V moderních válkách vždycky přichází doba, kdy vláda začne útočit na sdělovací prostředky. V této válce k tomu došlo velmi brzo a není to vůbec překvapivé. Ve věku nepřetržitého čtyřiadvacetihodinového televizního zpravodajství se bojuje současná válka dvakrát. Vedle střetu zbraní probíhá také konflikt slov, a ten silně ovlivňuje střet zbraní. Je obtížné vyhrát jednu válku bez druhé, i když se obávám, že až tahle válka skončí, naše vítězství bude muset být přeformulováno jako něco méně úspěšného než likvidace Osamy bin Ladena a jeho organizace. Ve válkách z 21. století, tak podobných počítačovým hrám, jsme si zvykli na vítězství bez mrtvých a raněných na naší straně. Tentokrát k tomu nedošlo a ono k tomu nedojde.

Proto jsou tolik frustrováni ministr zahraničních věcí a ministr obrany rolí tisku a zejména televizního zpravodajství. Musím přiznat, že ti ministři mají do určité míry pravdu. Vlády by těžko zorganizovala vylodění do Normandie, kdyby jí neustále za patami sledovalo 24hodinové zpravodajství a informovalo veřejnost o neúspěších a o počtech mrtvých a raněných, které - v civilní atmosféře naší éry - by byly považovány za nepřijatelné a ochromily by vůli bojovat.

Určité množství viny nese i samotné televizní zpravodajství. Viděl jsem za poslední týdny některé skutečně vynikající reportáže, ale hodně bylo prostě jen plýtváním vysílacím časem. Jako ve válce o Kosovo, v centru televizního zpravodajství o této válce zeje černá díra - nemáme spolehlivé svědky na místě. Tak naplňujeme vysílací čas nekonečnými spekulacemi, zejména na televizních okruzích, které vysílají zpravodajství 24 hodin denně, kdy si reportéři vyměňují dohady ze střechy hotelu daleko od válečné zóny. Televize ze střechy hotelu, to není autentické televizní zpravodajství.

V bezpečnějších oblastech, které ovládá Severní aliance, kde ale nejsou hotely ani jejich střechy, čtou reportéři do kamery zprávy, které jim byli poslány z Londýna nebo z New Yorku. Podle mého názoru to není novinářská práce, ale loutkářství.

Zvlášť černou známku si zaslouží zprávy BBC 1 v 18 hodin, které začaly používat to, čemu se říkávalo "studio spot". Nějakého nešťastníka, bez jakýchkoliv znalostí vojenských záležitostí, hodí do elektronického vězení a má tam vysvětlovat strategickou situaci tím, že chodí sem a tam a mává při tom rukama. Je to televizní móda, jako rozhovor s reportérem na místě ("A teď prosím opakujte tu svou reportáž, kterou jsme právě odvysílali, ještě jednou bez obrázků") a jsem přesvědčen, že, jako každá televizní móda, i tohle pomine.

Novinářští veteráni se vrátí k příkladu Vietnamu, který se dostal do novinářského folklóru jako první válka, jejíž výsledek určila televize. Vzhledem k tomu, že jsem tam byl sám, svědčím, že asi z poloviny to byla pravda. Po ofenzívě Vietkongu v roce 1968, která byla pro povstalce vojenskou porážkou, se Walter Cronkite, otec televizních moderátorů, postavil proti této válce a zdálo se, že totéž udělala většina Ameriky. Avšak velká část tehdejšího televizního válečného zpravodajství, zejména od korespondentů v Pentagonu, byla nesmírně proválečná a provládní.

Tady spočívá poučení pro naše televizní zpravodajství. Jeho měnou musí být pravda. Ale když se ukáže, že odvysílané skutečnosti byly nepravdivé - ať už omylem, anebo v důsledku falešných vládních informací - ochromuje to novinářskou práci i podporu veřejnosti. Tohle bude dlouhá válka. Špatné zprávy budou chodit často. Potřebujeme Churchilla, aby nám říkal pravdu.

Churchilla dneska nemáme, ale máme Strawa a Hoona, kteří si musejí co nejlépe poradit se špatnými zprávami jako s dobrými. Podle mého názoru si nemusejí dělat tolik starosti. Sdělovací prostředky se víceméně chovají odpovědně - zdá se mi, že fungují v této krizi velmi dobře a zdá se, že našly ztracené hodnoty dobrého zpravodajství. Na titulní stránky novin se vrátily skutečné zprávy a zmizely drby o celebritách.

Zkouškou bude, až začnou přicházet zprávy o škodách a o mrtvých a zraněných. Naše nedávné války, kromě války o Falklandské ostrovy, byly relativně bez škod. Vznikl mýtus, že se války dají vyhrát bez mrtvých a raněných. (Ano, jsem tím do určité míry vinen sám - většina krvavých záběrů z nedávných válek byla z mých reportáží zcenzurována - i když jsem proti tomu protestoval. Přiznávám vinu, že jsem přispěl k této iluzi.)

Tentokrát, vyšle-li vláda pozemní vojska - bude to nejvážnější rozhodnutí, jemuž vláda čelí - budou mrtví a ranění a možná jich bude hodně. Vojáci nebojují v ulicích, pokud nemusejí. V jeskyních to je ještě riskantnější.

Tohle je asymetrická válka. Je tu nerovnováha - na jedné straně jsou hypermoderní zbraně, na druhé straně ochota bojovat až do smrti. Nepříteli je jedno, kolik lidí zahyne na jeho straně, stejně jako mu je jedno, kolik jich zahyne na naší. To ukázal 11. září.

V této nové válce bude zapotřebí zůstat pevný pod palbou - na bojišti i v redakcích zpravodajství. Demokraticky zvolená vláda má plné právo si stěžovat šéfům televize a novin na to, jak píší o válce. Ale rozhodnout pak musí sami šéfové televize a novin. Konec konců, tato válka je obranou proti terorismu a obranou demokratických hodnot a součástí těchto demokratických hodnot není právo ministra zahraničí a obrany určovat, jaké mají být hlavní titulky zpráv.