Sobotkův dobře (ne)fungující stát

23. 4. 2015 / Milan Mundier

Všichni si rovni (ne)jsou 

Česká republika je určitě dobře fungujícím státem pro některé sociálně-demokratické ministry a jejich rodinné příslušníky a přátele. Ale je dobře fungujícím státem pro jejich voliče? Tady už je to trochu složitější. Můžeme si o tom číst takřka každý den. O masívním náboru nových zaměstnanců na Ministerstvu zahraničních věcí. Bez výběrového řízení, aby se to stihlo ještě dřív, než začne platit nový služební zákon. O ministryni práce a sociálních věcí, která zaměstnala svého manžela na Úřadu vlády. O předsedovi Legislativní rady vlády, který se tak „hezky“ postaral o svého bratrance. 

Ano, dělaly to i jiné vlády a jiné strany, to je fakt a nepopírám to. Ale u tradiční levicové strany, která za to svoji politickou konkurenci tak tvrdě kritizovala, to opravdu zamrzí. 

Umění komunikace není dáno všem 

Zamrzí i jiná věc. Jestliže některý ministr přijde s nějakým návrhem (ponechme stranou, je-li to návrh dobrý), měl by si jej umět v médiích obhájit. Příklad? Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová přišla s novelou zákona o veřejné službě. Má na to právo. Ale měla by si do televize přijít svůj nápad obhájit. A ne to nechávat na jiných. 

Tím nechci říci, že někteří sociálně-demokratičtí ministři toto neumí. Ba naopak! Ministr školství Marcel Chládek a ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček to umí. Mají nápady a umí je patřičně prezentovat v médiích. Umí o nich diskutovat a umí si za nimi stát. Také někteří sociálně-demokratičtí poslanci mají snahu. Připomínají sliby, s nimiž šla jejich strana do voleb, a snaží se je proměnit v realitu. 

Ale protože se vedení sociální demokracie někdy nehodí, stávají se posléze terčem nemilosrdné kritiky. To nepůsobí dobře. Nepůsobí to dobře na voliče. Nepůsobí to dobře na ty, kteří by jinak měli chuť se angažovat. A proto bychom si těch pár statečných měli vážit. 

Zmatek a chaos 

Dobře fungující stát určitě neprosadíte tím, že přijdete do vlády a začnete zbrkle dělat personální čistky. Příklad? Odvolání generální ředitelky Úřadu práce. Ano, takovéto věci se běžně stávají, ale většinou jsou logickým vyústěním něčeho, co jim předchází. Působí trochu divně, když přijde někdo nový na Ministerstvo práce a sociálních věcí, vyjádří se pochvalně o některém ze svých podřízených a pak ho prostě odvolá. 

 Před pár dny byl ministrem pro legislativu odvolán ředitel Agentury pro sociální začleňování Martin Šimáček. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. K nemalému a hlavně nemilému překvapení starostů, kteří s Martinem Šimáčkem spolupracovali. Důvod? Prý porušil pravidla. Ale také to byl právě on, kdo Agenturu pro sociální začleňování „pozvedl“ a dodal ji na vážnosti. 

Ve výčtu „prohřešků“ bychom mohli ještě pokračovat. A došli bychom třeba k tomu, že je český premiér zastáncem smlouvy TTIP. Ale toto téma raději přenechám jiným. Zasvěcenějším. A uzavřu tento článek tím, že mi osud sociální demokracie není lhostejný. Stejně jako osud dalších tradičních politických stran. Protože pouze tradiční politické strany nás mohou ochránit před nejrůznějšími populistickými hnutími, jejichž program byl ušit horkou jehlou.

Vytisknout