26. 6. 2015 / Ilona Švihlíková
Velká recese, která signalizovala hluboký systémový problém ve vyspělých zemích, přinesla mimo jiné vlnu přehodnocování teoretických přístupů v ekonomice. V makroekonomii obzvláště zažíváme intenzivní kvas. Ten se projevuje od rostoucích řad stoupenců moderní měnové teorie, která sice není tak moderní (1905, F. Knapp), ale představuje spolu s názory organizací Positive money, hodně odlišný pohled na peníze i na fungování finančního systému jako celku. OECD přispělo rozsáhlou analýzou nerovnosti a prekarizované práce, které se Mezinárodní organizace práce (ILO) věnuje už dlouhá léta.
Zdroj: ZDE
A revizi té jediné správné hospodářské politiky uvedl i MMF ve své nové studii Příčiny a důsledky příjmové nerovnosti:. globální pohled.
Zdroj: ZDE
Tento čerstvý dokument MMF je významný tím, že pro tuto institucí bourá několik dlouhodobě zarytých principů neoliberální hospodářské politiky. Jednak ten, že nerovnost je „přirozená“ a de facto zdravá. Oxfam na téma nerovnosti burcuje již dlouho a informace o tom, že 85 jednotlivců má stejné bohatství jako 3,5 miliardy lidí, médiemi prošlo. Praktická odezva se (zatím?) nedostavila.
Na začátku dokumentu MMF je konstatování: „Rozšiřující se příjmová nerovnost je hlavní výzvou naší doby. Ve vyspělých ekonomikách je propast mezi bohatými a chudými na nejvyšší úrovni za celá desetiletí.“ (výzva je Obamův termín, analýza cituje i papeže Františka). Nerovnost je vnímána nejen jako brzda sociální mobilitě (impregnovaném v americkém mýtu self-made mana), ale také jako důležitá hodnota pro udržení společnosti jako takové. Nerovnost je přímo představena jako společenské riziko, neboť kromě toho, že brzdí růst a ohrožuje makro stabilitu, koncentruje rozhodovacích pravomoci v rukou několika jedinců.
Zajímavé je, že MMF se nedívá tentokrát na nerovnost jako na celkový fenomén, ale posuzuje ji z hlediska jednotlivých tříd. Důležitá je vazba na růst. Jestliže se zvedá podíl na bohatství horních 20%, pak bude HDP ze střednědobého hlediska klesat. Naopak, zvýšení podílu u dolních 20%, bude mít významný růstový efekt. Hned v úvodu zprávy se tak potvrzuje to, co je z empirických dat už dávno patrné: bohatství nikam dolů neprotéká, politika „trickle down“ je fundamentálně chybná. Uveden je dokonce i Joseph Stiglitz, který patří k dlouhodobým kritikům politiky MMF a Světové banky (stačí vzpomenout sžíravou a vynikající Jinou cestu k trhu). Ten správně, v souladu se závěry UNCTAD připomíná, že současná nerovnost je spojena s rentou. Tedy se snahami mocných zajistit si „preferenční zacházení“ a být jaksi mimo pravidla obyčejných lidí. Zde je analogie k ISDS (uvedené níže) velmi případná, protože se jedná o sofistikovaný a velmi nebezpečný způsob, jak dobývat rentu. MMF rovněž uvádí, že 50% příjmů nejbohatšího 1% není z práce (non-labour income). Průměrné mzdy rostou pomaleji než produktivita práce, roste ovšem právě ona renta. Ještě větší nerovnost než u příjmů je u bohatství. Podle MMF vlastní méně než 1% světové populace polovinu světového bohatství, cca 110 bilionů dolarů. Je to 65x více než to, co má ta chudá polovina populace. U většiny zemí pozice 1% v bohatství posiluje na úkor 90% dolních.
Vzhledem k nerovnosti nezaznívá „jen“ zdůvodnění, že vysoká nerovnost brání sociální mobilitě a brání „rovnosti příležitostí“, ale dokonce i staré dobré keynesiánské zdůvodnění. Tedy že koncentrace bohatství oslabuje agregátní poptávku, neboť nízko- a středně příjmové skupiny utrácejí velkou část svého disponibilního důchodu, na rozdíl od skupin bohatých. MMF popisuje i vazbu nerovnosti na finanční krize (použití vysoké páky, tj. poměru cizích zdrojů k vlastním, typické pro spekulanty, či značný vliv úvěru v ekonomice). Aby toho nebylo málo, tak se dočteme, že nerovnost je zdrojem konfliktů – ano je to elementární, ale už přiznání od instituce a la MMF je významné. V oblasti hospodářské politiky to už ale není tak horké. Zde MMF uvádí, že nerovnost může vést k nedostatečnému poskytování veřejných statků, a vedle toho (jako negativa) také uvádí, že může vyvolávat odpor vůči ekonomické liberalizace a globalizaci (!).
Příčinami nerovnosti jsou podle MMF technologický pokrok (tedy pracovně-úsporné technologie), omezování určitých institucí (čti: odborů) na trhu práce a také globalizace. Pokles průmyslu ve strukturách ekonomik vyspělých zemí je spojen právě s pracovně-úspornými technologiemi (automatizace) a s přemisťováním výrob do zahraničí. Jak dobře vidíme na USA, kde se tyto trendy obvykle objevují jako první, následkem je mohutný sektor služeb. Ten v sobě koncentruje prekarizovanou práci, především ve formě pracující chudoby, ale také abnormálně velký finanční sektor. Robert Reich, americký ekonom, který byl v Clintonově vládě odpovědný za sociální politiku, udává jednoduché přirovnání. V 60. letech byl největším soukromým zaměstnavatelem v USA General Motors, mzda dělníků 50 dolarů na hodinu, včetně sociálního zajištění. Dnes je největším soukromým zaměstnavatelem Wal Mart, se mzdou 8,80 dolarů na hodinu, bez sociálního zajištění. To je ona změna struktury ekonomiky v praxi.
Zdroj: ZDE
Vynechána není ani daňová politika, studie konstatuje, že snižování progrese, především horní daňové sazby souvisí s nárůstem nerovnosti.
Níže uvedený obrázek nám ukazuje vazbu mezi změnou nejvyšší daňové sazby (horizontální osa) a podílem na příjmech nejbohatšího 1% (vertikální osa). Pozice Spojených států a Velké Británie, tedy zemí, které vehementně prosazovaly neoliberální agendu, je dosti výmluvná. Na druhé straně vidíme Švédsko, Finsko, Německo či Švýcarsko…
Konstatování MMF o vlivu globalizace a technologií není nic překvapivého, odpovídá to analýzám Mezinárodní organizace práce. Překvapivé je, že dochází k určité konvergenci mezi názory institucí, jejichž přístupy k hospodářské politice byly, mírně řečeno, velmi odlišné. Zajímavější jsou návrhy řešení, které zahrnují nejen sociální politiku jako takovou a přístup ke vzdělávání a zdravotní péči, ale také – světe div se, Piketty, raduj se: progresivní zdanění. Hned na úvod části pojednávající o možných řešení je odmítnutí politiky „one size fit for all“, neboli jeden typ politiky pro všechny, která byla typická pro tupý dogmatismus minulých období MMF. Velmi dobře to bylo vidět např. na „řešení“ krize v jihovýchodní Asii, o které Stiglitz následně podotknul, že řešení krize by nemělo být horší než krize samotná. Pozitivně je hodnocena fiskální politika, která má používat nejen progresivní příjmové daně, ale i majetkové a měla by se rovněž více zaměřovat na daňové úniky a vyhýbání se daním. Politika trhu práce hovoří zase o správném stanovení minimální mzdy. A k dovršení se dočteme o nutném závodu vzhůru (race to the top), místo závodu ke dnu (race to the bottom), který je dnes pevnou součástí návrhů hospodářské politiky (od snižování daní, po likvidaci odborů). Problém je v tom, že studie tím nejen kritizuje většinu toho, co kdy kde MMF spáchal, ale i jeho současnou politiku a návrhy (viz kontinuální řecká tragédie). Rozporu mezi analýzou a jeho realizovanou politikou si všiml i Guardian, když uvádí: „Studie odráží napětí mezi ekonomickou analýzou MMF a tvrdým politických postojem vůči zemím jako je Řecko, které jsou odkázány na finanční podporu.“ Během jednání s Aténami, se MMF snažil oslabit práva pracovníků, ovšem analýza MMF zjistila, že uvolňování regulace na pracovním trhu je spojeno s větší nerovností a s nárůstem příjmů nejbohatších 10%.“
Zdroj: ZDE
Analýzu MMF je třeba přivítat, i když by jistě bylo lepší, kdyby přišla poněkud dříve, resp. pokud by se neoliberální politika nikdy oficiální doktrínou MMF nestala. Sebelepší studie a soubor faktů ovšem mohou rychle padnout před mocenskými zájmy. To, že racionální argumenty nestačí, je koneckonců dostatečně patrné na vyjednávání řeckých představitelů s věřiteli.
Nezapomínejme, že to, co můžeme z hlediska teorie považovat za trestuhodný „omyl“, je prostě politika šitá na míru 1% nejbohatších. Dluh je přeci také velmi silným mocenským nástrojem. 1% nejbohatších má perfektní infrastrukturu pro prosazování svých zájmů: od úpadku školství, které efektivně likviduje zbytky kritického myšlení, po média, s tím související propagandu. K dispozici jsou rovněž daňové ráje, ratingové agentury, celá finanční infrastruktura dneška. A nezapomeňme ani na složky, které se dále rozvíjejí, a které může jako „standard“ nastavit TTIP. Regulace, které budou primárně projednávány s korporacemi (aby neohrožovaly jejich budoucí zisk) a teprve poté, „budou smět“ rozhodnout národní parlamenty. O působení arbitrážní doložky ISDS se už na Britských listech psalo, je dalším vyjádřením vychýlené moci směrem ke korporacím, od národních států.
MMF je sám o sobě mocenským nástrojem věřitelských, bohatých zemí. I proto vůči němu ve světě už dlouho roste odpor. Reforma (alespoň hlasování) není uskutečněna, protože si Spojené státy chtějí zachovat své právo veta. Tak dlouho budou i jen malý posun směrem k větší reprezentativnosti (demokratičnosti je silné slovo tam, kde se hlasování odehrává podle kvót) blokovat, až si Čína ustanovila svou vlastní banku – AIIB. Postavit kontra-strukturu vůči něčemu co není vnímáno jako dobře funkční, je poměrně logické.
Ale pořád to evokuje otázku, zda lze určité vady odstranit i bez trvalého poškození materiálu…
Vytisknout23.7. 2015 / Ilona Švihlíková
Řecké drama poněkud zastínilo jak summit BRICS a Šanghajské organizace spolupráce, ale také vývoj v Číně. Některé komentáře se omezily na konstatování o prasknutí čínské bubliny. Protože je Čína jak vedoucím elementem ve skupině BRICS, tak i významn...