Jak Češi reagují na cizince

21. 4. 2015 / Amy Mackinnon

A má to taky své hmotné výhody - o minulém víkendu byla skupina nás studentů, co se učíme češtinu, v pivovaře. Když slyšel naši češtinu s cizím přízvukem, majitel pivovaru k nám zvědavě přišel. Vysvětlili jsme mu, že studujeme češtinu a že projíždíme Brnem, kde ochutnáváme různá piva, osobně nás provedl celým svým pivovarem a nabídl nám velkomyslně pivo k ochutnání.

Asi proto, že se čeština příliš mnoho nevyučuje, ani se jí nemluví mimo hranice České republiky, lidi se mě často hned ptají, "proč studujete češtinu"? a ještě jsem nepřišla na přesvědčivější odpověď než "Proč ne"? Nikdo od vás nepožaduje, abyste se ospravedlňovali, jestliže studujete francouzštinu nebo španělštinu. Asi je to nezvyklé pro Čechy setkávat se s cizinci, kteří se učí jejich jazyk a to do určité míry vysvětluje vřelé reakce od lidí.

Avšak já si stále častěji nyní uvědomuji, že ne všem lidem, kteří se učí česky, se dostává takové trpělivosti a laskavosti.

Hovořila jsem jednoho dne s jednou Jemenkou, která chodí do mé třídy, a říkala jsem ji, že Češi jsou vůči mě nesmírně pozorní a trpěliví, když s nimi mluvím. Zdálo se, že je tím upřímně překvapena. V té třídě češtiny jsme co do znalosti tohoto jazyka na stejné úrovni, ale z její zkušenosti vyplývá, že asi 80 procent lidí, s nimiž se snaží hovořit, se na ní buď utrhuje, anebo se vůči ní chová velmi ostražitě. Je to hodná, vřelá a přátelská dívka a pokusila se navázat přátelské styky s lidmi v jejím bytě, pozvala je na večeři, ale nepřišli. Tomu jsem skoro nemohla věřit, ti pohostinní Češi, kteří mě neustále živí domácími potravinami, chlebíčky a slivovicí!

To, co mi ta dívka z Jemenu řekla, pak v podstatě opakoval jeden syrský kamarád, který shledává studium češtiny pomalým a obtížným a zjišťuje, že lidi nereagují na jeho pokusy s ním mluvit. Moje přítelkyně z Prahy, která tam učí cizince češtinu, většinou Rusy a Ukrajince, svědčila o tom, že její studenti se také setkávají v pražských ulicích s podezřením, když hovoří česky s ruským přízvukem.

Každodenní interakce na poště nebo v kavárně se mohou zdát malé a bezvýznamné, ale jestliže na vás lidé neustále reagují nepřátelsky a netrpělivě a dávají najevo, že vás považují za blbce, může vás to umořit. Nakonec se začnete vyhýbat situacím, kdy byste mohli použít češtinu a může to dokonce ovlivnit váš názor na určitou zemi a její obyvatele.

Nevím, jestli je to otevřený rasismus, xenofobie nebo jen opatrnost ze strany Čechů, kteří dosud mají jen minimální zkušenost s přistěhovalectvím, zejména z mimoevropských zemí. Asi je to směsice všech tří těchto věcí.

Minulý týden jsem zašla na vietnamský trh v Brně s českým kamarádem na oběd. Chtěla jsem do toho trhu vejít, ale kamarád vyjádřil obavu. "Je to, víš... mně se to tam nelíbí. Necítím se tam v pohodě." Trvala jsem na svém a nakonec jsem z něho dostala, že se tam necítí v pohodě, protože tam nepřevažuje čeština. To je asi pro Čecha v jeho vlastní zemi velmi nezvyklá situace.

Protože pocházím z Británie, asi považuju multikulturalismus za něco automaticky daného. V Británii je úplně běžné setkávat se každodenně s lidmi, kteří nemluví anglicky, a můj rodný Glasgow je domovem pro lidi z mnoha různých prostředí a náboženství. (Samozřejmě i v Glasgow jsou bohužel problémy s rasismem, kde protiimigrační strana UKIP v Británii rozdmýchává takové postoje.) Nicméně je mi jasné, že takové zkušenosti mohou stále ještě být pro Čechy poněkud exotické, zejména mimo Prahu.

Učit se česky jako cizímu jazyku je obtížné. Všechny ty háčky a čárky vám pletou jazyk, nemluvě o ř. Nepravidelnost pádových koncovek, změkčování souhlásek a proč je panák (drink) z jazykového hlediska životné podstatné jméno? (A jak jsem nedávno sama zjistila, když jsem se kvůli tomu dostala do šlamastyky, výraz "příroda" má dost nebezpečně blízko výrazu "přirození". Což hluboce zmátlo mého posluchače, když jsem se snažila vysvětlovat, jak krásná příroda je ve Skotsku.)

Nicméně jsem se zamilovala do jazyka, do země i do lidí, kteří jsou vůči mě neobyčejně přátelští a hodní. Zdá se mi ale hodně smutné, že tuto trpělivost a pohostinnost možná nemají vůči některým mým spolužákům, kteří nepocházejí z Evropy.

Vytisknout