Pět tisíc let čínských dějin – anebo ne tak docela?

23. 5. 2016 / Lukáš Zádrapa

S ohledem na současné společenské ovzduší v ČLR je takové počínání režimu vlastně přirozené. Čína v mnoha ohledech opisuje kruh a navrací do doby před začátkem 20. století, když zde probíhalo modernizační hnutí, k němuž neodlučitelně patřilo i novodobě kritické zhodnocení vlastních dějin. Jestliže v Čechách začalo soustavné přehodnocování důvěryhodnosti starých kronikářů Dobnerovou kritikou Hájkovy Kroniky české, jejíž komentovaný překlad do latiny vycházel v letech 1764–1786, v Číně se podobným způsobem rozvinul přístup tzv. pochybovačů o starobylosti zejména po r. 1920, i když kritické pohledy na údaje ve starých pramenech se přirozeně příležitostně objevovaly i dříve. Tento postoj, kromě toho, že byl průvodním jevem utváření moderní vědy, byl zároveň v souladu s všeobecně nevraživým vztahem čínských pokrokových intelektuálů k minulosti a jejím tradicím.

Dnes můžeme sledovat pohyb opačným směrem – odkaz myšlenkových modernizátorů Číny postupně mizí z čítanek i z obecného povědomí, aby jej nahradilo pečlivě prefabrikovaná návaznost na velkolepou čínskou minulost, na světovládnou Čínu, hovící si ve středu civilizovaného světa, k němuž se s obdivem vztahují všichni oni „barbaři“ na čtyřech světových stranách. A stejně, jako se dřív Čína snažila přiblížit Západu, se dnes s ním pokouší rozejít. Tím se také rozchází se západní sinologií, která stále zpřísňuje svá metodologická východiska a je čím dál kritičtější k tradičním výkladům a schematickým „školským“ pojetím dějin, zatímco v Číně se na tradiční „obraz národní minulosti“ začíná klást stále větší důraz a od kritičnosti se ustupuje, v prvé řadě samozřejmě v populární sféře, částečně však i v kooptované sféře akademické.

Na rozdíl od západního, řekněme třeba českého prostředí, kde se v seriózních zdrojích stěží setkáme například s vážně míněným tvrzením, že praotec Čech skutečně žil a byl první vládcem Čechů, které přivedl pod horu Říp se svým bratrem Lechem, není žádnou výjimkou, když čínské encyklopedie, příručky či učebnice dějin mluví o mýtickém Žlutém císaři jako o kmenovém vůdci dávných Číňanů, a dokonce pro něho uvádějí životní data někdy v třetím tisíciletí př. n. l. (ukázkovým příkladem je neužívanější čínská elektronická encyklopedie Paj-tu paj-kche; podle ní žil v letech 2717–2599 př. n. l.). Někdy se v takovém textu mihne zmínka o tom, že se jedná o legendy, aby se dále s takovou postavou zacházelo jako s historickou osobou. A zachází-li se takto s Žlutým císařem, je nasnadě, že tím spíš se tak přistupuje k osobám a událostem, u nichž se mísí skutečnost s pozdějšími příkrasami a legendistickým podáním – patří k nim mimochodem i Konfucius nebo Lao-c’.

Čínský starověk a čínské dějiny v pravém slova smyslu začínají někdy na konci 13. století př. n. l., ze kteréžto doby máme první písemné záznamy, dochované na krunýřích želv a kostech domácích zvířat užívaných k věštění. To je doba pozdní dynastie Šang, o jejímž počátku toho příliš nevíme a jejíž konec se na základě moderních výzkumu datuje někdy kolem r. 1050 př. n. l. (tradiční data jsou jiná, ale ta nejsou pro současnou vědu relevantní). Teprve tehdy o sobě podávají ti, kteří se daleko později začnou chápat a ještě později i nazývat Číňané, zprávu – předtím je pravěk, prehistorie. A ačkoli z následující doby již máme nemálo písemných pramenů, v prvé řadě nápisy na bronzových nádobách a zvonech, za první jisté datum čínských dějin se považuje rok 841 př. n. l. Je to letopočet, k němuž byl schopen se zpětně dopočítat a po který dokázal ustanovit přesnou chronologii událostí první čínský historiograf S’-ma Čchien (cca 145–90 př. n. l.) ve svém díle Kniha vrchních písařů (zčásti přeloženo do češtiny, známo též jako Zápisy či Zápisky historika). Jak to tedy možné, že v ČLR mluví o pěti tisících let čínských dějin?

Je to umožněno tím, že nerozlišují mezi dějinami a prehistorií, a také že naprosto neuvažují o otázkách etnické a národní totožnosti a její historické podmíněnosti. Někdy se proto nerozpakují za součást čínských dějin prohlásit neolitické kultury v prostoru, kde se posléze, ale velmi pozvolna utvoří budoucí Čína, jako je například kultura Lung-šan (3000–1900 př. n. l.). Zcela běžné je pak mezi čínskými archeology a historiky ztotožňování raně bronzové kultury Er-li-tchou (1900–1500 př. n. l.) s dynastií Sia, o které si sice ve starověkých textech píše a patří mezi „tři dynastie“ klasických spisů, avšak neexistuje zatím žádný pádný důkaz, že skutečně existovala, a proto není západními vědci považována za historickou. Podobně se to má s kulturou na ní do velké míry navazující, totiž kulturou Er-li-kang (1600–1400) př. n. l., jež bývá v Číně považována za ranou fázi dynastie Šang. Opět pro to nemáme důkazy.

V diskurzu o čínských dějinách a o čínskosti v ČLR se několik desítek let evropského výzkumu etnické, národnostní totožnosti v historické perspektivě či totožnosti obecně vesměs vůbec nijak neodrazilo. Číňany proto zpravidla ani nenapadne uvažovat o tom, zda lidé, kteří žili v minulosti na území dnešní ČLR, byli Číňani či v jakém smyslu, nebo o tom, zda Čína byla vždy Čínou. Dnes se přitom v mezinárodní vědě předpokládá, že etnogeneze Číňanů byla velice složitým procesem, při němž docházelo k opakovanému míšení nejrůznějších etnik. Z hlediska historické jazykovědy je zřejmé, že čínština sice nejpravděpodobněji patří mezi sinotibetské jazyky, avšak se silnými vlivy jiných jazykových rodin (např. austroasijské, austronéské, altajské) a zřejmými stopami po dramatickém míšení různých jazyků, jimiž se mluvilo v prehistorii v prostoru současné ČLR či jen v kolébce čínské civilizace v severní Číně. I v ČLR je navíc za nesporný brán fakt, že „čínské“ státy, jež se ustavily v povodí Žluté řeky, jen postupně pohlcovaly okolní území a kultury, z nichž většina byla pravděpodobně zcela odlišného původu – to se týká zejména celého jihu, ale i v samotném srdci čínské civilizace docházelo k prolínání nejrůznějších etnik a kultur (zde hlavně polokočovných kmenů ze stepního pásma). Je tedy poměrně nesnadné říci, co vlastně znamená slovo „čínský“ pro nejstarší dobu.

Problematičnosti historické čínskosti podtrhuje málo známá skutečnost, že až do poměrně pozdní doby – nejméně do vzniku císařství na konci 3. století př. n. l. – neexistoval žádný ustálený pojem pro Číňany, a dokonce ani pro Čínu, což je v ostrém protikladu k situaci ve starém Řecku či Římě. Mohla být řeč o dynastii, o jednotlivých lenních státech, obecně o lidech a „barbarech“, leč v klasické čínštině, natož dříve, nelze říci „Číňan“, „my Číňané“. Totéž platí pro Čínu jako území či souhrn lenních států formálně podřízených čouskému králi. Slovo, jež dnes označuje Čínu, Čung-kuo, tehdy bylo skutečně používáno, avšak v jiném významu, totiž „ústřední státy“, „státy Ústřední planiny“, což byly zároveň státy, které byly chápány jako jádro civilizace v povodí Žluté řeky. A podle dochovaných pramenů, zhodnocených moderní sinologií, to bylo teprve období Letopisů (771–453 př. n. l.) a Válčících států (453–221 př. n. l.), kdy postupně vznikalo vědomí jakési čínské kulturní sounáležitosti, vědomí toho, že onen konglomerát vzájemně se potírajících států a státečků představuje jeden celek, vymezený v prvé řadě civilizačně a kulturně. Kultura vyvěrající z dědictví dynastií Šang a Čou, zastupovaná „ústředními státy“, se nazývala ču-sia, což je asi slovo, které se nejtěsněji pojí s dnešní představou čínského; odkazuje zhruba ke státům, jež se cítily dědici kultury dynastie Sia, ať už existovala či nikoli.

Mluvit proto o pěti tisících letech čínských dějin příliš nedává smysl – před pěti tisíci lety tu ještě nebyl nikdo, kdo by si myslel, že je Číňan, ani nebyl žádný státní či předstátní útvar, který by se chápal jako Čína, a do prvních písemných záznamů zbývaly ještě skoro dva tisíce let. Stejným způsobem bychom mohli mluvit o pěti tisících letech dějin takřka kteréhokoli národa, protože každý má nějakou svou prehistorii a vznikl z nějakých předchůdců. Je to trochu podobné jazyku – jak známo, v určitém smyslu jsou všechny jazyky a nářečí na světě stejně staré, neboť mají tentýž původ (uznáváme-li tedy monogenetickou teorii). České dějiny bychom tímto způsobem mohli protáhnout do minulosti dle libosti – konec konců je dost pravděpodobné, že si naši předkové i v prehistorické době říkali Češi, protože se zdá, že to byl jeden ze slovanských kmenů, a jak známo, bez jména, kterým by sám sebe označoval, není kmene (to je zas jiný příběh, ale poutavě o tom psával Dušan Třeštík).

Nakonec, ať je to jak chce, z hlediska současné politiky je to vcelku jedno. Jak na straně ČLR, tak submisivně i na straně českých politiků, bývá používána starobylost čínské kultury využívána jako naprosto absurdní argument, jakési oprášené argumentum ex antiquitate.

Kolikrát jsem už pohříchu slyšel, že Číňané všemu rozumí nejlíp nebo že není přípustné ČLR kritizovat jednoduše proto, že Čína má „pět tisíc let“ svých dějin, kdežto my Češi jsme ještě nedávno bydleli v jeskyních. Ponechám zde stranou nic neříkající soutěžní srovnávání čínské a evropské civilizace – ale to mám opravdu brát vážně? Opravdu uspořádáme nynější svět podle toho, jakou délku svých dějin prokáže a zanese do tabulky? Skutečně řekneme, že nejlepší ze všech a nekritizovatelní jsou a rozhodující slovo mají Italové, protože jsou dědicové římské říše (anebo těmi jsou Francouzi, anebo Němci, anebo dokonce ve futuristických projekcích ruských mystiků moci Rusové?), anebo Řekové, protože Řecko je kolébka evropské kultury? Na to by jistě žádný z oněch politiků, co se ohánějí starobylostí Číny, nepřistoupil.

A nakonec ještě jedno poučení z tohoto čínského výletu plyne: Bylo by krajně nezodpovědné, ba přímo nebezpečné nechat pouze na Číňanech, co nám řeknou o své minulosti, o své kultuře, protože za současné situace to vždy bude sloužit zájmům čínského nacionalismu, ať dovnitř, anebo navenek. Pro Západ je klíčové uchovat si vlastní expertízu v těchto otázkách a schopnost i ochotu nezávislého zkoumání a hodnocení Číny ve všech jejích aspektech, po všech stránkách a pro všechna období. Jinak zůstaneme pouhými příjemci čínské propagandy, a to bychom, doufám, nechtěli.

Vytisknout