V Newsweeku doplnil Bush svou výše zmíněnou definici teroristy odkazem na jednoho konkrétního muže. "Saddam, to je zlo," prohlásil poprvé veřejně. Připustil, že to možná bude trvat léta, než se podaří zatknout Osamu bin Ladena. Ale Amerika se nyní zaměří nemilosrdnou agresí na mnoho jiných cílů. Americký prezident nyní mobilizuje americkou národní vůli takovým způsobem, jak jsme toho nebyli v poslední době svědky.

Během studené války podporovali američtí občané vládu proti komunismu bez vznášení kritických otázek, ale staticky. Během Vietnamu se americká podpora vlády rozložila. Nyní je nepřítel, i když je neviditelný, nepochybný a americké národní emoce se proti němu vzedmuly. Poprvé v historii se staly Spojené státy terčem útoku. Poprvé v historii je Spojeným státům jedno, jestliže zahynou nevinní lidé jménem pomsty či opatření na vlastní ochranu. Poprvé v historii je tedy americké veřejné mínění jednoznačně připraveno podpořit jakoukoliv intervenci, o níž se prezident rozhodne, že ji musí podpořit.

Jedním důkazem tohoto přístupu je, do jak velké míry jsou nyní američtí občané ochotni tolerovat omezování své svobody. Protestů proti represivním opatřením, které zavádí generální prokurátor John Ashcrot, je v Americe dnes jen velmi málo. Země, která hájí své ústavní svobody za normálních okolností intenzivně, pečlivě a vášnivě, je nyní ochotna se jich vzdát se zbožnou indiferencí. Tak lehce přijímají nyní američtí občané, že co vláda činí, dobře činí, že pravděpodobně není daleko doba, kdy se v tichosti začnou ve Spojených státech podezřelé osoby, odmítající vypovídat, podrobovat mučení.

Evropané by měli o těchto všech postojích vážně přemýšlet - měli by se zamyslet nad tímto nekritickým nacionalistickým postojem, které odlišuje náladu ve Spojených státech od situace v ostatních zemích. Právě tyto nacionalistické nálady, nikoliv diplomatické jemnosti při budování mezinárodní koalice, určí, co se bude ve světě dít dál.

I když dosud nejsou neshody ohledně politické linie mezi spojenci zjevné, zdá se pravděpodobné, že různé vnímání mezinárodní situace z Evropy i ze Spojených států se brzo stane sigifikantním. Spojené státy zůstanou přísně nažhavené proti terorismu, zatímco - pokud nedojde k dalším teroristickým útokům - nadšení pro válku proti terorismu v Evropě postupně ochladne.

Válka proti terorismu nevytvoří nový koncert civilizovaných národů, ale naopak zdůrazní ohlušující nadvládu trumpetisty a dirigenta. Britskou pikolu bude slyšet stále méně. Orchestr zatím dál hraje v určité hrubé harmonii, ale pouze pod podmínkou, že dodržuje jednostranný rytmus velkého basového bubnu.

Jsme toho svědky hned ve třech oblastech. Afghánistán sám se stal čistě americkou operací. Jistě, Američané potřebují v sousedních zemích spojence a usilovali hodně o to, aby je tam získali. Z Ameriky se do té oblasti intenzivně cestovalo. Když se chtěli aspirující partneři, od Itálie až po Japonsko, taky na akci účastnit a dokázat svou mužnost, byli formálně přijati, avšak jejich vojska nebudou zřejmě nikdy použita.

Washington zůstává jediným velitelem, kterému nic nestojí v cestě. Američané sice hovoří o koalici, ale takto si přejí, aby to bylo. Hovoří kromě toho s odlišnými cíli na mysli. Snaží se to zakrýt záplavou slov. Avšak když mluví Tony Blair o nutnosti zrekonstruovat Afghánistán a nevykašlat se na něj v době míru, je jasné, že to myslí vážně a upřímně, kdežto Bushovi lidé ta slova jen opakují a nemyslí to vážně.

"Na 'budování států' (tj. na pomoci při rekonstrukci demokratické vlády v Afghánistánu) není nic špatného, ale nesmí to dělat americká armáda," vyjádřila se nedávno Condoleezza Ricová, nejbližší poradce amerického prezidenta pro zahraniční záležitosti. I když Washington přislíbil poskytnout Kábulu podstatnou část z dohodnutých 10 miliard dolarů zahraniční pomoci, je silně nepravděpodobné, že bude Amerika chtít v Afghánistánu zůstat a dohlédnout na to, aby tyto peníze utrácel stabilní a alespoň trochu slušný režim. Tomu neodpovídá nové Bushovo pojetí zahraniční politiky, které vyžaduje rychlé výsledky a je omezeno na krátkodobou perspektivu.

Zadruhé, je nyní jasné, že žádný nový internacionalismus, jehož by byly Spojené státy součástí, nevznikne. Po 11. září si to optimisticky myslelo mnoho komentátorů. Zdálo se, že unilaterální zahraniční politika Spojených států skončila. Pokud půjde o spolupráci proti terorismu, možná to bude platit i nadále. Také není pravděpodobné, že by se Washington stáhl z mírového procesu na Blízkém východě. Avšak ostatní lakmusové zkoušky zřejmě selžou.

Rychlou likvidaci Talibánu není možno považovat za důvod, že by zmizelo nepřátelství amerických Republikánů vůči všeobecnému zákazu zkoušek jaderných zbraní či vůči mezinárodnímu trestnímu soudu. Z hlediska Washingtonu totiž bylo nyní dosaženo triumfu amerického pohledu na svět a tento postoj je možno rozšířit i do dalších oblastí.

Třetí, a nejdelikátnější, je Bushův výrok, že Afghánistán není konec, ale začátek. Ano, je pravda, že mnoho zemí tento názor sdílí. Je důležité, aby mezinárodní společenství podniklo organizované kroky proti financování mezinárodního terorismu. Avšak i zde existuje volba a je jasné, kde stojí všechny země Evropské unie, nemluvě o Rusku a o většině Blízkého východu: na pomalé cestě ekonomických a hospodářských akcí a nikoliv na rychlé cestě buldočích hrozeb, po nichž následuje okamžité bombardování.

Irák sice možná nebude první zemí, která se octne pod palbou, ale je v nejchoulostivější situaci a nyní americký prezident, v rozhovoru s Newsweekem, Saddáma varoval: Vpusťte do země znovu americké vojenské inspektory, anebo si následky přičtěte sám.

Nálada americké veřejnosti tohle bude tolerovat, anebo dokonce to možná bude vyžadovat. Donedávna se vyžadovalo, aby spekulace o možnosti útoku proti Iráku byly podpořeny jasným důkazem, že má Irák vazby na organizaci al Qaeda. Teď se ty důkazy jaksi už nepožadují. To, co nyní v Afghánistánu vypadá jako rychlé vítězství, galvanizuje ambice Spojených států, aby se staly světovým supervynucovatelem, bez ohledu na možné problémy, kauzy, v kterou Američané nyní věří více než v cokoliv jiného od ukončení druhé světové války. Je obtížné identifikovat jediný hlas, který by byl dostatečně silný natolik, aby se mu tomuto podařilo zabránit.

A Tony Blair to určitě nebude. Republikánská pravice silně touží dodělat věc v Iráku. Většina Evropanů po kriminální obscénnosti, k níž došlo 11. září, ví, na které straně stojí. Avšak jak míjí čas, jsou nezadržitelně zatahováni do války, nad níž ztrácejí jakýkoliv vliv.