Ebola, viděná očima nakaženého lékaře

24. 6. 2015 / Miloš Dokulil

6. června teď vyšel v NewScientist rozhovor s doktorem Ianem Crozierem, lékařem, který jako dobrovolník WHO (tj. Světové zdravotnické organizace) nastoupil v Sierra Leone k pomoci nemocným napadeným ebolou (viz str. 26-29). Rozhovor má nadpis: „Byl bych býval do týdne mrtvý“. Také je známo, že dr. Crozier je v současnosti nejvážněji postiženým pacientem, který nakažení ebolou nakonec přežil. Nejméně polovina všech virem eboly nakažených lidí zemře (což je velmi střízlivý odhad). Doktor Crozier sám vděčí tomu, že zůstal na tomto světě nakonec uzdravený, a tedy živ, že mohl být včas přepraven do univerzitní nemocnice v Atlantě, kde bylo dostatek přístrojů k odlehčení jeho tělesných problémů, když mu začaly postupně vypovídat životně důležité orgány. V Sierra Leone by býval ebolu nepřežil. Nemoc byla identifikována jako vysoce agresivní roku 1976. I to je nutno předeslat úvodem.

Samozřejmě že dr. Crozier až příliš dobře věděl, jak je napadení ebolou nejen zákeřné, ale zároveň, jak až příliš rychle své oběti usmrcuje. Byl třeba předtím nejednou u lůžka jednoho pacienta, který zrovna zemřel; a již měl stát u lůžka dalšího nemocného, který očekával kýženou lékařskou pomoc. Přitom překážkou tu byla navíc neznalost jazyka těch pacientů; kromě té navenek přísné izolace, v níž bylo pochopitelně celé oddělení.

Když byl sám dr. Crozier napaden virem eboly, bylo štěstím, že mohl být urychleně letecky přepraven přímo do USA, do nemocnice v Atlantě, s optimálním vybavením. Už během přepravy blouznil. Ještě si pamatoval, že vstupoval do nemocnice. Pak se až dodatečně dověděl, že mu na lůžku vypovídaly plíce, potom i ledviny. Také ho postihl zápal mozkových blan. Když byl poprvé probuzen, měl problémy s nervosvalovou koordinací; nejen s chůzí a celkovou svalovou ochablostí. Kromě dalších potíží ho také bolely klouby, měl poruchy sluchu, nevybavoval si slova, ani krátkodobá paměť nebyla v pořádku. V hmotnosti byl o 15 kg pod předchozí váhou. Také ho pak začalo po několika týdnech jaksi bolet levé oko.

Běžně jsou oči jedním z privilegovaně imunních míst proti napadení viry; oční tkáně jsou chráněny speciálními imunními systémy. Oko doktora Croziera bylo přitom virem eboly nakaženo! Duhovka změnila barvu, z modré na zelenou. Podařilo se sice nakonec dostat virus z oka pryč, ale překvapovalo, jak se tam ten virus dostal. (Teď nebudeme rozvádět nabízející se – a naléhavou – otázku, jak jinak by vypadal sledovaný případ, kdyby pacient byl odkázaný jenom na místní léčebné prostředky v Sierra Leone a dalších státech této oblasti Afriky.)

Je zřejmé, že to napadení oka virem eboly nebylo výjimečné. Dr. Crozier byl po svém uzdravení opět v západní Africe. Setkal se tam se stovkou případů s týmiž nebo obdobnými symptomy, pokud jde o oči. Nemají-li takto postižení oslepnout, radikální léčba spěchá. Komplikací je tu navíc možných celá řada. A nezdá se, že přežít ebolu znamená nemuset se již obávat doprovodných dalších následků.

Možná tu je ještě jedna vtíravá otázka: Po těch zkušenostech s ebolou, přihlásil by se ještě Dr. Crozier k působení v Sierra Leone? Dr. Crozier ví o řadě dalších svých postižení v důsledku toho nakažení ebolou. Také jeho mozek byl postižen. Má o tom záznam magnetickou rezonancí (fMRI). Nezapomenutelný ovšem byl heroismus, s nímž se denně potýkal lékařský tým, jehož byl sám členem. To změnilo v mnoha pozitivních směrech život doktora Croziera už dřív, než sám ebolou onemocněl. A místo nějakých prohlášení na účet zadané otázky jenom dodejme jeho slovy: „Nejsem týž chlápek, jakým jsem býval předtím — něčím jsem míň, něčím jsem víc.“

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.6. 2015