Znám naději a strach těch, kdo hledají útočiště v Evropě

25. 9. 2015

Bylo mi osm let, když v mé zemi r. 1992 vypukla válka. Naučila jsem se strach, kdy mě uprostřed noci budila dělostřelecká palba. Naučila jsem se, jak bolestné bylo přijít o mou první lásku - mého otce, pak o mého dědečka a o mou nejlepší přítelkyni, Ilmu. Pak jsem přestala počítat. Naučila jsem se, co to znamená být v zemi interním uprchlíkem, mít hlad, být podvyživený, trpět zimou, mít strach, přát si, aby ta noční můra skončila.

V polovině října 1994, před tím, než Bosnu zasáhla třetí zima střílení a hladu a krátce poté, co se moje sestra uzdravila z onemocnění žloutenkou, nám sdělila moje teta, která odešla začátkem války do Švédska, že našla někoho, kdo nám pomůže utéci z Bosny. Řekla, že se k ní můžeme přidat ve Švédsku. Pro mě Švédsko znělo podivně, neznámě a zajímavě.

Zeptala jsem se maminky. Vysvětlila mi, že ve Švédsku není válka, nestřílí se tam, neházejí se granáty, že bychom tam měli vodu a elektřinu a jakékoliv jídlo bychom chtěli, i čokoládu - a že bychom mohly chodit do školy. Nestřílení, čokoláda a chození do školy - to mi připadalo jako v nebi.

Ale dostat se do Švédska jako v nebi nebylo. Neměli jsme s sebou nic kromě toho, co jsme mohli unést v rukou. Všechny tři jsme se vydaly na jih na hranici s Chorvatskem, kde jsme žily dlouhé týdny v provizorním táboře. Jednoho večera koncem listopadu pro nás přišli dva muži. Pašeráci toho moc nenamluvili, posadili nás na zadní sedadlo auta a odvezli nás nejprve do hostince, kde pili pivo a vtipkovali o válce, zatímco maminka, já a sestra jsme se pevně navzájem držely. "Jen nás nerozdělujte," modlila jsem se.

O dvě hodiny později nás znovu posadili do auta a uprostřed noci nás odvezli po štěrkových cestách lesem do Chorvatska. Jakmile jsme byli v Chorvatsku, zadržovali nás dlouhé týdny v jednom domě, než dala moje teta dohromay dost peněz, aby zaplatila pašerákům za naše falešné chorvatské pasy. Bylo absurdní, že s chorvatskými pasy jsme mohli volně cestovat do Evropy jako Chorvati, kam by nás ale nepustili jako Bosňany. Jeli jsme autobusem a za 36 hodin jsme překročili pět evropských hranic. Připomínali jsme si svou falešnou totožnost, já jsem si připomínala, abych sestru neoslovovala jejím skutečným bosenským jménem, aby nás neidentifikovali a neposlali svět, nebo nerozdělili.

Když jsme přijeli do Švédska, problémům nebyl konec. Policie nás vyslýchala a nakonec nás nechala jít do azylového střediska. Museli jsme si dávat pozor, protože jsme nechtěli udělat problémy tetě, a trvalo to týdny, než jsme se konečně mohli s ní setkat.

Měli jsme před všemi těmi lety štěstí, že jsme cestu přežili. Ale, o dvacet let později, stovky rodin, jako byla naše, takové štěstí nemají. Přicházejí o život na lodích, které se převracejí, moře je vyplavuje mrtvé na pláže a dusí se v přeplněných kamionech.

Kdybych mohla poslat zprávu evropským politikům, bylo by to tohle: Pokuste se pochopit proč lidé riskují všechno, aby se dostali do Evropy. Projevte jim tutéž lidskost, jakou jim projevují obyčejní občané. A nalezněte způsoby, jak pomoci Syřanům i jiným, aby měli možnost dostat se do bezpečí legálně, aniž by museli spoléhat na neskrupulózní pašeráky.

Co se týče mé rodiny a mě, Švédsko nám poskytlo dočasné, ale vítané útočiště. O čtyři roky později jsme se mohli vrátit do Bosny, kde jsem vystudovala univerzitu a později se stala právničkou. Trávím svůj čas nyní tím, že zaznamenávám osud uprchlíků, žadatelů o azyl a imigrantů.

Když mluvím s těmi, kteří se snaží dostat do bezpečí v Evropě, pamatují na svou radost a úlevu, když se naše rodina konečně dostala do Švédska. Konečně jsem mohla zapomenout na svůj strach, že kromě mého otce a mých přátel mi válka ukradne i maminku a sestru.

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout