Je pojem bližního výhodou křesťanství vůči islámu?

19. 6. 2015 / Boris Cvek

Jedním z hlavních problémů mnoha lidí, kteří dnes různě vyjadřují své názory na islám, spočívá v tom, že toto staré, složité náboženství berou jako nějakou konsistentní stranickou ideologii a nikoli jako kulturní a společenský jev, který nabývá různých forem v závislosti na různých historických podmínkách.

Tvrdí se například, že islám nezná pojem „bližního“, zatímco křesťanství ano. I kdyby to byla pravda, nemá to žádný význam, pokud chápeme křesťanství jako náboženství a nikoli jako ideologický manuál. Na pojmu bližního snad lze dobře ukázat, jak se liší náboženství od takového manuálu (ale i ideologové se v reálných historických situacích chovají, pokud jde o více než o pouhé žvanění, rozporně s tím, co hlásají, i rozporně se svými jinými skutky).

Láska k bližnímu je v Novém zákoně výmluvně definována příběhem milosrdného Samařana (Lukáš 10,30-37), kterým Ježíš odpovídá na otázku znalce zákona: kdo je můj bližní? V tom příběhu je postaven Samařan, něco jako dnes Cikán, proti oficiálním představitelům náboženství, knězi a levitovi. Zatímco kněz a levita bezcitně minuli zraněného člověka, Samařan ucítil soucit a pomohl mu. Ježíš pak otočí otázku znalce zákona z hlavy na nohy: „Kdo z těch tří se ti tedy zdá být bližním toho, který upadl mezi lupiče?“ Znalec zákona se totiž ptal na to, kdo je jeho bližní, protože „se chtěl sám ospravedlnit“ – chtěl pomáhat jen někomu, Ježíš mu ale věc předestřel jinak: ty se máš chovat jako bližní všech bez výjimky, nikoli přemýšlet nad tím, kdo je tvůj bližní.

Jak ale Samařan poznal, že se má ke zraněnému chovat jako bližní? V evangeliu čteme: „Přišel k němu ale také jeden Samařan, který tudy cestoval, a když ho spatřil, byl pohnut soucitem.“ Takto tedy máme pojem bližního zavedený v evangeliu. Jak si s ním ale poradilo křesťanství jako reálné náboženství? Dnes je pro nás samozřejmostí, že se soucitem k bližnímu je naprosto neslučitelné otrokářství, svatý Pavel v otrokářské společnosti ale učí, že otroci (či služebníci) mají ve všem poslouchat své pány (Titovi 2,9). Pavel se zjevně snažil, aby křesťanské učení dávalo co nejméně příčin k pronásledování z politických důvodů. Ale ani křesťanský středověk nebo křesťanský kolonialismus nebo kapitalismus v době, kdy byla Evropa ještě převážně křesťanská, nevedly k takové aplikaci zásady „miluj bližního svého“, aby tehdejší realita nějak výrazně překonávala v otázce lidských práv tehdejší muslimské země. Křesťanským vládnoucím třídám, v to počítaje i vysoké kněží, učení o bližním vůbec nepřekáželo v pořádání křížových výprav, ve vzájemném válčení, v obchodu s otroky, v koloniálních genocidách.

Ježíš ovšem už v příběhu o milosrdném Samařanovi předpovídal, že to nebudou oficiální představitelé náboženství, kdo bude naplňovat jeho zásadu lásky k bližnímu, ale naopak někdo, kdo je tradičním náboženstvím ostrakizován. A skutečně: jsme-li dnes hrdi na Evropu, kde oproti takové Saúdské Arábii platí rovnost před zákonem a vůbec základní občanská a lidská práva, rovnost mužů a žen, rovnost ras a sexuálních orientací, není to díky tomu, že by někdo chtěl fundamentalisticky dodržovat nějakou křesťanskou ideologii – je to kvůli kulturní, hospodářské, sociální revoluci, která umožnila nejlepším mozkům a srdcím se emancipovat od církevní autority a veřejně upozorňovat na ponížení a utrpení běžných lidí, na nespravedlnost mocných a na nutnost společenských změn.

Náboženství nelze vytrhnout z konkrétního společenského a kulturního kontextu, v němž se uskutečňuje. Ať už máte ve svatých písmech napsáno cokoli, vždy se to chápe podle dané historické situace. Tak jako je pro nás dnes vrcholem cynismu hlásat zároveň lásku k bližnímu a poslušnost otroků svým pánům, jak to dělal svatý Pavel, tak pro svatého Pavla zřejmě bylo nepředstavitelné, že by někdy – dokonce před podle něho velmi blízkým druhým příchodem Krista – mohla být nějaká společnost, kde nebude otrokářství. Jakýkoli náboženský předpis je v představivosti různých dob a společností chápán a realizován různě, neexistuje nic jako to či ono náboženství „o sobě“. Stejně tak neexistuje nějaký příkaz „miluj bližního svého“ o sobě, ba to, jak tento příkaz chápeme dnes, např. v duchu rovnosti mužů a žen či v duchu rovnosti všech občanů před zákonem, ho nikdy žádné dřívější křesťanské společenství, kromě pár „radikálů“ a „bláznů“, chápat nemohlo.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.6. 2015