Žijeme v zemi, kde si 80 % českých učitelů přeje segregované školství

Česká republika má v Evropě zoufalou pověst. Vlastní zásluhou...

18. 4. 2015 / Bohumil Kartous

Za podpory skandinávských velvyslanectví uspořádala nadace Open Society Fund v pátek 17. 4. kulatý stůl na téma rovných příležitostí ve vzdělávání. Toto téma je pochopitelně mnohem širší a nevztahuje se pouze k etnickým minoritám, jenže  v ČR je situace taková, že právě (ne)vzděláváním dětí z romského etnika překonáváme měřítka civilizovaných zemí. 

V praktických školách, které jsou určeny zejména pro vzdělávání mentálně postižených dětí, je naprosto disproporční počet dětí romského původu. Tvoří zhruba třetinu dětí, které jsou v těchto školách tzv. vzdělávány. Vzdělání v těchto školách je přizpůsobeno omezenému kognitivnímu potenciálu a když do nich umístíte zdravé a rozumově nepostižené dítě, odsoudíte ho k budoucnosti pologramotného jedince na společenském dně.

Český vzdělávací systém zdegeneroval do stavu, kdy se umisťování Romů do těchto škol stalo pravidlem. Pro běžné školy se velmi často zanedbané děti jevily jako přítěž a umístěním do praktických škol se řešil i další problém: "budete mezi svými a bude vám tam dobře". Tohle je ostatně i motivace romských rodičů, kteří se oprávněně obávají, že jejich děti budou v běžných školách šikanovány a bude s nimi i ze strany učitelů zacházeno jako s méněcennými. Jejich vlastní zkušenost, zkušenost sourozenců, odpor majoritní společnosti, rodičů "hodných, bílých dětí" a trvalé přesvědčování ze strany vzdělávacího systému vytváří začarovaný kruh, v němž se vše jeví naprosto v pořádku.

Osmnáct někdejších žáků praktických škol se rozhodlo podat žalobu na český stát kvůli tomu, že jim neoprávněně odepřel vzdělání, na které mají z ústavy právo. Rozsudek v kauze D. H. jim dal pochopitelně za pravdu. Očekávalo se, že ČR adekvátně zareaguje. Jenže rezistence systému je velká. Teprve před pár měsíci, sedm let od rozsudku, byla přijata novela školského zákona, která dává příležitost to napravit. Změnil se způsob aplikace podpůrných opatření a umístění do praktické školy už není automatickým řešením. Jenže to je "jen" zákon. Mezi tím na sebe praktické školy berou mimikry škol běžných, ministerstvo školství administrativně posiluje speciální školství, Asociace speciálních pedagogů, bojujících zcela otevřeně za zachování status quo, zpochybňuje kde co, klidně i rozsudek Soudu pro lidská práva.

Žijeme totiž v zemi, kde 80 % učitelů zastává názor, že je lepší vzdělávat odděleně. Jak totiž říká prezident Zeman, tato formálně "morální" autorita, "je jim mezi svými lépe". Žijeme v zemi, kde rodiče otevřeně dávají ředitelům škol najevo, že "jejich děti s žádnými cikány do školy chodit nebudou" a kde je šikana romských dětí ve školách brána jako kolorit všedního dne. Žijeme v zemi, kde jsou školy, které dokázaly, že je možné vzdělávat děti bez rozdílu etnika společně, stavěny do role narušitelů veřejného pořádku a kde je jim do očí tvrzeno, že něco takového není reálně. Představte si, že budete před někým jezdit na kole a on vám bude tvrdit, že je přece zhola nemožné udržet rovnováhu na dvou úzkých kolech bez jakékoliv další opory. Nemáte žádný další prostředek, jak ho přesvědčit.

I kvůli této zabedněnosti zahájila loni v září Evropská komise proti ČR tzv. infringement proceedings, což je v podstatě vyšetřování kvůli možnému porušení mezinárodně uznávaného práva, jež předchází soudnímu procesu. Tento stav trvá, protože ČR doposud nebyla s to uspokojivě dokázat, že podnikla taková opatření, která by zamezila opakování toho, co bylo v roce 2007 seznáno štrasburským mezinárodním soudem jako vážné porušení lidských práv celé skupiny obyvatel.

Není jednoduché být v takové situaci náměstkem ministra školství, ministra, který se ve své zbabělosti vyhýbá přímé konfrontaci se skutečností a raději místo sebe vysílá ty, kdo se upřímně snaží o nápravu, kterou však rezistence úřadu a systému spolehlivě eliminuje. Není jednoduché předvádět v přímém přenosu a před zástupci vlád řady evropských zemí vnitřní spor, který proti sobě staví ministerstvo školství a úřad ombudsmanky, jež kategoricky nesouhlasí s liknavostí úřadu i s navrhovanými řešeními, za nimiž vidí jen snahu problém zamaskovat, ne řešit.

Na závěr takový postřeh. Zatímco zástupci z velvyslanectví, která kulatý stůl zaštítila, setrvali a pozorně poslouchali po celou dobu setkání, zástupci českých úřadů v podstatě přišli jen proto, aby obhájili svou agendu. Zbytek diskuse je nezajímal, nebudou přece marnit čas v pátek odpoledne. I to je část ostudy, kterou si dlouhodobě neseme.

Vytisknout