Z Aleppa do Calais: Příběh syrského lékaře

24. 8. 2015

Ukázal mi v telefonu fotografie svých dětí. Ptal jsem se, jak se jmenují, ale rychle jsem změnil otázku a zeptal jsem se, kolik jim je. Věděl jsem, že mi nemůže říct jejich jména, protože by je tím mohl ohrozit. Jeho strach je velmi reálný.Loni byl v Sýrii každý den zavražděn jeden zdravotník. Jak vyplývá z analýz, nemocnice jsou bombardovány téměř denně. Toto porušování lékařské neutrality je válečný zločin a porušuje Ženevské konvence o vedení válek.

Lékař měl tvář zakrytou šátkem. Čím více jsem získal jeho důvěru, tím víc šátek mizel a odhaloval mi jeho smutné a ocelové oči, které se zasmály jen, když jsme se podělili o vtip. Toto byl jeho čtvrtý pokus dostat se do Británie.

Řekl mi, že Syřané jsou mírumilovní lidé. Důkazem toho je, že celá čtvrtina obyvatelstva Sýrie byla nyní donucena opustit své domovy. Hovořil o Gulliverových cestách a o své cestě, kterou podnikl z nejstarší civilizace na této planetě. Řekl, že si to nezasloužil, že si Syřané nezaslouží, aby je lidi odmítali. Usiloval o získání azylu v Kanadě, v Americe a v Británii. Jeho žádost o azyl byla odmítnuta, přestože Británie trpí nedostatkem lékařů.

Loni britská vláda přijala ze syrského konfliktu jen 500 uprchlíků, 1,5 procenta osob přijatých v Německu.

"Co byste dělali v naší situaci?" zeptal se.

"Nevím," řekl jsem. "Pravděpodobně totéž co vy, snažili bychom se nalézt bezpečí pro sebe a svou rodinu v jiné zemi, jakýmikoliv prostředky."

"A myslíte si, že byste to vydrželi," zeptal se ironicky.

Lékař mi řekl, že v táboře "Džungle" je asi 200 Syřanů. Celkem je tam asi 3000 - 5000 lidí. Během let byly uprchlické tábory přesunuty za hranice města Calais. Každý předchozí tábor zlikvidovaly buldozery a tábor byl vypálen. To znamená, že každonoční cesta k vlaku Eurostar trvá tam a zpět čtyři hodiny.

Uprchlíci nemají zrovna dobré mínění o politicích ani o novinářích. Lékař se zeptal, zda by francouzská vláda nemohl poskytnout transport zpět do tábora. Byl vyčerpán, vyčerpán tím, jak s ním zacházejí ve Francii.

"Francie s námi zachází, jako kdybychom byli psi," zní nápis na jednom mostu dálnice.

Džungle je špinavé město brlohů rozmístěné na písečných dunách a neustále bičované mořským větrem. Zuří tu tuberkulóza a svrab. Jídlo se poskytuje jednou denně a není ho dost. Většinu dní lidé hladoví.

"Abyste se mohli osprchovat, musíte mít lístek," řekl lékař. "Musíte stát ve frontě a utíkat, jinak budou pryč. My jsme hrdý národ. Pocházíme z domovů. Proč nás nutí, abychom takhle žili?:

Lékař hovořil o druhé světové válce, kdy Sýrie poskytovala útočiště Řekům a dalším evropským uprchlíkům před nacisty. "My jsme je nedávali do táborů," řekl a potřásl hlavou. "Zvali jsme je do svých domovů. Nikdy na to nezapomeneme."

Pak jsem začal mluvit s jedním Syřanem, který mi řekl, ať vypadnu, že média jsou částí problému. Skupina se skládala ze samých vzdělaných lidí, lékařů, tlumočníka, bytového designera a počítačového odborníka. Hovořili jsme o politicích a o rasistické imigrační politice. Nikdy jsem neměl dosud pocit tak absolutní bezmocnosti. Odpovídal jsem na tytéž otázky od naprosto zoufalých lidí, kteří nedokázali pochopit, proč jim Británie nepomůže.

Náš rozhovor skončil konečnou prosbou od lékaře: "Můžete mi pomoci?"

"Střílet vás nebudu," řekl jsem.

Poprvé se zasmál.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout