Proč není terorismus jako terorismus?

25. 6. 2015 / Vojtěch Srnka

Do charlestonského kostela docházejí členové afroamerické křesťanské komunity. Proto právě sem Roof s vraždícími úmysly vyrazil. Nedlouho po zadržení obletěly svět jeho rasistické názory a fotografie s vlajkami našitými na rukávu černé bundy – jedna patřila apartheidní Jižní Africe, druhá Rhodésii.

Když se Dylann Roof přiznal ke svému činu, vyšetřovatelům podle médií řekl, že svůj útok provedl s cílem rozpoutat rasovou válku. K tomu pravděpodobně měla přispět i zpráva o dění v kostele, kterou měla světu předat jedna z přeživších krveprolití. Právě za tímto účelem ji Roof nechal uprchnout.

Z Roofovy deklarované motivace i z jeho očividného zájmu o to, aby se svět o detailech jeho činu dozvěděl co nejvíce, vyplývá zvláštnost, se kterou na incident veřejnost v celém západním světě zareagovala. Opravdu málokdo totiž sebral dostatek odvahy nazvat Roofa teroristou.

Politická motivace útoku

Žádná obecně světově uznávaná definice toho, jaké útoky je na místě nazývat terorismem, neexistuje. Nazývání útoků terorismem proto často podléhá politickým zájmům, což by ale nemělo ovlivňovat způsob, jakým o podobných událostech veřejnost informují média.

Definici terorismu lze přesto zobecnit jako nějaký útok, který má politický cíl. Tohoto cíle pak pachatel chce dosáhnout prostřednictvím zprávy, kterou svým činem světu vyšle. Je jasné, že Roofův čin politický cíl v podobě rozpoutání rasové války měl a zřejmá je i jeho snaha o rozšíření zprávy o něm.

Devět lidí s největší pravděpodobností nepostřílel pouze z nenávisti, ale jeho motivace se zdá podobná té u útoků, které jsou označovány za teroristické. Očividný nedostatek odvahy nazvat Roofa teroristou je o to překvapivější v době, kdy si nálepku teroristický vyžádá například útok, při kterém řidič automobilu najel do policisty. Zvolá-li při tom „Alláhu Akbar“.

Nejde o to nazývat terorismem ještě více útoků, než je tomu dnes, ale o to být při užívání tohoto slova opatrnější, důslednější a především neřídit se politickou vůlí ani náboženským vyznáním nebo barvou kůže útočníka.

Důležitost toho řídit se takovým postupem tkví v tom, jak dnes veřejnost a s ní také média vnímají to, co je dnes nazýváno bojem proti terorismu a především pak používání bezpilotních letounů. Ta si beze sporu zaslouží přehodnocení a právě odvaha nazvat terorismem čin Dylanna Roofa, navenek víceméně normálního mladíka z Jižní Karolíny, by k tomu mohla velmi přispět.

V současné době veřejnost a média zvolily postup, jakoby armády západních států v čele s tou americkou získaly povolení zabíjet nejen údajné teroristy bez toho, aby byli postaveni před soud, ale často taky jejich rodiny a přátelé, nebo prostě osoby, které měly tu smůlu, že byli ve špatnou na špatném místě. Říká se jim vedlejší škody.

Přehodnocení boje proti terorismu

Rodina třináctiletého Mohammeda Tuaimana z Jemenu nazývala bezpilotní letouny „stroje na smrt“. Není divu, když mu zabily otce a bratra. Oba v tu chvíli, když zrovna pásli rodinné velbloudy. „Vídám je každý den a všichni se jich bojíme. Někteří moji kamarádi kvůli nim mají noční můry i psychické problémy,“ uvedl Mohammed pro britský deník Guardian.

O dva týdny později, 26. ledna letošního roku, bezpilotní letoun zabil podle představitelů CIA tři členy jemenské Al-Káidy. V autě, které střela amerického letounu zasáhla, seděli tři muži - třináctiletý Mohammed, manžel Mohammedovy sestry a ještě jeden muž.

„Viděl jsem všechna ta těla spálená na uhel,“ vypověděl Mohammedův starší bratr. Rodina těla obětí pohřbila nedaleko od automobilu, protože nebyly ve stavu, aby je bylo možné někam přenést. „Nebyl členem Al-Káidy, byl dítě,“ odmítá Mohamedova rodina jakékoli spojení s Al-Káidou.

Skutečně důvěryhodných údajů o výsledcích náletů bezpilotních letounů je jen málo. Data americké armády se zásadně liší od dat nevládních organizací. V roce 2009 americký think-tank Brookings Institution vydal zprávu, podle které na každého zabitého teroristu v Pákistánu připadlo deset mrtvých civilistů.

Ještě horší výsledky přinesla zpráva z podzimu 2014 vydaná mezinárodní lidskoprávní organizací Reprieve a zveřejněná deníkem Guardian. Podle ní útoky bezpilotních letounů na 41 teroristů stálo život 1147 lidí v jejich blízkosti.

Uvědomění si, že teroristou nemusí být jen muslim odněkud z Jemenu nebo z Pákistánu, ale taky například jedenadvacetiletý mladík z ulice amerického města, s sebou nese také možnost, že by bezpilotní letouny likvidovaly údajné teroristy také v ulicích amerických měst.

Je jasné, že takovou možnost by veřejnost na Západě odmítla. Stejně jako ji odmítá veřejnost v Pákistánu nebo v Jemenu. Zmenšila by se tak zajisté taky tolerance, s jakou jsou přijímány stovky ztracených životů dnes v rámci boje proti terorismu zapisované do kolonky „vedlejších škod“.

Vytisknout