Byl jsem zatčen v pondělí ráno 29. 10. v sedm hodin na letišti v Mnichově. Strávil jsem den předtím poskytováním interviewů a dva dny jsem také strávil na semináři Goethova institutu na téma "Islám a krize". Opravdu jsem potřeboval napít se kávy. Dostal jsem palubní vstupenku a brzo procházelo mé ruční zavazadlo bezpečnostním zařízením.

Nenašli žádné kovové předměty, ale trvali na tom, že musjí vysypat obsah mé tašky na stůl. Noviny, špinavé spodky, košile, časopisy a knihy se vyvalily ven. Vzhledem k tomu, že do Německa přicházejí zprávy vždycky až o den později, než co vyšly v americkém tisku, napadlo mě, že Němci možná ještě pořád hledají obálky s bílým práškem a nevědí, že CIA a FBI zveřejnily informace, že Osama bin laden a Irák asi nemají s útoky antraxem nic společného. V tašce jsem žádné obálky neměl.

Zřízenec u rentgenu odstrčil výtisky novin Sueddeutsche Zeitung, International Herald Trbune a Le Monde Dplomatique. Zdálo se, že ho zaujala literární příloha listu Times, The Times Literary Supplement a zrovna studoval mé ručně psané poznámky na okraji jedné knižní recenze, když si povšiml tenké knížky, psané německy, kterou mi věnoval jeden německý nakladatel. Vzhledem k tomu, že jsem ji ještě neměl čas prolistovat, byla pořád ještě zabalena v celofánu. Dychtivě se knihy zmocnil a pak, ve stavu vzrušení, s ní odkvapil k ozbrojenému policistovi.

Inkriminovaná kniha byl esej od Karla Marxe "O sebevraždě". Právě ten název, "O sebevraždě", vedl k tomu, že se policista opravdu vzrušil. Autora si zpočátku skoro nevšimli, ale když jim pak došlo, kdo je autor, vznikla skutečná panika a začali spolu vzrušeně hovořit. To, jak mě začali sledovat, bylo pozoruhodným projevem stavu jejich mysli. Opravdu si mysleli, že chytili někoho významného. Byl mi odebrán pas a palubní vstupenka do letadla. Hrubě mi bylo nařízeno, abych si dal věci zpátky do tašky, ovšem bez "zásadních" důkazů (totiž novin Sueddeutsche Zeitung, Times Literary Supplement a šokující knihy od Marxe), byl jsem eskortován z odjezdové letištní haly a odvezen na ústředí policie na letišti.

Cestou na policii mě policista, který mě zatkl, obdařil vítězným úsměvem: "Po 11. září nemůžete cestovat s takovýmito knihami," řekl. "V tom případě," odpověděl jsem, "byste je tady neměli vydávat, anebo, ještě lépe, měli byste je na veřejnosti pálit."

Uvnitř policejní stanice mě jiný policista infromoval, že letadlem společnosti British Airways neodletím a že zjistí, kdy letí pozdější letadla. V tento okamžik mi došla trpělivost a požadoval jsem, abych mohl použít telefonu. "Komu chcete telefonovat?" zeptal se. "Primátoru Mnichova," odpověděl jsem. "Jmenuje se Christian Ude. V pátek večer se mnou dělal rozhovor v Hugendubelově knihkupectví o mých knihách a o nynější krizi. Chci ho informovat, co se tady děje."

Policista zmizel. O několik minut později se objevil další policista (měl vousy) a naznačil mi, abych šel za ním. Odvedl mě do letadla, které už v podstatě zcela ukončilo nástup. Nevyměnili jsme si ani jedno slovo. V letadle ke mně přišel jeden německý cestující a vyjádřil zoufalství nad chováním policie. Řekl mi, že policista, který mě zatkl, se vrátil a vychloubal se ostatním cestujícím, jak jeho bdělost vedla k mému zatčení.

Byla to jistě triviální epizoda, ale je typická pro atmosféru v nynější sociálnědemokraticko-zelené alianci, která v současnosti vládne v Německu. Je to, jako kdyby mnozí z těch, kdo jsou v Německu u moci, se zoufale snažili vymazat svou vlastní minulost. Když navštívil kancléř Gerhard Schroeder Pákistán, zdůrazňoval, že bombardování nebude přerušeno a že válka nevedoucí k ničemu bude pokračovat, zatímco jeho ministr vnitra, Otto Schily, připravoval nové bezpečnostní zákony, které ohrožují tradiční občanské svobody.

Schily býval kdysi radikální právníkem a přítelem generace roku 1968 a první získal nechvalný věhlas, když se stal obhájcem gangu Baader-Meinhofové, teroristů, kteří páchali v Německu atentáty v sedmdesátých letech. Tehdy se také tradovalo, že podporuje jejich činy.

V roce 1980 vstoupil Schily do strany Zelených a byl jejím hlavním mluvčím v akcích proti rozmísťování střel Cruise a Pershing v Německu. V roce 1989 vstoupil do Sociálnědemokratické strany. Dnes intenzivně obhajuje nové pravomoci pro policii a vytváří u svých partnerů ze strany Zelených "smysl pro realitu".

Jedním z "realistických" návrhů, o nichž se nyní v Německu diskutuje, je návrh poskytnout jurisdikci Spolkovému úřadu na ochranu ústavy (je to německý ekvivalent americké FBI), aby měl právo špehovat jednotlivé občany, které podezřívá z aktivit proti "věci mezinárodního porozumění a mírové koexistence mezi národy".

A protože - v pokleslém žargonu dneška - znamená "mírová koexistence mezi národy", že proti některým národům vedeme válku, můj zážitek byl asi jen zkouškou na to, co všechno přijde. Bylo to jen malé škrábnutí, ale jestliže zůstane neléčeno, mohlo by vést ke gangréně.