O roli státu při zadlužování a oddlužování

29. 2. 2016 / Boris Cvek

Mně naopak je nejen líto lidí, kteří na každém kroku musí čelit snadným půjčkám, které je chtějí zničit, ale zejména mne děsí fungování státu, který připustí, aby společensky vysoce škodlivý byznys zneužíval slabosti mnoha občanů a bohatnul na plundrování této země.

Kromě toho Pavel Blažek tvrdil, že třeba vychovávat dlužníky, aby si nepůjčovali. V 19. století na to v Anglii měli dokonce vězení pro dlužníky, které popisuje jedna z nejznámějších pasáží Dickensovy Kroniky Pickwickova klubu. Vychovávat dlužníky ovšem nefunguje, dnes už se s vězením pro dlužníky nikde v civilizovaném světě nesetkáme. Lidi je naopak třeba chránit před těmi, kdo jim chtějí půjčit, aby je zničili. Každý přece zná z vlastní zkušenosti naprostou záplavu reklam na tzv. rychlé půjčky. To nejsou půjčky pro bonitní klienty, to nejsou půjčky, na nichž mohou vydělat obě strany. To je jako přijít do potravin a koupit si jedovatý rohlík. Má nás stát před tímto chránit? Jistěže má, musí.

Zároveň by tím ale chránil stát sám sebe, neboť sociální rozklad a obohacování lidí, kteří jsou ochotni týt ze sociálního rozkladu, jsou společensky mimořádně nebezpečné. Stát musí tržní prostředí kultivovat, tržní prostředí je nemyslitelné bez právního rámce. Všechny smlouvy dělají podnikatelé na základě platných zákonů, bez nich by zbyla jen mafiánská džungle. A ty zákony nastavuje a vymáhá stát, nespadly z nebe. Kdyby společnost byla ponechána bez zákonů, bude to nikoli společnost, nýbrž džungle. A čím více jdeme na východ, směrem k říši pana Putina, tím méně právě funguje právní stát a tím více funguje místo něj džungle.

To mě přivádí k ještě jednomu tématu včerejší debaty, totiž k tématu oddlužení fyzických osob. Ta podivná představa, že je třeba být na dlužníka přísný. Banky mohou půjčovat naprosto nesmyslně, ohrozit tím globální ekonomiku, ba jí uvrhnout do vleklé krize, a dostanou za to neuvěřitelné peníze od daňových poplatníků. Zatímco individuální dlužník musí být trestán za to, že si půjčil špatně. Nemohu se zbavit dojmu, že ve fungujícím kapitalismu by měl být vychováván věřitel a nikoli dlužník. Věřitel není povinen někomu půjčovat a měl by půjčovat velmi obezřetně tak, aby tím podporoval inovaci a vzájemný prospěch – proto potřebuje kapitalismus banky. Ne proto, aby banky půjčovaly hloupě, přivedly na hranici zničení dlužníky i sebe a vlastně celou společnost.

Vždycky mi při zmínce o oddlužování vyvstane v mysli text Daniela Grose, publikovaný v Project Syndicate v červenci 2014. Po registraci je přístupný v české verzi . Dovolím si z něj citovat:

„Klíčová otázka – která se málokdy klade – přitom zní, jak se americkým domácnostem podařilo snížit dluhové zatížení během období charakterizovaného vysokou nezaměstnaností a téměř nulovým růstem mezd a současně udržet růst spotřeby. Odpověď najdeme v kombinaci „non-recourse“ hypoték a rychlých bankrotových procedur.

Podřadné hypotéky, jimiž se financovala koupě milionů amerických domů, byly v posledních letech prohlášeny za propadlé, což přinutilo jejich držitele neschopné obsloužit dluh k odchodu. Díky takzvaným „non-recourse“ hypotékám, které se sjednávaly v mnoha amerických státech, tím však celý hypoteční dluh zanikl i v případech, kdy byla hodnota nemovitosti natolik nízká, že nepostačovala k uhrazení nesplaceného závazku.

Navíc i v těch státech, kde existuje plné ručení, takže majitel nemovitosti zůstává zodpovědný za celý hypoteční závazek (tedy i za rozdíl mezi nesplaceným dluhem a částkou získanou prodejem nemovitosti), nabízejí americké procedury osobního bankrotu relativně rychlé řešení. Miliony Američanů vyhlásily od roku 2008 osobní bankrot, čímž svůj osobní dluh zlikvidovaly. Totéž platí pro statisíce malých firem.

K prudkému vzestupu bankrotů samozřejmě došlo i na okraji eurozóny. V zemích jako Itálie, Španělsko a Řecko se však délka úpadkového řízení neměří na měsíce či týdny jako v USA, nýbrž na roky. Ve většině kontinentální Evropy lze navíc člověka zbavit dluhu až po dlouhé době, často teprve po 5-7 letech, a během tohoto období musí být téměř veškeré příjmy dlužníka použity na dluhovou službu.

Naproti tomu v USA trvá příslušné období ve většině případů necelý rok. Podmínky očištění navíc bývají v Evropě mnohem přísnější. Extrémním případem je Španělsko, kde se hypoteční dluh nevymaže nikdy, dokonce ani po osobním bankrotu.

Tento klíčový rozdíl mezi USA a (kontinentální) Evropou vysvětluje odolnost americké ekonomiky vůči kolapsu úvěrového boomu. Nadměrný dluh nahromaděný domácnostmi byl rozpuštěn mnohem rychleji, a jakmile se uznají ztráty, mohou lidé začít znovu.“

Vytisknout