Motto: "Pane Pecino, neprovokujte justici! Dáváte se do boje se šílenou obludou. Všichni diskutanti na toto téma riskují, že budou monitorováni, vyhodnocováni a případně nenápadně postiženi. Dostanou příležitostně ránu pod pás a ani nebudou vědět od koho. Tajná služba je schopna vydávat noviny, aby vytipovala jinak smýšlející lidi, co do těchto novin přispívají."

Názor, který byl citován ve čtvrtečním článku Jana Čulíka o svobodě slova, dávám jako motto svého příspěvku. Není na něm vůbec nic ojedinělého, patří spíše k těm běžným. Zároveň je však mementem pro celou naší společnost, protože ukazuji na cosi zásadního a velmi nebezpečného. Stíhání lidí za projev názorů je jen pomyslná špička ledovce.

Nesouhlasím s autorem diskusního příspěvku k Pecinovu textu, nicméně chápu jeho pocit. Naše justice skutečně připomíná obludu, která nemilosrdně likviduje cokoliv, co se jí postaví do cesty. Jestliže však za takovýmto chováním vidíme spiknutí mocných proti bezmocným, tak jako čtenář varující Tomáše Pecinu, dokazujeme tím jen vlastní neschopnost vidět svět jinak než "bolševickým" způsobem. A zde je jádro problému, protože takovou neschopností trpí i většina soudců a jiných státních úředníků. Téměř všechny instituce v naší zemi jsou jako celek, i přes deklarovanou nezávislost, postiženi touto "chorobou". Proč?

V knize Mráz přichází z Kremlu popisuje Zdeněk Mlynář, zřejmě nejchytřejší muž Pražského jara, své osvobozování ze začarovaného kruhu stalinské komunistické víry. Za jeden z důležitých momentů tohoto osvobození pokládá studium na právnické fakultě v Moskvě. Mlynář píše: "(Toto studium)...mělo jen velmi málo společného s pochopením práva a jeho významu pro lidskou společnost. Stalinská (ale i dnešní oficiální sovětská) právní nauka nemá totiž pro posouzení otázky, co je a není právo, jiné kritérium než tautologickou úvahu právního pozitivizmu. Právo je to, co stát (jeho formálně kompetentní orgány) za právo vyhlásí. Podle této marxisticko-leninské nauky jsou norimberské zákony také právem, ale právem buržoazním, imperialisticko-fašistickým. Tato nauka je nekritizuje jako popření práva, ale jako výraz buržoazně třídních rasistických koncepcí. Vede proto jen k názoru, že třídní obsah těchto norem je nepřijatelný. Je li však sám třídní obsah jiný (je-li vtělením zájmu dělnické třídy), není tu důvod ke kritice...Právo je tak vlastně jen formou uplatnění moci. Až na problém třídního obsahu právních norem by se tedy stalinští a fašističtí právníci celkem shodli...

Sovětské právnické fakulty proto také nevychovávají lidi myslící v pojmech a hodnotách práva, nýbrž právnické specialisty. Lidi, kteří vědí co kterém případě moc předepisuje, jak nařizuje jednat a jak jednat zakazuje, znají desítky právních předpisů a vědí, kde najít další předpisy, které neznají. Ze škol vycházejí kvalifikovaní byrokraté."

Citoval jsem tento delší úryvek záměrně, protože přesně míří na podstatu věci. Mlynář hovoří sice o poměrech v Sovětském svazu v padesátých letech. Mohl by však stejně dobře mluvit o poměrech v České republice v roce 2001. Étos socialistické justice zde vládne totiž neustále.

Komunistické zákony byly vytvářeny od roku 1948 do roku 1950 v tzv. právnické dvouletce. V čtyřicátém osmém roce byl jednoduše zlikvidován demokratický právní systém a místo něj byl u nás zaveden systém sovětský. K tomu, co o sovětském systému píše Mlynář, lze ještě dodat, že tento často vycházel ze zákonodárství carského Ruska se všemi obludnostmi s tím souvisejícími (byzantinské myšlení). Díky právní kontinuitě s minulým režimem můžeme bez přílišné nadsázky říci, že tento systém u nás funguje dodnes.

Především zde ale fungují jisté myšlenkové stereotypy, které jsou ve své podstatě popřením samotného smyslu práva a zákonů. České instituce trpí byrokratickým formalismem. V totalitních dobách se např. soudnictví vyžívalo v procesních otázkách, zatímco o věci už bylo dávno rozhodnuto jinde. Totalitní společnost je pryč, nicméně myšlenkové stereotypy zůstávají.

Ve formalistních sporech dochází k převrácení hodnot a sankce, tedy následky, nejsou přiměřené příčinám. Tento fenomén se objevuje všude tam, kde se soudci úzkostlivě podřizují zásadě, že zákon je zákon. Zákon ale nemůže být samoúčelný. Tímto se dostáváme k pojmu, který byl díky televiznímu sporu poněkud zdiskreditován, nicméně platí, k pojmu duch zákonů.

"Proniknut poznáním, že čistota německé krve je předpokladem další existence německého lidu, a prodchnut neochvějnou vůlí, zabezpečiti německý národ pro všechnu budoucnost, usnesl se říšský sněm jednohlasně na následujícím zákoně, který se tímto vyhlašuje..." Takto začíná zákon o ochraně německé krve a cti, jeden z tzv. norimberských zákonů. U jeho zrodu stála ideologie podle níž "Cikáni, negři a Židé" nejsou lidmi v pravém slova smyslu. Jsou zrozeni náhodnou mutací, jakousi fatální chybou prozřetelnosti. Tyto nové bytosti (zejména židé) žárlí na člověka a napodobují ho. Adolf Hitler říká: "(Židé)...jsou nám tak vzdáleni jako zvířecí druhy od skutečného lidského druhu. Ne, že bych Žida nazýval zvířetem, je mnohem vzdálenější od zvířete než my. Vyhubit ho neznamená spáchat zločin proti lidstvu, neboť on nepatří k lidstvu. Je to bytost cizí přírodnímu řádu."

Tento extrém uvádím proto, aby každý viděl, jak vypadá znetvoření ducha zákonů a jako důkaz toho, že může nastat situace, kdy jednat mravně znamená nutnost porušovat zákony. Ne vždy je to však tak jednoznačné a vyhrocené.

Jedno ze zakládajících děl liberalismu se jmenuje O duchu zákonů, vyšlo v roce 1748 a jeho autorem je francouzský osvícenec Charles-Louis Montesquieu. Myšlenky této knihy by se daly vyložit asi takto: Pro štěstí a blaho národa je rozhodující celková povaha společenských a státních poměrů. Stát a zákony nejsou vytvořeny libovolně a nelze je libovolně měnit. Vyrůstají totiž z přírodních a historických podmínek, jako je ráz krajiny, klima, mravy, vzdělanost a náboženství. Správné zákony jsou ty, který jsou nejlépe přizpůsobeny charakteru a stupni historického vývoje daného národa.

Zákony tedy nesmí být podřízeny žádné ideologii a nikdy se nesmí stát součástí rasového či sociálního inženýrství jako tomu bylo za nacizmu či komunizmu. Zákon, který znemožňuje svobodně vyjádřit názor, je vždy zákonem zneužitelným, protože může být použit k potlačení kritiky a kritiků. Stejně tak může být aplikován samoúčelně a bezdůvodně, protože byl jednou napsán a musí se tedy dodržovat.

Nemusí. Veřejně prohlašuji, že schvaluji "trestný čin" Tomáše Peciny, protože není žádným trestným činem. Kdyby byl státní zástupce, který přijal Pecinovo trestní oznámení na sebe samého (to je nepřesnost: trestní oznámení jsem napsal, ale podepsal a podal ho někdo jiný; mimochodem, nebylo jednoduché najít člověka, který k tomu měl odvahu-pozn. TP), demokraticky myslícím jedincem a ne nemyslícím byrokratem, nikdy by nemohl nic podobného dopustit. Být kvalitním státním úředníkem neznamená být byrokratickým monstrem, které se naprosto abstrahuje od jakéhokoliv jiného hlediska než tupá litera zákona. Jenže to něco stojí.

V srpnu 1999 napsal soudce ústavního soudu Antonín Procházka tato slova: "V základních ustanoveních naší ústavy jsme se přihlásili k tomu, že chceme být státem právním. Ústavu jsme postavili na přirozeném právním základu. Znamená to, že bychom se měli posunout o kousek dál a že bychom pravdu a spravedlnost neměli hledat pouze ve strohé liteře zákona, ale v etickém náboji právní normy, která posvěcuje pravidla lidského chování."

Tento posun, ve skutečnosti pouze návrat k normalitě, je ovšem pro mnoho lidí zcela nemožný. Znamenal by totiž přijetí osobní odpovědnosti za své vlastní skutky. Osobně jsem ale přesvědčen, že soudce, který vynáší špatný rozsudek, byť na základě špatného zákona, nepřestává být zodpovědný za své činy.

Golo Mann v knize Dějiny Německa 1919-1945 píše: "V nevěřícím úžasu zjistili Spojenci, že v zemi kde nacionální socializmus dvanáct let vládl, nebyli vlastně žádní nacionální socialisté. Jako by to všechno byla jen komedie na způsob Hejtmana z Kopníku, vražedná jako předtím žádný zlořád v dějinách světa...Historie darebáka, který se zmocnil velké avšak morálně slepé zdatnosti národa jako svého nástroje a nechal ji pro sebe pracovat přesně, účinně, smrtícím způsobem tak dlouho, dokud nebyla pohlcena ruinami, zcela vypotřebována a zničena."

Zde je kořen problému. Hitlerův režim by nepřežil ani minutu bez "kvalitního" byrokratického aparátu. Hannah Arendtová, která se zúčastnila procesu s Eichmanem ukazuje, že to byl vlastně jen dokonalý úředník, který zodpovědně plnil předpisy a dodržoval zákony té doby. On se dovedl jednoduše odmyslet od konkrétních jednotlivců, v tomto případě židů.

Skutečným nebezpečím pro naší křehkou demokracii nejsou pokřivení jedinci typu Kopala, ale slovy Václava Bělohradského, lidé bez skurpulí. Bělohradský říká: "Člověk bez skurpulí je funkcionář, tedy člověk soustředěný na výkon svých funkcí. Odmýšlí od všeho, co by ho rozptylovalo v tomto soustředění, odmýšlí od svých citů, svědomí, minulosti, od sebe sama."

Jestliže nám záleží na tom, aby naše země byla skutečně právním státem a demokracií, musíme být připraveni na to, že nás vlastní svědomí přinutí porušit samoúčelný byrokratický zákon, tak jako se to stalo Tomáši Pecinovi. Stejně tak musíme být osobně připraveni postavit se proti soudcům, které doživotní definitiva nenutí k jakýmkoliv změnám vlastního myšlení či jednání.

Nejde o žádné spiknutí a justice není všemocná totalitní obluda. Jde o to, co Havel nazývá samopohyb. Česká společnost se nachází ve stavu pro který sociolog E.Durkheim používá pojem anomie. Rozumí tím stav jakési beznormnosti, rozkladu norem sociálního chování ve společenských skupinách. Následkem tohoto stavu v lidech vzniká pocit patologického stresu, zvyšuje se společenská agresivita, která se projevuje nárůstem počtu psychických poruch a sebevražd, stejně tak stoupá kriminalita.

Sociální chování lidí je ovlivněno jejich výchovou, výchovnou zkušeností, která poskytuje programy jakými ovládat stres. Psychologové jim říkají kognitivní skripta (cognitiv scripts) a tvrdí, že lidé mající jedna kognitivní skripta nemohou náhle normy svého chování zvrátit. Společenské změny po roce 1989 však vyžadují právě takovouto změnu. Netýká se to jen lidí, ale i institucí. Hodně patologických jevů současnosti má kořeny právě zde. Také zde můžeme hledat důvod, proč by si mnozí přáli návrat k minulému režimu. Mám ověřeno vlastním pozorováním, že mnoho lidí prostě v současné době jednoduše neumí žít. Varování pro pana Pecinu, je přímo čítankovou ukázkou takovéhoto "myšlení".

Východiskem je právě překonání onoho samopohybu. Tady ale musí každý začít sám u sebe. Komunistické školy nás nenaučily kritickému myšlení, nezbývá nám, než abychom se mu naučili sami. Jde to, mně se to daří. Jakmile jsem schopen analyzovat situaci a vidět jí s odstupem, přestanu svět vnímat jako spiknutí a přestanu se cítit bezmocný.