18. 6. 2015
Dnes ráno jsem si přečetla tento názor místopředsedy vlády P. Bělobrádka, píše Alena Zbořilová.
Snad vypadá na první pohled smířlivě, ale pro mě je to opět článek, který soudí na základě příslušnosti ke skupině a rozděluje migranty na ty žádoucí (nemuslimy, a tedy potenciální uprchlíky) a nežádoucí (muslimy ergo migranty).
Váš dnešní článek v BL mě pohnul k této reakci. Souhlasím s Vámi. Jsem čím dál tím víc zděšena tím, co se odehrává v této zemi. Nejvíc mě trápí, že vůbec nevím, co mohu udělat pro změnu, vyjma osobního postoje, účasti na peticích a podobných akcích, ale k čemu to je, jestliže akademické i politické "elity" jedou na vlně populismu.
Každý určitě máme nějaké předsudky, ale jde o to se jim aktivně v sobě postavit, byla jsem k tomu vedena rodiči a dnes (je mi 50) to považuji za důkaz lidství. V důsledku svého zdravotního postižení v mládí jsem na vlastni kůži zažila, jaké to je, být jiný.
Před 3 dny se mi v Praze stala podivná příhoda. V obchodě u pokladny za mnou platící mladá žena černé pleti měla nějaké problémy. Když se na mě podívala, reagovala jsem podvědomě, prostě normálně, usmála jsem se na ni a řekla něco uklidňujícího. Ona po chvílí lámanou češtinou pravila "Jak se máte?" a já odpověděla úsměvem a opět slušně. Skládala jsem nákup do tašky, když ta žena ke mě přistoupila, podala mi to, co si právě s potížemi zakoupila (krabice sójového mléka), řekla "dárek" a utekla. Byla jsem v šoku.
Odcházela jsem a bylo mi nedobře, co se stalo? Na co je tady, proboha, zvyklá? Neudělala jsem nic zvláštního, chovala jsem "normálně ".
Co dělat?
Vytisknout21.4. 2015 / Amy Mackinnon
Studovat češtinu je pro mě radost z mnoha důvodů a jedním z nich, který bezpochyby ulehčuje mé učení, je neobyčejná trpělivost a laskavost Čechů, s nimiž se každodenně setkávám. Od pokladních až po číšníky, přes dobré přátelé i náhodná setkání, vši...