Představa globálního smíření prostřednictvím globálního pokrytí a využívání informačních technologií mi přijde dosti nereálná. K jakékoli komunikaci je potřeba dvou, pokud to nemá být monolog. A zde je jádro problému. Na zvládnutí komunikace s kýmkoli na světě potřebuji znát minimálně jeden univerzální jazyk. Ke zvládnutí nejenom jazyka je zapotřebí efektivního a kvalitního sytému vzdělávání. Protože zkušenosti a vědomosti se jinak na novou generaci přenést nedají. To samé platí o zvládnutí samotné komunikační technologie. Ona se sama do celého světa nerozšíří. Vzhledem k nehomogenitě světa, což je nyní výchozí bod, se nedá předpokládat, že do budoucna tomu bude jinak. Rozdíly jsou propastné a přestože může mnoha lidem vadit ztráta soukromí prostřednictvím moderních technologií, druhá půlka světa nechápe, o co jde - a to podstatné, co ji trápí, je obyčejný hlad. Mnohdy právě jako důsledek hladu technologického na opačné straně světa. Globální harmonie není možná skrze lhostejnost...

Cesta je, doufám, v každém z nás, prostřednictvím malých krůčků, kterými budeme své životy směřovat k menší lhostejnosti. Pokud se počátkem této cesty nestane naše nejbližší okolí nemůžeme mluvit o globálním zlepšení. Každý zmařený život, byť snězeného zvířete, v nás tuto lhostejnost živí. V tomto pohledu je například pan president Bush, se 152 odsouhlasenými popravami skutečné monstrum své společenské skupiny. Bohužel žádná ani informační globalizace za nás nic nevyřeší, začít musíme u sebe samých.

Tento článek vznikl v diskuzi na fóru Britských listů jako reakce na článek Eugena Haičmana Jak si poradíme s technologickou civilizací?