17. 6. 2015
Uprchlíci a migranti v posledních měsících plní titulky jako nikdy předtím. Takže kdo je vlastně uprchlík? Jak se liší od migranta a proč je to důležité?, ptá se Kristy Siegfriedová.
Definice použitá v roce 1951 v Úmluvě o uprchlících je matoucím způsobem jednoduchá: Uprchlíkem je někdo, kdo "kvůli odůvodněnému strachu z pronásledování" uprchl do jiné země a potřebuje pomoc.
Agentura OSN pro uprchlíky, UNHCR, uznává, že od sepsání úmluvy se globální migrační vzorce velmi zkomplikovaly a uprchlíci teď často cestují spolu s miliony takzvaných ekonomických migrantů.
UNHCR na svém webu tvrdí, že "uprchlíci a migranti, třebaže často cestují stejným způsobem, se zásadně liší, a z tohoto důvodu je s nimi podle moderního mezinárodního práva zacházeno odlišně".
Vysvětluje, že "migranti, zvlášť ekonomičtí, se rozhodují ke stěhování, aby zlepšili budoucí vyhlídky své a svých rodin", zatímco "uprchlíci se musejí stěhovat, aby si zachránili životy nebo svobodu".
Skutečnost je mnohem méně jasná. Lidé se často stěhují z řady důvodů, které mohou zahrnovat strach z pronásledování stejně jako lepší ekonomické příležitosti, a mohou se stěhovat více než jednou, jako Syřané, kteří původně překročili hranici s Tureckem nebo Jordánskem, ale nyní se naloďují na cestu do Řecka.
Ve věku, kdy ani uprchlíci, ani migranti nejsou zvlášť vítáni, je dělící linie mezi nimi zvlášť nejasná a samotné pojmy jsou politicky zatížené. Většina lodí, které nyní překračují Středozemní moře, má na palubě migranty i uprchlíky, což je fenomén, který výzkumníci označují za "smíšenou migraci". Nicméně často to slouží zájmům politiků, kteří označují každého kdo připluje za ilegálního migranta, zatímco skupiny chránící lidská práva a aktivisté je spíše označují za žadatele o azyl nebo uprchlíky.
Melissa Phillipsová, výzkumnice na University of Melbourne, poukázala na to, že na takovém rozlišování záleží, protože migranti jsou obecně nahlíženi jako ti, kdo mnohem méně zasluhují sympatie a podporu než uprchlíci.
"Je čas přestat hovořit jen o migrantech a začít používat technicky přesnější a relevantnější označení," napsala Phillipsová.
Problémem je, že samotná označení nejsou již relevantní pro to vyznat se v lidech, kteří migrují dobrovolně, utíkají, aby si zachránili život, a v celém spektru mezi nuceným vystěhováním a sebeurčením, které spadá mezi ně.
Mezinárodní zákony o uprchlících se vesměs shodují, že uprchlíkem se stáváte, když musíte uprchnout ze své země, i když za něj nejste uznáni do okamžiku, kdy požádáte o azyl v cílové zemi.
Na cestě da takové země mohou být uprchlíci nuceni cestovat jako migranti bez dokumentů, potajmu překračovat hranice, přičemž často spoléhají na pašeráky.
"Když jsou lidé v pohybu, lze je označovat pouze jako migranty nebo uchazeče o azyl," vysvětluje Chris Horwood, koordinátor Regionálního sekretariátu pro smíšenou migraci se sídlem v Nairobi.
"Pokud Eritrejec získá status uprchlíka v Súdánu a pak se přesune (jak to většina z nich dělá) do Evropy, ačkoliv se mohou považovat za registrované uprchlíky, jakmile opustí Súdán, jsou opět migranty a uchazeči o azyl."
I po přicestování do cílové země zůstávají uchazeči o azyl, dokud neprojdou procesem přiznání statusu uprchlíka, který by měl rozhodnout, zda opravdu potřebují mezinárodní ochranu.
Barbara Harrellová-Bondová, která založila Centrum pro studium uprchlíků na univerzitě v Oxfordu a poté Mezinárodní iniciativu pro práva uprchlíků, poukázala na to, že "proces přiznávání bez právní pomoci pravděpodobně označí mnohé uprchlíky za "nedůvěryhodné" a odmítne je".
Ačkoliv se neúspěšní uchazeči o azyl mohou stále považovat za uprchlíky, stát, který je odmítl, je nyní považuje za neregulérní migranty, kteří musejí buď opustit zemi, nebo budou vyhoštěni.
Problém "obchodování s azylem" vznikl proto, že azylové systémy se výrazně liší. Takže zatímco Norsko vloni přiznalo azyl 95 % Eritrejců, kteří o něj požádali, Francie jen asi 15 %. Nepřekvapí, že uchazeči o azyl směřují do zemí, kde mají největší šanci na přiznání statusu uprchlíka.
"Musíme mít na paměti, že dokud nebude existovat férová procedura pro každého, opravdu nevíme, zda dané osoba je uprchlíkem, nebo ne," komentuje to Michael Kagan z Imigrační kliniky na University of Nevada.
Pouze v situacích, kdy dochází k masovému pohybu uprchlíků, většinou v důsledku války, neexistuje potřeba nebo kapacita provádět individuální rozhodovací proceduru, vláda cílové země občas rozhodne o uznání všech nově příchozích z určité země za uprchlíky "prima facie".
Když se komentátoři snaží rozlišit mezi různými skupinami, které se teď snaží na pašeráckých lodích překračovat Středozemní moře, mají sklon označovat Syřany a Eritrejce bona fide za uchazeče o azyl, zatímco mnozí Západoafričané přicházející do jižní Itálie jsou souhrnně označováni za "ekonomické migranty". Podobně největší mezinárodní pozornost v Jihovýchodní Asii je věnována lidu Rohingja, pronásledované menšině z Barmy, zatímco mnozí Bangladéšané, kteří se také naloďují na pašerácké lodě, jsou odmítáni coby ekonomičtí migranti.
"Tento pohled ignoruje velmi složité důvody, pro něž lidé především podnikají tyto velmi nebezpečné cesty," vysvětluje Ruben Andersson, antropolog na London School of Economics a autor knihy o ilegální migraci.
Mnozí Západoafričané zažili násilí a útlak v zemích jako Gambie, Mali a Nigérie, než odjeli do Libye, kde je svévolné věznění a násilí zaměřené vůči cizincům opět přinutily zvednout kotvy.
Ti kdo přežili na opuštěných lodích pašeráků a dostali se na pobřeží malajského ostrova Langkawi zahrnovali rohingjské uchazeče o azyl a bangladéšské migranty.
Někdy je používán pojem "nucení migranti", většinou ze strany akademiků. Ten bere na vědomí, že mnozí lidé migrují nedobrovolně, ale nespadají pod technickou definici uprchlíka podle úmluvy a tak nemají právo na mezinárodní ochranu. Tato kategorie zahrnuje lidi, kteří opustili své domovy a země kvůli suchu nebo jiným přírodním pohromám.
"Politika závisí na mýtu o snadno rozlišitelných kategoriích," komentuje to Loren Landau z Afrického centra pro migraci a společnost na univerzitě Witwatersrand v Johannesburgu.
Jeho výzkum však ukazuje, že "lidé, kteří žádají o azyl, nebo se stali uprchlíky, se většinou zkušenostmi a potřebami liší od těch, kdo to nedělají".
Podle Andersona je třeba přepracovat terminologii tak, aby brala v úvahu rozdíly mezi lidmi, kteří se stěhují nadvakrát, mají smíšené motivace atd., ale přitom jim byla zachována mezinárodní ochrana.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Vytisknout18.6. 2015 / Bohumil Kartous
Před nějakými 6 lety jsem byl na Slovensku na jednání se zástupci vysokých škol. Během setkání padlo leccos o událostech, které přesahovaly téma schůzky. Během okamžiku se z akademické diskuse stal otevřeně rasistický potlach, když náhodou přišla řeč...