

Dnes znovu natáčí dokumentární filmy, téměř úplně splatil dluhy a s manželkou znovu bydlí ve svém původním bytě, který si nyní pronajímají. Nikdy nebude bohatý a nikdy nebude dobrým podnikatelem. Ale o to jde. V Rusku nastal takový čas, že nemusíte být výjimečný, ani nemusíte být zločinec, abyste se nezávisle uživili.

Nikolaj na druhé straně měl instinkty podnikatele. Před deseti lety opustil své zaměstnání inženýra ve zbrojovce v městečku nedaleko Saratova. S dvěma přáteli začal obchodovat s jediným artiklem, který si tehdy mohli dovolit koupit - se žvýkačkami. To byla doba, kdy ruské slovo "biznismani" bylo synonymem násilného šmelinářství. Nikolaj takový nebyl. Byl jemný, vzdělaný a poctivý. Jeho přátelé měli záchvaty smíchu, když jim u skleničky vykládal, že se stane významným průmyslníkem.

S přáteli neměli ani kancelář ani mobilní telefon. Od rána do večera jezdili ve svých starých vozech Žiguli a utíkali před úřady (jako všichni, nemohli si dovolit platit obrovské daně) a aby přežili, platili vyděračům za "ochranu". Jakmile si ušetřil dost peněz, koupil si z Litvy stroj na lisování slunečnicového oleje. Měl ho zamčený v kůlně. Zuřila pořád ještě inflace a nebylo možno zahájit výrobu.

Když ho britská reportérka navštívila v roce 1998, stroj už byl v provozu a Nikolaj dodával slunečnicový olej obchodům v regionu. Ale stále žil s manželkou a dvěma malými dětmi v ošuntělém dvoupokojovém bytě. Jedinou známkou relativního bohatství této rodiny bylo, že si mohli dovolit kupovat čerstvé maso a zeleninu na trhu.

Když reportérka navštívila Nikolaje v Saratově tentokrát, zjistila, že se už s partnery etablovali. Jeden z nich dováží zboží z Evropy, druhý řídí v Saratově vynikající restauraci a obchod s oděvy a Nikolajův byznys se slunečnicovým olejem prosperuje. Aby si zajistil dodávky, rozhodl se sám pěstovat slunečnice. Nebylo pro něho možné pronajmout si malý kus pozemku, jaký potřebuje (k pozemkové reformě v Rusku dosud nedošlo),a tak byl nucen převzít ve svou správu statek s šesti tisíci hektary, spolu se všemi jeho zbědovanými zaměstnanci. Je zřejmé, že se mu podaří tento statek přivést k prosperitě. Už je na půl cestě. Rodina se konečně přestěhovala do nového bytu a Nikolaj připravuje svou osmnáctiletou dceru na to, aby jeho podniky převzala.

Na Nikolajovi bylo pozoruhodné, že i když v Rusku vládlo nevyšší násilí a nezákonnost, věřil v budoucnost. "Možná si o nás myslíte, že jsme jen pochybní obchodníci s levným zbožím," řekl kdysi, "ale jen počkejte - Západ si na nás bude muset dát pozor! Lidé, kterým se podaří přežít toto strašlivé období - nás pak už nikdo nezastaví! Je pravda, že jsme začali tím, že jsme lhali a podváděli stát - ale co jiného jsme mohli dělat? Stát všechno vlastnil. To nebude trvat věčně. Už se situace stabilizuje. Je to jistě obtížné, ale je to velmi zábavné takhle pracovat. Nechtěl bych podnikat na Západě. Tady si musíte každý den vybudovat úplně celý svůj svět. Je to hra o schopnosti. A neexistují pravidla, jen způsoby, jak přežít."

Politické změny

Teď začínají po celém Rusku sdílet jeho vizionářskou sebedůvěru statisíce malých podnikatelů. Loni konečně domácí ruské hospodářství, které udělalo v létě 1998 bankrot, vzrostlo o 7,7 procent. V roce 2001 tento trend pokračoval, skromněji, čtyřprocentním růstem. Podniky lidem znovu začaly vyplácet zadržené platy, příjmy a zahraniční investice stoupají a klesá výměnný obchod.

Osoba, která toto zosobňuje, je velmi netypická. Osmnáct měsíců od té doby, co převzal prezidentský úřad, začíná být tento "šedivý kardinál", který přišel z tajných služeb jako někdo, na něhož jsou Rusové hrdí. Poprvé v jejich životě vládne v Rusku někdo, kdo není ani přestárlý, ani to není opilec, ani to není někdo, kdo byl obětí svých vlastních šílených subjektivních představ (to si Rusové myslí o Gorbačovovi). Putin je možná krutý (kdopak to asi zorganizoval sérii "čečenských" bombových útoků na civilisty v roce 1998, které se staly záminkou Putinových nových vojenských akcí v Čečně?) Ale málokdo ho obviňuje, že je zkorumpovaný. Je to moderní člověk, umí cizí jazyky a je zjevně inteligentnější než americký prezident.

Za prvních osmnáct měsíců získal znovu pevnou kontrolu ruských provincií (s výjimkou Čečenska), začal přísněji ovládat banky, zavedl daňové reformy a západoevropštější přístup k soudnictví. Velcí ruští oligarchové reagovali tím, že začali investovat do domácího trhu. Tam, kde investovali do nového zařízení pro zemědělské statky v černozemské oblasti na jihu, to přineslo dobré výsledky: objem sklizně stoupl o padesát procent.

Všechno skutečně nasvědčuje tomu, že Rusko bude mít dlouhodoběji velký prospěch z událostí 11. září. Putin této příležitosti využívá k zásahům proti zkorumpované staré gardě, která ho ještě stále obklopuje. Náhle to, že dosažitelná ropa leží asi na čtyřiceti procentech ruského území, osvobozuje rozvinutý svět od jeho závislosti na saúdské ropě. Náhle se zdálo rozumné to, co se píše poslední dobou v celé řadě článků v ruském tisku, které vyjadřují názor, že západní kapitál nyní začne investovat do modernizace zastaralé ruské infrastruktury než do nestabilních, západních, saturovaných trhů. Někteří západní analytikové konstatují totéž.

A teroristické útoky proti Americe vyvolaly v Rusku pocit, že konečně byl donucen Západ pochopit, čemu musejí Rusové čelit v Čečensku. I autenticky demokraticky založení Rusové nemají trpělivost s liberálními delegacemi od organizací jako Amnesty International či Human Rights Watch, které na Kavkaze vyšetřují ruské porušování lidských práv v Čečensku. "Vy tomu prostě nerozumíte," říkávali Rusové a potřásali hlavou. "Čečenci - ti jsou jiní než ostatní muslimové." Nyní s tím mocnosti NATO souhlasí.

Opatrné vlastenectví po deprimujících deseti letech

Moskva nyní vypadá úplně jinak než deprimující, šedivé hlavní město někdejšího Sovětského svazu. V centru jsou zářivé vývěsní štíty západních značkových firem, jsou tu luxusní hotely, kanceláře s kouřovými skly v oknech. Tam, kde kdysi jezdily vojenské přehlídky, jsou nyní spousty západních automobilů.

Avšak při návštěvě jiných měst je zjevné, jak málo se ostatní Rusko změnilo. Saratov na Volze má téměř milion obyvatel. V sovětských dobách to bylo bohaté město, uzavřené město zbrojovek. Teď jsou tyto továrny prázdné a jen malé buňky žijí dál a vyrábějí něco - pánve, prototypy kombajnů, které si snad někdy někdo koupí. Jedinými lidmi, kteří mají peníze na nákupy v západních obchodech v provinčních městech, jsou místní státní úředníci (všichni žijí z ropných peněz), podnikatelé a zaměstnanci - v Saratově - místní továrny na tabák, kterou převzala firma British American Tobacco. Ulice jsou plné lavórů, bývalí zaměstnanci zdrojovek a penzisti (s penzí padesát dolarů měsíčně) se jimi plouží, jsou letargičtí z podvýživy.

Na venkově, který před sto lety produkoval vynikající pšenici pro evropské trhy - se stále nic neděje. Pozemková reforma nebyla provedena. Kolchozy dál patří společně lidem, kteří v nich pracovali. Už léta nedostávají zaměstnanci těchto statků plat. Podnikaví lidé dávno odešli. Ti, kdo zůstali, pěstují jen základní plodiny na přežití a pijí.

Je optimismus ohledně Ruska přehnaný? Prosadil Putin svůj vliv tím, že se vrátil ke staré tradici centralizované, autoritářské moci?

Putin je si sám vědom tohoto problému.Nedávno Kreml pozval asi pět tisíc představitelů nevládních organizací na dvoudenní občanské fórum, k diskusi o tom, jak vytvořit podmínky pro vznik občanské společnost. "Všichni chápeme, že občanskou společnost není možno vytvořit z iniciativy vládních činitelů," konstatoval paradoxně Putin.

Nikolaj a Alexandr a ostatní lidé jako oni, kteří přežili deprimující desetiletí, jsou přesvědčeni, že ke změně dojde, protože je z praktických důvodů nutná. Tito lidé podnikali deset let v anarchii a vědí, že pro podnikání potřebují infrastrukturu občanské společnosti. Potřebují dobře regulované banky, které vám neukradnou peníze, když si je tam uložíte, daně, které je možno platit, soudy, které budou vynášet vynutitelné rozsudky, půdu, která se bude moci prodávat a vládní činitele, kteří mohou být pohnáni k odpovědnosti.