Bude-li anomie, bude bezdomovectví

26. 11. 2014 / Bohumil Kartous

Bezdomovectví je nepochybně palčivý sociální problém, nehledě na to, že se jedná o osobní tragédii. Jak palčivý je tento problém pro českou společnost a kam má v tomto ohledu česká společnost nakročeno?

Ten problém je palčivý v několika směrech. Zaprvé v tom, že ten problém roste. Zadruhé v tom, že je ve společnosti rozšířena spousta fikcí o tom, jak ten problém ve skutečnosti vypadá. Za třetí, vůbec se neví o té nejvýznamnější části lidí bez domova, respektive o těch, kteří podle mezinárodní kategorizace spadají do skupiny lidí, kteří jsou ohroženi ztrátou domova. O nich toho víme velmi málo. Významnou část tvoří lidé, kteří jsou na oněch „slavných“ komerčních ubytovnách, kde jsou předmětem odporného businessu s chudobou. To je rovina řekněme praktická. Druhá rovina je mnohem obsažnější, protože bezdomovectví má dimenzi, které je spojena s tzv. anomií, tedy s bezdomovím. To není jen shoda slov. Obsahem bezdomovectví je na prvním místě právě ono bezdomoví a to bezdomoví je mnohem vážnější problém, protože je zdrojem jak bezdomovectví, tak spousty a spousty dalších problematických záležitostí ve společnosti. Včetně toho, že pro postmoderní společnost je v jistém smyslu charakteristická anomie.

Příčiny bezdomovectví se mohou společnost od společnosti v jistých aspektech různit. Dokázal byste čtenářům objasnit, v čem spočívají nejčastější příčiny ztráty domova v ČR?

Nejčastější příčiny ztráty domova jsou známy. Je za tím samozřejmě mnoho individuálních osudů, ale trendy, které k tomu přispívají, jsou známy a jsou čtyři. První z nich spočívá v tzv. dlouhé cestě, kdy se lidé narodí do situace, která je charakteristická podle Bourdieua záporným sociálním, kulturním, ale i ekonomickým kapitálem. Ti lidé, ty děti jsou odmala určeny k sociální exkluzi, k existenci na okraji, až k těm krajním podobám, tedy v životu v dětských domovech nebo různých tzv. „polepšovacích“ zařízeních, někdy až ke zločinnosti v nedospělém věku. Těch je kolem 20 – 25 % z celkového počtu bezdomovců, více ne. Podíl je v podstatě zachováván, ale vzhledem k tomu, že roste počet, roste i jejich počet absolutně. Druhá část jsou lidé procházející tzv. krátkou cestou, tedy ti, kdo upadnou do bezdomovectví velmi rychle a na základě shluku mnoha okolností, v nichž hraje vliv kombinace několika faktorů, jako třeba ztráta zaměstnání, případně choroba, případně zadluženost, exekuce nebo reakce na to prostřednictvím různých kompenzací, jako je alkoholismus, gamblerství či drobná kriminalita. Propad do bezdomovectví je v takovém případě velmi rychlý. Tento podíl bezdomovců výrazně roste, jedná se o zhruba 60 % lidí bez domova zjevných i skrytých. Třetí skupinou jsou lidé, kteří jsou nemocní, kteří jsou zdravotně handicapovaní, ale jsou handicapovaní i sociálně, a to tím, že nejsou diagnostikovatelní a zároveň nejsou schopni zvládnout sociální požadavky. Čtvrtá cesta je cesta volbou. Ta je u nás řídká, týká se malé části populace, ale ve světě, v tom vyspělém světě roste. Na druhé straně je to obvykle spojeno s věkem a s tím, že tato situace je krátkodobá.

Dá se říct, jak velké procento společnosti je ztrátou domova ohroženo? A dá se tato skupina nějako sociodemograficky detailněji popsat?

Víte to, je téma velmi rozsáhlé. Pro zájemce doporučuji knížku Kudy ke dnu, kterou jsme napsali s kolegyní Šmídovou. Obsahuje analýzu 4 620 lidí bez domova, klientů občanského sdružení Naděje a obsahuje také detailní údaje tohoto typu. Její součástí je také přehled nejrozšířenějších mýtů o bezdomovcích. Jedním z nich je mýtus, že tito lidé nikdy nepracovali. To je úplný nesmysl, týká se to asi jen 4 či 5 % z celkového počtu sledovaných lidí bez domova. Další mýtus je, že nechtějí pracovat teď. To je samozřejmě další nesmysl, týká se to jen těch na špičce ledovce, tedy těch, kteří jsou viditelní a kteří pravděpodobně vzbuzují u běžné populace největší odpor. Jsou to lidé, kteří se proto, aby přežili na ulici, museli přizpůsobit podmínkám, do nichž se zaměstnání vlastně už nevejde. Třetím mýtem je, že se to dá vyřešit. Nedá. Dokud bude existovat ona anomie, dokud bude existovat bezdomoví, bude existovat také bezdomovectví.

Jak silnou roli může hrát sociální systém? A jakou roli hraje ten český? V čem je funkční a v čem selhává?

Co se tím myslí? Pokud to má být rozpínání nůžek mezi chudobou a bohatstvím, v tom případě je vliv systému velmi podstatný. Je-li tím myšlen systém sociální práce, v tom případě je sociální systém z části funkční a z části nefunkční. Existuje základní zákon o sociální práci a sociálních službách č. 108/2006 Sb., který ale vůbec nezahrnuje část, která by se fakticky zabývala prevencí a zároveň část, která by se zabývala tím, že se bezdomovci mohou vrátit zpět do běžného života. Těch zákonů, které jsou nefunkční, je víc. V Koncepci prevence a řešení problematiky bezdomovectví, na níž jsem se podílel a kterou přijala vláda, je spousta námětů, jak s tímto problémem zacházet, jak v legislativní rovině, tak v rovině práce sociálního systému. Pokulhávání spočívá zejména v základní nevybavenosti, ale také v nedostatku sociálních pracovníků v terénu. I v tom, že jsou za svou práci velmi špatně ohodnoceni. Málo je i pomocných nízkoprahových terénních pracovišť, včetně dalších zařízení, která by problém pomáhala vyřešit. Kupříkladu vůbec u nás neexistuje zařízení, které by lidem, již jsou celoživotně bez domova a ve svých padesáti letech stále mají trvalé bydliště v dětském domově, umožnilo třeba jen důstojně zemřít.

Dostat se na ulici nemusí být zase tak těžké. Dostat se z ulice je předpokládám mnohem těžší. Co pomáhá?

Z části už o tom byla řeč. V každém případě je třeba dopracovat záchytný sociální systém, ale hlavně vůbec není k dispozici soustava pomoci k bydlení pro lidi bez domova. Chystané kroky vedoucí k sociálnímu bydlení s tím počítají, ale je to záležitost dlouhodobá a zdaleka nejsou jednotné názory na to, jak by se mělo postupovat. Je to věc sporu. Ke cti této vlády je však třeba říct, že se snaží opravdu silně o to, aby se situace zlepšila. Pomáhá solidarita. Ta je však cizí anomii která je tak typická pro tuto společnost.

Jaký je vztah české společnosti k bezdomovcům? S kolegou Jiřím Raitermanem z DOX jsme dali dohromady Mapu společenských stereotypů, která pracuje s předsudky vůči stigmatizovaným skupinám lidí, mimo jiné i bezdomovcům. Když ji pilotoval se svými studenty na střední škole, zjistil, že právě vůči nim měli žáci nejvíce odtažitý vztah a nejmenší pochopení...

Nu,data ukazují, že jsme všichni neobyčejně naklonění spolupráci s nimi… Ne, to je pochopitelně ironie. Ta spolupráce je mizerná, ochota ke spolupráci je poměrně malá a postoje politiků jsou opačné. Většinou se jim hodí prohlašovat něco ve smyslu „já dostanu bezdomovce z ulic, já vás, slušné občany, bezdomovců zbavím“. Taková představa je falešná. Nikdy nenastane situace, že by bezdomovci neexistovali. Proti tomu však stojí významná část, a zaplať pánbůh stále rostoucí část populace, která je ochotná pomáhat. Já mám to štěstí, že se pohybuji mezi lidmi, kteří pomáhají lidem bez domova a je nesmírně optimistické mezi nimi být, protože i když ta pomoc na první pohled vypadá beznadějně, je velmi užitečná. Lidem, kteří pomáhají, přináší skvělý pocit. Potřeba solidarity a potřeba spolupráce je vleká a ve společnosti existuje, viz například poslední potravinová sbírka. To, že žáci mohou mít k bezdomovcům velmi negativní vztah, je způsobeno tím, co už bylo řečeno. Představa o bezdomovcích je vytvářena pouze podle oné pomyslné špičky ledovce. Lidí bez domova jsou řekl bych skoro statisíce, včetně těch potenciálních a těch, kteří jsou na ubytovnách. Těch, kteří jsou vidět, jsou zjevní, je v ČR zhruba 19 – 20 tisíc. Skrytých bezdomovců je dle mého odhadu asi 10 tisíc a těch potenciálních je možná 100 tisíc, a když se k tomu připočtou lidé na ubytovnách, tak dokonce více než 200 tisíc. Tam je to nebezpečí největší.

Dle zkušeností lidí, kteří jsou zapojeni do programů pomáhajících lidem bez domova, jsou tito často citliví na nálepku "bezdomovec". Pravděpodobně je to dáno jejich špatnou zkušeností...

Ano, tak to bývá. Jenže představa, že se problém vyřeší, když se jim bude říkat jinak, je falešná. Problém spočívá v tom, že jsem si zvykli na ně nahlížet jako na lidi, které je třeba dělit podle zásluh. Tedy na ty, kteří do toho spadli vlastním přičiněním a kteří si za to mohou sami, a na ty, kteří za to sami nemohou. To je špatně. Jsou to všechno lidé, kteří potřebují pomoc, protože se z různých důvodů ocitli ve svízelné situaci. Tu pomoc potřebují ne proto, že je třeba je zachraňovat, ale také proto – a hlavně proto, na což po letité aktivitě přišli někteří starostové – že jim potřebujeme pomoct, abychom se zachránili sami.

Vytisknout