Možná, že je čas vrátit se k původní definici demokracie a s její pomocí vytvořit v našem myšlení obranné látky proti demagogii, která nás obklopuje. Demokracie, jak například praví Hutchinsonova Encyclopedie, je "systém v němž vládne lid obvykle prostřednictvím volených zástupců" a o několik odstavců dále dodává, že "západní demokracie zdůrazňuje svobodu slova a tisku (obecněji sdělovacích prostředků - poznámka JJ). Doplníme-li ještě všeobecně uznávanou nutnost přístupu občana k informacím, máme vcelku dobrý základ pro uvažování o tom čím nás, zejména po 11. září, otravuje propaganda.

Teroristický útok byl v neobecnější rovině označen za útok na demokracii. Z hlediska uvedené definice to je nesmysl, protože ani světová jednička a mistr světa krytých teroristických dvorců, bin Laden, nechce víc, než aby USA přestaly dělat zahraniční politiku, jakou dělají, a přestaly podporovat zkorumpované režimy (například ten jeho rodný, saudskoarabský) a vůbec šly domů. Není bez zajímavosti, že Robert Fisk nedávno v článku pro Guardian napsal, že "kdyby byl Západ splnil vše to, co Arabům a Židům v posledních desetiletích nasliboval, neměl by bin Laden důvod ke stížnostem".

O útoku na demokracii jako takovou tedy nemůže být řeč. Pokud se o něm přesto mluví, je to proto, že si moc zdomácněla heslo "stát - potažmo demokracie - jsme my" způsobem hodným komunistických papalášů.

Pokud demokracii, již tak zuboženou všemocným dolarem a jakoukoli jinou měnou, která je zrovna při ruce, něco ohrožuje, jsou to opatření, která prosazují politikové na ochranu svých vlastních zájmů.

Poměříme-li definici demokracie praktickou zkušeností, zjistíme, že volby jsou v podstatě nezajímavé, protože lid už stejně ve své moudrosti zjistil, že těžko něco ovlivní, a tak se k volbám většinou dostavuje menšinový hlupák, který volí stranu s pěknějšími reklamami a voňavější gulášovou polévkou. O to významnější proto jsou svoboda slova a sdělovacích prostředků a přístup k informacím.

Je-li na současném vývoji něco protidemokratického, je to snaha moci využít terorismus ve svůj prospěch a prosadit zákony (jak jinak než "demokraticky", a tudíž "v zájmu lidu"), které tyto svobody omezují.

V Kanadě, jak známo vládne "demokraticky" zvolený diktátor Chretien. Jeho vláda se momentálně snaží prosadit zákony, které výrazně zvyšují pravomoc policie a tajných služeb a současně umožňují utajit, prakticky na věčné časy, jakoukoli informaci, kterou ministr vnitra považuje za důležitou ve věčném boji proti teroristům a živlům.

Je pozoruhodné, že tento politik, který takměř nepřetržitě žongluje s pojmem demokracie, není ochoten udělat ani tak málo, že by daný zákon časově omezil. Z hlediska moci to je pochopitelné, protože, kdyby chtěla prošlý zákon obnovit, musela by po letech přinést alespoň nějaké důkazy o tom, v čem byl ten zákon skvělý, jak společnost pomohl ochránit a proč potřebujeme jeho pokračování. Zvolený postup umožňuje odbýt snahy po jeho zrušení nebo revizi kryptickými narážkami na všudepřítomné nebezpečí.

(Zajímavé je, že na možnost zneužití protiteroristického zákona upozornil se 29. října jeden z ministrů Chretiénovy vlády. Je bezvýznamný, protože se stará pouze o Indiány, a proto nic nedosáhne - ale i tak je to na ministra pozoruhodný projev vzdoru).

Zmíněný příklad je zcela modelový. Moc pod záminkou ochrany demokracie vytváří situaci, která už tak otesaný vliv občanů na vlastní osud dále omezí. Směřuje to k neomezené důvěře ke straně a vládě. Ostatně občan nemusí všechno vědět, mohl by se vylekat a pak udělat něc nepředloženého.

Jan Čulík použil v jednom ze svých článků mezititulek "Proč potřebuje demokracie podvracení". Ačkoli to, co za ním následuje, je pravda, titulek sám není zcela přesný. Demokracie se naopak musí podvracení bránit. Tedy podvracení sebe sama. Což vyžaduje, abychom to, co je pro demokracii škodlivé, dokázali definovat.

Podíváme-li se například na výrok Jana Kopala ohledně toho, že si USA atentát zasloužily (možná chtěl říct vysloužily) můžeme jednoznačně říct, že demokracii nikterak neohrožuje, ale právě naopak. Díky reakci moci na jeho (a obecně jakékoli jiné) nepříjemné názory totiž snáze vidíme, odkud demokracii hrozí újma.

To, co Jan Kopal říká, je patrně pro zaslepeně pravověrné šokující, ale jinak to není nic světoborného, protože nejde o víc než o (možná neobratné) prohlášení vycházející z faktů, které může vidět každý, kdo vidět chce.

Ohrožují demokracii třeba Britské listy tím, že zpřístupnily čtenářům článek indické spisovatelky Arundhati Roy? Ten některé čtenáře nepochybně popudil, už jen proto, že původně vyšel v Guardianu, kterým je v módě opovrhovat. Není ale tento čin cenný právě tím, že poskytuje informace, které vytvářejí kontrast k tomu, čím "primitivního amerického diváka krmí vládní propaganda prostřednictvím CNN a dalších hlavních TV společností"?

(Abych se vyhnul obvinění z antiamerikanismu dodávám, že uvozovky v předcházející větě rámují výrok editora The Harpers Magazine z New Yorku, který ho pronesl v rozhovoru s redaktorkou CBC. Pro tento článek jsem navíc citát ochudil o pasáž v níž se mluvilo o tom, že většina Američanů nemá ponětí o světě, protože nic nečte ani neposlouchá radio, díky čemuž se podle editora stává snadnou obětí zmíněné propagandy.)

Arundhati Roy neříká věřte tomu či onomu. Její poselství je skryto ve větě "lidé ve světě nemají povinnost volit mezi Talibanem a americkou vládou, (protože) všechny krásy naší lidské civilizace leží mimo ony dva fundamentalistické, ideologické póly." To ovšem propaganda nerada slyší.

Vraťme se ale k demokracii. V polovině října byla v pořadu Radia CBC "As it happens" debata o smyslu a výhledech války v Afganistanu. Jedním z hostů byl i Robert Fisk, který se velmi zajímavě vyjádřil k otázce demokracie na Středním Východě. Následující citát, přeložený ze zvukového záznamu, je v podstatě odpovědí na názor profesora Cohena z Fraser University ve Vancouveru, který se pokusil naznačit, že nemůžeme připustit, aby moc dostala do rukou ulice, která je nám (tedy Západu) míň nakloněna než současní vládci.

Robert Fisk řekl: "Slyšeli jsme (presidenta) Bushe říkat, že jde o boj mezi zlem a demokracií. Ale my nechceme demokracii na Středním Východě. Setkávám se s Araby (v předcházející části debaty Fisk vysvětlil, že tito Arabové jsou normální lidé z ulice, ne politikové a vojáci - poznámka JJ), kteří říkají - no to je zajímavé, že to je boj o demokracii, můžeme té demokracie a svobody taky trochu dostat?

My ale místo toho podporujeme - a to je, bohužel, co bin Laden říká a v tom je to nebezpečí - my podporujeme tyhle lidi, jordánského krále a do jisté míry i syrského presidenta a egyptského presidenta Mubaraka, který dostal 98% hlasů v posledních volbách - to je nehorázné, neuvěřitelné, tahle čísla - a my podporujeme tyhle lidi. To není otázka jestli necháme ty síly zvítězit.

Proč nedáme demokracii Střednímu východu, proč nedovolíme, aby měli skutečnou demokracii, aby lidé, skuteční lidé, mohli opravdu volit tak jako můžeme my v naší chránění, do 11. září velmi chráněné společnosti? Jenže my to nechceme - my chceme malé diktátory a generály a prince podporované Británií a Francií spolu s USA. A v tom je jádro celé veci, že při jednání s touto častí světa používáme dvojí loket, naprosto jiný standard, než jaký uplatňujeme pro sebe."

Drobní, s velkými bratry spříznění diktátoři, o nichž mluví Fisk, jsou ovšem velmi významní, protože umožňují prosazování geopolitických a ekonomických zájmů svých ochránců. A to je v podstatě oč tu běží.

Dostali jsme se do stadia, kdy i zbytková demokracie (svoboda slova a sdělovacích prostředků a hlavně přístup k informacím jako základ k uplatnění práva na sdílení moci prostřednictvím volených zástupců) je velkým bratrům trnem v oku a proto se ji snaží likvidovat.

Existuje řada možností, jak dosáhnout svého. O možnosti přijmout formulovat zákon tak, aby byl v budoucnosti obtížně napadnutelný, již byla řeč. Další možností je jmenovat "svoje" lidi do klíčových pozic. V Kanadě je například velmi výhodné - tedy pro stranu a vládu - že ministerský předseda jmenuje senátory. Dobře může posloužit i Nejvyšší soud.

Významné je i ohlupování občanstva pomocí profesionálních manipulátorů z PR agentur. Kdyby šlo politikům vskutku o demokracii, starali by se o to, aby jejich voliči měli co nejvíce informací, aby si mohli udělat vlastní závěry a pak v rámci demokratického procesu patřičně ovlivňovat svoje zástupce. Děje se ovšem pravý opak. Politikové najímají - paradoxně za peníze voličů - agentury pro úpravu veřejného mínění, jejichž jediným cílem vymýt mozky do souhlasnosti s tím, co politikové upekli. K tomu se ovšem objektivní informace nehodí, to není třeba zdůrazňovat.

Zhoubou demokracii jsou, nikoli až v poslední řadě, i peníze, jimiž si kapitál, jemuž se teď říká korporace, zajišťuje vliv a to nejraději pomocí vděčných nýmandů. Není to tak dávno, kdy kapitál poslal do čela jistého státu jednoho takového. A to dokonce demokraticky, protože bylo víc kandidátů.

Jenže pak se vynořil věrolomný až zavilý nepřítel, kterého bylo třeba vykořenit, protože rozlezlý po světě páchal zlo na bílé civilizaci. Nepřítel měl přístup k penězům a na východě spojence, který uskutečnil civilizaci nepříjemnou revoluci, která nás odřízla od různých surovin, například ropy.

Nepřítel byl v každé díře, a tak nastaly zlaté časy pro policii tajnou i veřejnou. Taky se zbrojilo, akcie šly nahoru a nýmand ovíjel prst kolem spouště a pomýšlel na superzbraně, jimiž vyplevelí chamraď a ovládne svět.

Pravověrní silně mávali fanglemi a vůbec vyjadřovali souhlas s plánem vytvořit v zájmu bílé civilizace nový světový pořádek byť za cenu obětí. Nýmand se vymkl kontrole, což bylo umožněno i tím, že moudrost otců, získaná v předcházejících spravedlivých válkách nepřežila víc než jednu generaci. Synové činu nastoupili k marši podle šipek, jimiž vůdce naznačil směr ke spasení světa.

Ztráta paměti je asi to to nejhorší, co může demokracii postihnout. Už kvůli neblahé tendenci historie opakovat se. Těžko říct, zda je demokracie ještě natolik při silách, aby se dokázala postavit šílenství nejnovější generace: Zase jsou všude fangle a prozřetelností seslaný vůdce vyvoleného národa dostává nevyplněný šek. Zase se na nás linou žvásty o novém světovém pořádku, které se u mocných dědí z otce na syna. A zase jsou peníze, hodně peněz, na zbraně i na rum pro vojáky, aby se jim v nadšení lépe mašírovalo. A zase jako jindy, mnohý ani nebude mít čas vystřízlivět.

Ale kdo by se staral, že se zeměkoule zalyká svými výkaly nebo že milióny lidí zbytečně podléhají odstranitelnému hladu a odstranitelným chorobám. Hlavně když akcie půjdou nahoru a v televizi nám decentně ukáží další spravedlivou válku v seriálu, který si pro minulost připravuje historie.