O ruském hybridním konfliktu, aneb Když válka je mír

18. 6. 2015 / Karel Dolejší

V první kapitole se autor věnuje historické genezi hybridní války z pojetí nepravidelné a asymetrické války. Zkoumá přínos Clausewitze, Marxe s Engelsem, Lawrence, Liddella Harta, Tita a Maa. Upozorňuje na Leninův důraz na teroristické metody a propagandu v rámci nepravidelného válčení. Končí u Brazilce Carlose Marighelly, klasika teorie městské guerilly. Mezi řádky doporučuje studium prací Balázse Forgácse, které si můžete přečíst, pokud na rozdíl od autora recenze umíte maďarsky.

Rácz ve druhé kapitole sleduje vznik samotného pojmu "hybridní" válka. Vysvětluje, že termín se objevil poprvé v souvislosti s čečenskými přístupy, které pružně kombinovaly prvky pravidelného i nepravidelného (guerillového) válčení s decentralizovanými "síťovými" přístupy k řízení operací a substátními klanovými strukturami. V tomto smyslu lze pro stručnost vymezit "hybridní" válku v užším smyslu jako prostředek využívaný v současnosti především nestátními aktéry. Hlavními prvky mixu pak budou vhodně střídané taktiky pravidelného a nepravidelného boje, "network centric warfare" a centrum loajality, které spočívá na úrovni nižší, nežli stát. Některé analýzy, nikoliv ta, jíž se týká recenze, mimochodem upozorňují, že takto koncipované "hybridní" války dokáže mistrně využívat přinejmenším i jeden státní aktér, a sice Írán.

Po studii Williama J. Nemetha Future War and Chechnya: A Case of Hybrid Warfare z roku 2002, kde se termín "hybridní válka" objevil poprvé, docházelo k jeho obohacování dalšími autory. Linie, kterou narýsoval Rácz, vede přes Johna McCuena (Hybrid Wars. In: Military Review, March-April 2008) zabývajícího se Vietnamem, Afghánistánem a Libanonem, a F. G. Hofmanna (Conflict in the 21st Century: The Rise of Hybrid Wars ZDE (pdf)) a oficiální dokumenty JFC z konce minulé dekády k neprávem ignorovanému Russellu Glenovi (Thoughts on Hybrid Conflict ZDE (pdf)). Ten použil následující formulaci:

[Asymetrickou válku aplikuje protivník, který] současně a adaptivně uplatňuje nějakou kombinaci (1) politických, vojenských, ekonomických, sociálních a informačních prostředků, a (2) metod konvenčního, nepravidelného, katastrofického, teroristického, a rušivého/kriminálního válčení. Ta může zahrnovat kombinaci státních a nestátních aktérů.

Definici pro potřebu recenze označím za definici hybridní války v širším smyslu. Je z ní zřejmé, že málokterý nestátní aktér by byl schopen aspoň přibližně koordinovat veškeré uvedené prvky, nebo jen jejich významnou část. Vedení hybridní války v širším smyslu tak zůstane vesměs doménou státních aktérů, kteří mohou případně používat aktéry nestátní jako figury na šachovnici.

V linii ruského vojenského myšlení pracuje autor kupodivu nejprve s Garejevem (If War Comes Tomorrow? The Contours of Future Armed Conflict. Abingdon, 1998), u nějž by zřejmě většina ostatních nehledala nic nového. A přece se tu objevuje prudce aktuální pojetí psychologické války, které se také sluší v úplnosti citovat:

...systematické vysílání psychologicky a ideologicky zmatených pochybených materiálů provokativního charakteru směšujících částečně pravdivé a falešné informační položky [...] může dokonce vyústit v masovou psychózu, beznaděj a pocity zániku a podkopat důvěru ve vládu a ozbrojené síly; a obecně vést k destabilizaci situace v zemích, které se staly objektem informační války, což vytvoří úrodnou půdu pro akce nepřítele.

Garejeva dále rozvíjel generál Vladimir Slipčenko, který pojal budoucí války jako "nekontaktní". Bílá kniha ministerstva obrany z roku 2003 potom narýsovala ruskou variantu "politiky všech azimutů", na niž navázal proslulý článek náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova (ZDE) o "válce nové generace" či "nelineární válce". Na něj zase navazují Čekinov a Bogdanov (ZDE (pdf)). Liší se důrazem na asymetrický přístup a požadavkem na úzkou koordinaci všech prvků vojenského i nevojenského charakteru. Vyzvedávají potřebu zapojit do války média, náboženské organizace, kulturní instituce, nevládní organizace, veřejná hnutí a vzdělance financované ze zahraničí. Hovoří o potřebě získat informační převahu, a to jednak propagandou, jednak elektronickou válkou, která vyřadí protivníkovy komunikační systémy. V rámci tradičně snadného ruského odpoutání se od reality spekulují o zbraních ovlivňujících počasí, vyvolávajících zemětřesení či vzniklých genetickými modifikacemi.

Po vymezení pojetí hybridní války (alternativně "celospektrálního konfliktu"), či v ruské terminologii války nové generace, přechází Rácz v závěru kapitoly k náznaku diachronní analýzy. Výše zmínění Čekinov s Bogdanovem ale hovoří jen o dvou fázích války nové generace. V první dominují informační operace a obecně nevojenské prostředky, ve druhé na území napadeného státu vstupují pravidelné jednotky protivníka, aby zlikvidovaly zbylá ohniska odporu a obsadily teritorium.

Kapitola třetí je věnována přehledu západní a ruské literatury na téma "hybridní válka" vzniklé po vypuknutí ukrajinského konfliktu. Vezmeme-li v úvahu malý časový odstup, není jí právě zanedbatelné množství. S ohledem na rozsah recenze zájemce odkazuji na originál.

Čtvrtá kapitola pokračuje v diachronní analýze ukrajinského konfliktu a provádí ji induktivní metodou. Podle Ráczova pojetí má hybridní válka tři etapy, každou se třemi podřízenými fázemi. Přípravnou etapu lze dosti obtížně rozlišit od běžné činnosti ruských orgánů a dělí se na strategickou přípravu (hledání zranitelných bodů ve státní správě, ekonomice a ozbrojených silách; zřízení sítě loajálních nevládních organizací a médií na území cílového státu; zaujetí diplomatických a mediálních pozic v mezinárodním prostředí), politickou přípravu (podpora nespokojenců, posilování vnitřních konfliktů, informační operace proti vládě, podplácení příslušníků státního aparátu a bezpečnostních složek plus jejich získání na vlastní stranu, navázání kontaktů s oligarchy a podsvětím) a operační přípravu (koordinované akce zahrnující politický nátlak a dezinformace, mobilizace místních spojenců a ruských ozbrojených sil). V první etapě převládá snaha nevyvolat u napadeného seriózní reakci. Celkové dopady začnou být zřejmé teprve v následující etapě.

Tou je etapa útoku. Všechny slabiny identifikované v minulosti jsou nyní využity a přechází se k organizovanému násilí. Ačkoliv většina útoků je vedena nevojenskými prostředky, v případě potřeby jsou nasazeni i vojáci. První fází je "exploze napětí", druhou vytlačení centrální vlády z cílového regionu, třetí ustavení alternativní politické moci. V závěru této etapy je potenciál k odporu v napadené zemi zlomen. Kdyby ovšem v předchozí etapě nedošlo k odhalení či vytvoření celé řady slabin, k útoku by nikdy nedošlo.

Stabilizační etapa sestává z politické stabilizace výsledku, oddělení obsazeného území od zbytku země a zřízení trvalého omezení strategických voleb napadeného státu. Stabilizační etapa dosud na Ukrajině uzavřena nebyla, protože došlo k mobilizaci odporu, i když se značným zpožděním. Do konfliktu musely vstoupit pravidelné ruské jednotky a ten se tedy změnil v konvenční mezistátní válku.

Podle Rácze Rusko na Ukrajině dosáhlo značných úspěchů především v důsledku momentu překvapení, úspěšného popírání podílu na probíhajících událostech a nerozlišitelnosti útočníků od civilistů.

Kapitola pátá je věnována předběžným podmínkám vedení hybridní války. Hlavní z nich je vojenská převaha nad cílovou zemí, další slabá centrální vláda a bezpečnostní struktury, regionální tenze a nespokojenost s centrální vládou, přítomnost ruské menšiny, silný vliv médií v cílové zemi i na mezinárodní scéně a konečně logistika. Z posledně zmíněného faktoru vyplývá, že Rusko může rozjet přípravnou fázi války v řadě různých zemí, ale k otevřenému konfliktu ve všech nebude mít dostatečné logistické kapacity, zejména, pokud jsou relativně vzdálené.

Poslední kapitola obsahuje závěry. Rusko podle Rácze zahájilo na Ukrajině konflikt, který místo vojenské porážky směřoval ke zničení schopnosti napadené země klást odpor. V tomto ohledu byla Ukrajina takřka ideálním cílem a autor také přiznává, že fakticky zobecňuje ze dvou případů - z Krymu a Donbasu - což znamená velmi vratkou empirickou základnu. Ostatně v Pobaltí již mnozí autoři upozorňují, že jich by se místo toho mohl týkat mnohem konvenčněji pojatý útok, v němž by prvky hybridní války sloužily pouze k vytvoření úvodní záminky k intervenci.

Jakmile skončí přípravná etapa a přejde se k útoku, je na nápravu předchozích chyb pozdě, protože napadený stát rychle ztratí kontrolu nad cílovým územím. Naštěstí států, které by se k tomuto typu útoku hodily, není v sousedství Ruska mnoho.

Nejdůležitější závěry se týkají možné obrany. Obecně je třeba koordinovat vojenská a nevojenská protiopatření, protože izolovaně prováděná mají malou šanci uspět. Z vojenského hlediska je třeba vyloučit ruskou převahu a z ní plynoucí hrozbu masivního útoku. Toho lze dosáhnout aliančními svazky nebo silnými vlastními domácími kapacitami. Zvláštní místo zaujímá kyberobrana a klíčová je schopnost zachovat bezpečné komunikační kanály uvnitř napadeného státu. S tím souvisí také zesílená ochrana klíčové infrastruktury.

V politické rovině jsou nejlepší obranou dobrá vláda, nízká korupce, respekt k právům menšin. Je důležité mít dobrou kontrarozvědku, bránit se infiltracím, disponovat analytickými kapacitami schopnými porozumět tomu, co se v Rusku odehrává.

Společnosti musejí podle Rácze nalézt správnou rovnováhu mezi připraveností čelit hybridním útokům, jimž nelze nikdy zcela zabránit, a ochromující paranoiou.

***

Limity autorovy analýzy jsou zjevné již na základě vlastního sebekritického přístupu. Vychází ze dvou případů hybridní války v širším pojetí, zatímco předchozí případy studované jinými zahrnovaly pouze pojetí užší a převážně nestátní aktéry. Základna pro zobecnění je úzká a podobně úzká může být tedy i aplikabilita závěrů. Pokud by se Putin rozhodl útočit na další země, sotva by postupoval podle nějakého doktrinálního manuálu. K dosažení strategického překvapení by naopak musel zvolit jiný, modifikovaný postup.

Nakonec je tedy zřejmě důležitější popis přístupů a instrumentária využívaných k hybridní válce, stejně jako teoretické přístupy umožňující tento fenomén pochopit, než snaha přesně rozlišit jednotlivá stádia a jejich následnost či načasování.

Vytisknout