Rekonstrukce demokracie? Politická participace mladé levice, digitální platformy a demokratické rozhraní

8. 8. 2016 / Jaroslava Tomanová

Data, která Bennett během přednášky prezentoval, ukazují na rozdíl mezi mechanismy, skrze které se jak levicoví tak pravicoví radikálové zapojují do politiky. Vlny protestů proti úsporným opatřením (např. globální Occupy či španělské 15-M) ukazují participativní procesy rozhodování, volání po přímé demokracii a potřebu společného utváření horizontálně strukturovaných politických organizací. Tato organizační logika příliš nekoresponduje s hierarchickou strukturou politických stran či hnutí s centrálním vedením typických pro současný politický systém a lépe vyhovujících pravicově orientovaným, kteří preferují řád, autority a silné vedení. Bennett se proto ptá, zda pokud levicově orientovaná polovina mladých občanů preferuje jiný způsob politické participace, není na čase přehodnotit tradiční představy o fungování demokracie.

Demokratické rozhraní (democratic interface), je záměrně použitý termín s původem v informačních technologiích, kterým Bennett označuje styčné plochy mezi demokratickými institucemi tj. volby a procesy politické komunikace, které v demokratických společnostech přivádějí voliče k volbám. V současné době toto rozhraní podle Bennetta neangažuje všechny občany tak, aby demokratické instituce mohly produkovat vyvážený reprezentativní vzorek politického smýšlení společnosti, což je základním kamenem teorie demokracie. Podle Bennetta je zapotřebí položit si zásadní otázku a to, zda proces, který přivádí občany k volbám funguje stejně jak pro pravicově tak pro levicově smýšlející občany. Ptá se dále, zda jestli převaha pravicově orientovaných voličů ve volbách posledních let znamená, že se zkrátka v současných demokratických státech nachází více pravicově smýšlejících lidí, či zda je možné, že se z nějakého důvodu levicově orientovaní přestali ve větší míře účastnit tradičních volebních procesů? Dochází k závěru, že pokud pro mladou generaci levicově orientovaných občanů nefunguje tradiční mechanismus komunikace a volebního procesu, demokracie nefunguje správně pro poměrně velké množství lidí.

Porouchaná demokracie

Podle Bennetta přechod současných demokratických států k neoliberálnímu způsobu vládnutí, tj. svěření tradičně veřejných či státních služeb do soukromých rukou, způsobil štěpení veřejného sektoru a především oblasti mediální komunikace na menší oblasti podléhající zákonitostem trhu a soukromého vlastnictví. To mělo za následek rozpad sociálních institucí formujících systém politických stran a moderní zastupitelské demokracie, dále rozpad sociálních institucí formujících politické preference lidí, jejich identifikaci se středo-pravicovými a středo-levicovými politickými stranami a nakonec polarizaci jak levice tak pravice, přičemž na každé straně vzniká jiný druh radikálních politických těles nabízejících alternativu k téměř jednolitému neoliberálnímu středu.

Na jedné straně vznikají krajně pravicová, nacionalistická, anti-přistěhovalecká a fašistická hnutí v mnoha demokratických státech a na straně druhé levicová hnutí typu Occupy po celém světě zabírají veřejný prostor, přičemž jejich šance na úspěch ve volbách jsou spíše výjimkou. Situace, kdy se strany středu snaží získat voliče, by se dala charakterizovat jako manipulace voliče k volbě pro ten či onen slib, avšak bez snahy aktivně angažovat občany v dialogu napříč strukturou strany. Tento stav je podle Bennetta obrazem krize zastupitelské demokracie, která vede k situaci, kdy společensky významná rozhodnutí jsou určována trhem či nevolenými organizacemi typu WTO a další.

Krajní pravicová hnutí se poměrně rychle transformují v tradiční politické strany, zatímco u levice dochází k problémům. Sociálně demokratické strany, strany levicového středu, ztrácejí voliče, kteří se přestávají účastnit volebního procesu i přesto, že jsou angažovaní a znepokojení současnou politickou situací. Podle průzkumu, který Bennett a jeho kolegové podnikli mezi lety 2002 a 2014, došlo k výraznému snížení procenta potenciálních hlasů středových až levicových stran (celkem o 12%), kdy toto množství lidí se rozhodlo voleb neúčastnit, zatímco na pravé straně se procento snížilo pouze o 2%. Pokud se levicově a středo-levicově orientovaní občané neúčastní tradičního procesu participace na politické situaci ve společnosti, dochází tak logicky i k nevyvážené reprezentaci pravicově a levicově smýšlejících občanů ve výsledcích voleb. Výsledkem je úspěch nacionalistických, anti-přistěhovaleckých a populistických pravicových stran, jimž se v současné době výrazně daří získávat více jak 5% hlasů ve volbách. V patnácti Evropských zemích nad 5 milionů obyvatel, na které se ve svém výzkumu Bennett s kolegy zaměřují, uspěly krajní pravicové strany ve volbách, a ve čtyřech z nich se dokonce staly součástí vlády. Levicové strany naproti tomu uspěly nad 5% pouze v devíti zemích a pouze v jedné zemi (Řecko) se podařilo levicové straně sestavit vládu. Nabízí se otázka, proč k takovým jevům dochází a zda je pravda, že se v současné době s pravicovou ideologií identifikuje jednoduše více lidí, než s levicovou.

Podle jednoduchého indexu porovnávajícího procento hlasů pro radikální pravicové či levicové strany ve volbách s procentem lidí identifikujících se s pravicovou či levicovou ideologií (podle dat Evropského sociálního výzkumu), je procento volebních hlasů pro krajně pravicové strany téměř dvakrát tak vysoké, jako celkové procento lidí ve společnosti, kteří se s krajně pravicovou ideologií identifikují. Naopak procento hlasů pro krajní levicové strany je menší, než procento těch, kteří se s ideou krajně levicových stran ztotožňují. To znamená, že z celkového počtu krajně pravicově orientovaných volilo téměř dvakrát tolik lidí, než z celkového počtu krajně levicově orientovaných. Dochází tedy k téměř dvojnásobné reprezentaci pravicové ideologie ve výsledcích voleb. Reprezentace by byla dokonce ještě vyšší, pokud bychom zahrnuli i procento hlasů stranám, kterým se nepodařilo dosáhnout pětiprocentního limitu.

Podle Bennettovy hypotézy mají pravicoví voliči obecně větší sympatie k pravidlům, silným stranickým leaderům a nevadí jim nechat za sebe mluvit organizace s hierarchickými organizačními strukturami. Data Evropského sociálního výzkumu (ESS) ukazují, že ve stejné věkové kategorii mladí pravicově orientovaní jsou téměř dvakrát více nakloněni tradicím, pravidlům a zvykům (38%), než jejich stejně staří levicově orientovaní spoluobčané (21%). Proč tedy v případě pravice dochází k lepšímu propojení politické identifikace občanů a výsledků voleb? Bennett a jeho kolegové tento jev vysvětlují tak, že výše zmíněné faktory, větší inklinace k pravidlům, hierarchii a silným lídrům determinují způsob, jakým se občané angažují ve volebním mechanismu jako takovém. Pravicově orientovaní lidé, pokud se chtějí politicky angažovat, vyrážejí k volbám, na rozdíl od levicově orientovaných, kteří zůstávají doma.

Společnost si jev, kdy ve volbách vítězí pravice, vysvětluje různě, včetně tvrzení, že levicově orientovaní jsou obecně veselejší a spokojenější lidé, kteří nemají potřebu do politiky zasahovat a měnit současný stav, či že zkrátka v současné době se více lidí ztotožňuje s pravicovou ideologií. Porovnáním dat z Evropského sociálního výzkumu (ESS) Bennett a jeho kolegové dokládají, že mnohá stereotypní vysvětlení podobného rázu jsou velmi daleko od pravdy. Například počet levicově a pravicově smýšlejících lidí je v průměru zhruba stejný, což platí pro většinu věkových kategorií, v nižších věkových kategoriích je počet levicově smýšlejících lidí dokonce mírně vyšší. Navzdory obecnému tvrzení, že levicově orientovaní lidé jsou spokojenější, více věří politikům a nemají potřebu participovat na změně současného stavu, 65% krajně levicově orientovaných mladých lidí důvěřuje politickým stranám méně, než ostatní, ačkoliv je pravdou, že v současné době celkově důvěra v politické strany není nikterak vysoká obecně v celé šíři politického spektra. Dále, 57% levicově smýšlejících občanů je nespokojeno s činností vlád, oproti 42% nespokojených pravicově smýšlejících. Levicově orientovaní jsou mnohem nespokojenější se stavem demokracie a ekonomiky oproti pravicově smýšlejícím. Občanská angažovanost v nevládních a neziskových organizacích je ve věkové kategorii pod 30 let dvakrát vyšší u levicově smýšlejících a třikrát vyšší v celkovém průměru všech věkových kategorií.

Konektivní strana a digitální platformy - budoucnost mladé levice?

Co tedy způsobuje, že nespokojená a angažovaná levice není schopná uspět ve volbách? Podle Bennetta a jeho kolegů problém tkví v odlišných představách o způsobu politické participace u levicově smýšlejících občanů, a dále v silnějším odporu k neoliberálním středo-levicovým stranám, které podle nich nepropagují jim přínosnou politiku. Levicová protestní hnutí proti neoliberální globalizaci, rozkladu demokracie a neférovým podmínkám jsou aktivní v mnoha státech, jejich vznik a způsob fungování je v přímé souvislosti se změnou tradičního způsobu levicové politické participace. Levice se v tomto případě vzdává detailního politického programu a mísí problémy rozmanitých povah, flexibilní povahu svých členů a meta-ideologie rozmanitosti a inkluzivity. Například v případě Occupy Wall Street či hnutí 15-M ve Španělsku je evidentní, že otevřenost hnutí k nově příchozím je vysoká, v podstatě stačí pouze souhlasit s tvrzením, že demokracie nefunguje správně a že je potřeba protestovat proti neférovým podmínkám, cokoli si pod tím lze představit. Nerozlišuje se, proč demokracie nefunguje a co jsou nejdůležitější kroky k nápravě či co přesně spojuje členy v jeden celek. Náplní je především tzv. konektivní akce (connective action), spojování různých identit v jednu velkou participativní platformu, spíše, než vyvíjení tradičních politických aktivit.

Nedůvěra v reprezentativní politické systémy je velkou překážkou přeměny rozsáhlých protestních hnutí v politickou stranu či jakoukoli formu organizace s jednoduchou strukturou řízení. Přímá, neboli deliberativní demokracie je velkou výzvou a zároveň problémem, který brání levicovým hnutím v transformaci v úspěšnou politickou organizaci s šancí uspět ve volbách. Participace a otevřenost je pro členy levicových hnutí důležitější, než jejich potenciální podpora levicových politických stran s tradiční hierarchickou strukturou a proto je také velmi těžké získat jejich podporu při snaze o transformaci v politickou stranu. Trend, který vede mladé lidi k přímé participaci a náklonnosti k volným organizačním strukturám na místo podpory zastupitelské demokracie a klasických politických stran, představuje zásadní rozdíl mezi současnou mladou levicí a pravicí.

Nastává tedy otázka, zda je možné, aby se organizace tohoto typu byly možné stabilizovat a re-organizovat takovým způsobem, aby neztratily své příznivce a naopak se jejich počet zvýšil natolik, že budou schopny uspět ve volbách. Podle Bennetta a dalších politologů (Michael Jensen, Henrik Bang, University of Canberra) se v současné politické kultuře začínají objevovat případy tzv. konektivních stran (connective party). Konektivní strana funguje na principu otevřeného rozhodovacího procesu a vedení, založeném na pravidelné zpětné vazbě a přímé participaci sdružených uskupení i vzdálenějších ohnisek podporovatelů a sympatizujících sítí.

Všechna sdružená ohniska podpory jsou angažována a vnímají společnou odpovědnost za vedení a směřování strany. Jedna z podmínek vzniku konektivních stran jsou digitální platformy pro udržení vzájemné komunikace a koordinace rovnoměrné angažovanosti všech přidružených uskupení a sympatizujících sítí.

Digitálními platformami není myšlen Facebook či Twitter, ale na míru vytvořené otevřené komunikační platformy, které umožňují orientaci v komunikaci a sdružování se jak on- tak off-line. Jde v podstatě o jakousi rovnováhu digitální a fyzické participace velkého množství lidí, kde se ve středu takovéto struktury nachází vedení strany, které je ale v neustálém kontaktu s množstvím decentralizovaných ohnisek, které jsou rozprostřeny jak geograficky tak podle jednotlivých témat, kterými se strana zabývá. Samozřejmě takovéto procesy musejí být zabezpečené, důvěryhodné a nekomerční, což opět přidává další překážky, které je nutné překonat při tvorbě tohoto typu politických stran.

Bennett na závěr uvádí tři příklady přeměny deliberativního občanského uskupení v politickou stranu s dílčím úspěchem ve volbách. Jsou jimi například španělská levicová strana Podemos, která získala v letošních červnových volbách 21% hlasů či občanská platforma Barcelona en Comú, která je nyní součástí vedení města jako právoplatná levicová politická strana. V případě Podemos se podle Bennetta jedná o odklon od modelu konektivní strany a spíše transformaci v tradiční hierarchický model, což mělo za následek úbytek příznivců a také rozdělení strany a odchod jednoho ze zakladatelů, Carlose Monedery.

Od roku 2015 tato strana ztratila přes milion hlasů, což Bennett vysvětluje právě odklonem od modelu konektivní strany. Politická platforma Barcelona en Comú podle Bennetta ukazuje vynikající využití technologií ve svůj prospěch ve smyslu dialogu s voliči a mezi voliči navzájem. Platforma se skládá z lokálně i tematicky zaměřených sněmů, komisí, poradních a koordinačních orgánů, navzájem důkladně propojených a komunikujících jak osobně tak skrze digitální technologie.

Na pravé straně politického spektra se podobné participativní uskupení nacházejí také. Bennett uvedl jako příklad německé krajně pravicové hnutí PEGIDA či americkou Tea Party. V obou případech se ale jedná o poměrně rychlou transformaci v klasicky organizovanou politickou stranu a následuje lepší šance na úspěch ve volbách.

Závěrem si Lance Bennett položil několik otázek týkajících se konceptu konektivní demokracie, na které zatím není jasná odpověď. Je možné, aby sociálně zprostředkovaná politická participace byla dostatečně koordinovaná, silná, dlouhodobě udržitelná, aby konektivní politické strany uspěly ve volbách? Bude vedení stran za všech okolností vždy ochotné sdílet moc v horizontálních strukturách? Změní se vztah technických developerů schopných vytvářet silné digitální platformy a k technologiím prozatím spíše skeptických leaderů politických stran?

Vytisknout