Naši demokracii si rozvracet nedáme, aneb spojíme se i s ďáblem

26. 5. 2016 / Daniel Veselý

Představa, že Evropská unie zaujala vstřícný postoj vůči uprchlíkům a migrantům; že Brusel představuje jakousi předzvěst dekadentního Říma s dychtivě rozevřenou náručí směrem k barbarům, je naprosto lichá. Není třeba sáhodlouze vypočítávat řadu směrnic, nařízení i konkrétních opatření, jež toto tvrzení podepírají, stačí zmínit dohodu mezi Evropskou unií a Tureckem, již podepsala především ona nenáviděná Angela Merkelová. Spousta kritiků označila tuto smlouvu za nemorální s tím, že pravděpodobně porušuje mezinárodní právo ZDE.

Důvody jsou především tyto: značná koncentrace bezprizorných migrantů a uprchlíků na řeckých ostrovech v nevyhovujících podmínkách a vracení žadatelů o azyl do „třetí bezpečné země“ (turecké orgány nelegálně vrátily tisíce Syřanů do jejich válkou rozvrácené domoviny, kde na mnoho z nich čeká smrt a strádání ZDE, a turecké bezpečnostní síly zastřelily 16 Syřanů, včetně tří dětí, kteří prchali ze své země ZDE ). To samo o sobě ukazuje na naprostý morální zmar předních představitelů Evropské unie, počítaje v to „vítačskou“ německou kancléřku.

Zastánci levicových idejí by měli v prvé řadě kriticky reflektovat neschopnost orgánů EU při řešení humanitární krize, jež se dva roky odehrává na symbolickém hřbitově, jemuž se také říká Středozemní moře. V průběhu dvou let v jeho vlnách zemřelo 8000 lidských bytostí ZDE. Je cynické tvrdit, že tito lidé si mohou za svou smrt sami, že měli zvážit všechna rizika ještě předtím, než se vydali na cestu k bezednému hrobu. Okolnosti, jež je nutí opustit jejich domovy, jsou mnohdy neúnosné. Nikdo soudný přece nevyčítá obětem železné opony, že nalezly smrt v elektrických drátech, ač neutíkaly z válkou či ekologickými katastrofami zničené země.

Výše jmenovaní (i ti nejmenovaní) zohledňují především obavu o vratkou sociální stabilitu starého kontinentu a bezpečnostní rizika spojená s příchodem migrantů a uprchlíků či akcentují náboženskou příslušnost těchto osob, což se zdá s ohledem na rozsah humanitární krize, jež migraci provází, dost cynické. Upřednostňování „našich“ lidí před „těmi druhými“ (v rámci boje proti neoliberálnímu statu quo) s tvrzením, že nejslabší členové naší společnosti neúnosně strádají, a proto je nutné jim dát přednost před ještě zoufalejšími lidmi (či snad před silnými mladými muži s iPhony ve značkovém oblečení, kteří zastřešeni řízenou invazí dobývají Evropu?), taktéž neobstojí, neboť soucit s trpícími nelze vnímat selektivně. To odporuje všem levicovým idejím. Nikdo také nezpochybňuje možná bezpečnostní rizika vyplývající z příchodu velké masy lidí, nicméně je nejdříve záhodno reflektovat naše vlastní selhání a též hrůzy, jež uprchlictví a migraci obestírají.

Závažná je rovněž skutečnost, že osoby hlásící se k levici publikují na pravicových a mnohdy xenofobních a rasistických webech s pochybnou vlastnickou strukturou. To je bez nadsázky české unikum. Tímto de facto spojenectvím legitimizují nenávistné nesmysly a zkratky, jež tato média pouštějí do světa a jež jejich produkci výrazně dominují. Tažení proti nespravedlivému establishmentu se nevyhne ani pofidérnímu vlastenectví, které je jedinou stálou jistotou v chaoticky neukotveném světě; ani apelům na naše civilizační hodnoty, zejména pak svobodu - a nabývá tak obrysů laciné grotesky.

Vytisknout