Vytoužený konec depolitizace?

10. 8. 2016 / Karel Dolejší


Rozbíhající se izraelská kampaň proti humanitárním organizacím v Gaze, která je obviňuje z podpory extrémistů hnutí Hamás, může mít dalekosáhlé důsledky: Pokud se některá ze vznesených obvinění prokážou, dojde k masivní delegitimizaci charitativních organizací a mnoho lidí na Západě je přestane podporovat.


Kampaň spuštěná izraelskou rozvědkou se nepochybně vyznačuje řadou "zvláštností", jako je velmi pravděpodobná nepřítomnost právního zástupce obviněného přinejmenším v případě výslechů ředitele palestinské pobočky World Vision Halabího. K čemukoliv se dotyčný měl přiznat během té fáze vyšetřování, kdy mu byla upřena konzultace s právníkem, je třeba považovat za neprůkazné a nemělo by se to stát předmětem politické debaty. Jak se budou vyvíjet další případy zatčených, to se ovšem teprve uvidí.

Izrael dlouho zpochybňuje neutralitu nevládních humanitárních organizací i OSN. Současně tvrdí, že stejný přístup uplatňuje i jeho palestinský protivník. Ale teprve probíhající rozpad mezinárodního řádu, který je dnes na Blízkém východě zřejmější než kde jinde, umožnil něco takového jako současná kampaň Šin Betu.

Za severní hranicí Izraele používá Bašár Asad humanitární pomoc jako prostředek systematického politického vydírání. Pomoc je v naprostém rozporu s mezinárodním právem směrována jen tam, kde obyvatelstvo vykáže "patřičné" politické názory; ale tam kde má jiné, nedostane nic. OSN tuto hru akceptovala do té míry, že sama režimu věnovala stamilióny dolarů - a některé dlouhodobě obležené lokality, v nichž lidé hladoví, "záhadně" vypadly ze seznamu, se kterým světová organizace pracuje. Režim bombarduje nemocnice na území kontrolovaném opozicí a nic se neděje. Režim provádí nálety tak, aby zasáhl záchranáře vyprošťující oběti minulých náletů, ale nic se neděje.

Jestliže si takovéto zacházení s neutrálními organizacemi může dovolit ubohý mezinárodní pária Asad, proč by Izrael nemohl zpolitizovat humanitární pomoc úplně stejně, nebo dokonce ještě více? Proč by nevznesl nárok na to kontrolovat, komu mezinárodní humanitární organizace pomáhají? Kdo by mu v tom proboha mohl zabránit?

Západní neogramsciánská levice dlouhodobě vede hon na čarodějnice, v němž z většiny potíží současných společností obviňuje "neoliberalismus" a jemu údajně přisluhující "depolitizaci". Z horizontu, který tato ideologie dokáže obsáhnout, ovšem dávno vypadla možnost, že mohou existovat případy, kdy je depolitizace zcela funkční. A kromě toho dokonce i nemístná depolitizace může být občas méně škodlivá než některé typy politizace.

Brexit přinesl Evropě konec depolitizace v ekonomii. Dosaženo jí bylo díky tomu, že kampaň Leave učinila veřejnou debatu zcela nezávislou na faktech. Vymyslela si hausnumero ohledně údajného týdenního příspěvku Británie do rozpočtu EU a tvrdila, že tyto vybásněné peníze věnuje na zdravotnictví. Krátce po hlasování "omyl" uznala. Ale z hlediska výsledku to již bylo irelevantní.

Některých depolitizací bychom se rozhodně vzdávat neměli - a ani v případech, kdy je záležitost sporná (jako právě v ekonomii), nepadá do úvahy odstraňování depolitizace "za jakoukoliv cenu". Básnění o omračujících výsledcích ekonomické politiky ve Venezuele či Rusku bylo již po řadu let zrovna tak nezávislé na faktech jako povídačky příznivců Brexitu.

To zda má člověk přístup k jídlu, přístřeší, zdravotní péči se nesmí stát předmětem debaty o jeho politických názorech, pokud má mít Západ nějaké hodnotové základy. Ani Izrael v Gaze, ani Asad v Sýrii, ani Saúdská Arábie v Jemenu nemají právo využívat zásobování potravinami či humanitární pomoc jako válečnou zbraň. A ovšemže jejich protivníci musejí také respektovat neutralitu humanitárních organizací, ne se je pokoušet zneužít. Pokud na tomto přestaneme trvat, smířili jsme se se zákonem džungle.

Poskytování pomoci uprchlíkům v rámci národních kapacit se na Západě nesmí stát předmětem politických kampaní, ale mělo by v zásadě zůstat depolitizováno. Problém rozlišování mezi skutečnými uprchlíky a těmi, kdo se jen snaží zneužít masivních přesunů velkého počtu lidí k extrémistickým či kriminálním cílům, může být v některých případech sice mimořádně obtížné, ale nelze na něj rezignovat a naházet všechny do jednoho pytle. Legitimním předmětem politické debaty, pokud uznáváme univerzalitu lidských práv, se může stát leda adekvátnost bezpečnostních opatření a otázka reálné velikosti kapacit té které hostitelské země.

Když se sen o konci depolitizace ukazuje být noční můrou, přišel čas uložit ideologizující kritiky do zaprášených šanonů akademických archívů.

Vytisknout

Související články

Obsah vydání | Čtvrtek 11.8. 2016