Smrt expertízy

19. 6. 2015

Nikdy jsem si nemyslel, že by to byla zvlášť kontroverzní tvrzení. Ukazuje se však, že jsou dost kontroverzní. Dnes každé prosazování expertízy způsobuje v určitých částech americké veřejnosti explozi hněvu. Tato část si okamžitě stěžuje, že nárok není ničím víc než falešným "odkazem na autoritu", jasným signálem příšerného "elitismu" a zřejmým pokusem použít diplom k umlčení dialogu vyžadovaného "reálnou" demokracií.

Avšak demokracie, jak jsem napsal v eseji o C. S. Lewisovi a Snowdenově aféře ZDE, znamená systém vlády, ne skutečný stav rovnosti. Znamená to, že jsme nadáni stejnými právy ve vztahu k vládě a k sobě navzájem. Mít stejná práva ale neznamená mít stejné talenty, stejné schopnosti nebo stejné vědomosti. Určitě to neznamená, že "názor kohokoliv na cokoliv je stejně dobrý, jako názor kohokoliv jiného". A přece se právě toto stalo krédem značného počtu lidí, ačkoliv jde o zjevný nesmysl.

Co se to tu děje?

Obávám se, že jsme svědky "smrti expertízy": Googlem poháněného, na Wikipedii založeného a v blozích ponořeného kolapsu jakéhokoliv rozlišení mezi profesionály a laiky, studenty a učiteli, znalci a udivenými - jinak řečeno, mezi těmi, kdo v dané oblasti něčeho dosáhli a těmi, kdo nedosáhli ničeho. Tím nemyslím smrt skutečné expertízy, znalosti konkrétních věcí, která v různých oblastech odlišuje určité lidi od jiných. Vždy budou existovat lékaři, právníci, inženýři a další specialisté různých odvětví. Spíše se obávám, že zemřelo uznání expertízy jako něčeho, co by mělo změnit naše myšlení a způsob života.

To je velice špatné. Ano, je pravda, že experti se mohou dopustit omylů, jak tragicky ukazují katastrofy od thalidomidu až po explozi raketoplánu Challenger. Ale většinou mají experti v porovnání s laiky v průměru dost dobrou odolnost vůči omylům: Lékaři, ať už se dopouštějí jakýchkoliv chyb, jsou v léčení většiny nemocí úspěšnější než léčitelé vírou nebo vaše teta se speciálním obkladem z kuřecích střev. Odmítnout význam expertízy a nahradit ji pokryteckým trváním na tom, že každý má právo na názor, je hloupé.

A co je ještě horší, je to nebezpečné. Smrt expertízy je odmítnutím nejen vědění, ale i způsobů, jimiž získáváme vědění a poznáváme. V podstatě je odmítnutím vědy a racionality, které jsou základy samotné západní civilizace. Ano řekl jsem "západní civilizace": Ten paternalistický, rasistický, etnocentrický přístup k vědění, který vytvořil jadernou bombu, vozy Edsel a Coca Colu, ale který také udržuje naživu diabetiky, umožňuje obrovským letadlům přistávat za tmy a píše dokumenty jako Charta Organizace spojených národů.

To není jen o politice, což by samo o sobě bylo dost zlé. Ne, je to horší: Perverzním důsledkem smrti expertízy je to, že bez skutečných expertů je každý expertem na všechno. Abych uvedl jeden odstrašující příklad, žijeme dnes ve vyspělé postindustriální zemi, která bojuje s návratem černého kašle - infekční nemoci takřka vyhubené před stoletím - jen proto, že jinak inteligentní lidé oponují svým lékařům a odmítají očkovat své děti poté, co si přečetli texty sepsané lidmi, kteří o medicíně nevědí vůbec nic.

V politice problém také dosáhl komických rozměrů. Lidé v politických debatách už nerozlišují frázi "mýlíte se" od "jste pitomec". Nesouhlasit znamená urážku. Opravit druhého znamená nenávidět ho. A odmítat uznat alternativní pohledy, nehledě na to, jak fantastické nebo nejapné, znamená mít uzavřenou mysl.

Jak se konverzace stala vyčerpávající

Kritici to vše mohou zpochybňovat tvrzením, že každý má právo participovat ve veřejné sféře. To je pravda. Ale každá diskuse musí probíhat v mezích a nad určitou základní úrovní kompetence. A kompetence ve veřejné aréně krutě schází. Lidé se silnými názory na to, zda jít do války v jiných zemích, sotva dokáží najít vlastní na mapě; lidé, kteří chtějí trestat Kongres za ten či onen zákon, nedokážou jmenovat svého poslance ve Sněmovně reprezentantů.

Žádná z těchto neznalostí nebrání lidem hádat se, jako by byli vědci účastnícími se výzkumu. Předložte dnes laikovi složité politické téma a obdržíte útržkovité a sofistické nároky na stále rostoucí objem "důkazů", ačkoliv průměrný účastník takové debaty není s to rozhodnout, co představuje "důkaz", ani ho nepozná, když je předložen. Dokazování je specializovaná forma vědění a naučit se jí zabere spoustu času, což je důvod, proč články a knihy podléhají "peer review" a ne "hodnocení kohokoliv". Ale neříkejte to někomu, kdo vás školí, jak to ve skutečnosti chodí v Moskvě, Pekingu nebo Washingtonu.

To podkopává jakoukoliv reálnou naději na konverzaci, protože je prostě vyčerpávající - přinejmenším hovořím-li z mé perspektivy jako politický expert ve většině těchto diskusí - muset začínat od Adama každý argument, zakládat naprosté minimum vědění, a pak stále muset vyjednávat o pravidlech logické argumentace. (Většina lidí, s nimiž se setkávám, nemá například nejmenší představu, co je non-sequitur, nebo že ho použili; ani nechápou rozdíl mezi generalizacemi a stereotypy.) Většina lidí je již uražená a naštvaná, než se vůbec dostanu k podstatě věci.

Kdysi dávno v dobách temna před rokem 2000 se zdálo, že lidé obecně chápou rozdíl mezi expertem a laiky. Existovala jasná demarkace v politických bojích, protože námitky a nesouhlas mezi experty přicházely od jim rovných - to znamená od lidí vybavených podobným věděním. Veřejnost z největší části tvořila diváky.

To bylo současně dobře i špatně. Ačkoliv to v diskusích omezovalo faktor potrhlosti (editoři kontrolovali stránky tiskovin, čemuž by se dnes říkalo "moderování"), znamenalo to také, že někdy debata o veřejné politice byla příliš esoterická, vedená spíše za účelem osvěty mezi veřejností a také jako souboj žargonů mezi experty.

Nikdo - v každém případě ne já - si nepřeje návrat do těch dob. Mám rád 21. století, demokratizaci vzdělání a širší kruh veřejné participace. Tato širší participace je nicméně ohrožena vysloveně nelogickým trváním na tom, že každý názor by měl mít stejnou váhu, neboť lidé jako já jsou dříve či později nuceni opravit ty, kdo trvají na tom, že všichni začínáme z intelektuální nuly. A pokud se to stane, experti se vrátí k tomu, že budou opět mluvit jen sami mezi sebou. A to je pro demokracii špatné...

Sebedůvěra hlupáka

Existuje také problém známý jako neměnnost "jidské přirozenosti". Má nyní jméno: Říká se mu Dunning-Krugerův efekt a tvrdí, že vcelku vzato, čím jste hloupější, tím víc věříte, že ve skutečnosti hloupí nejste. A pokud máte zájem být agresívním hlupákem... poslední věc, o kterou stojíte, je narazit na experty, kteří s vámi nesouhlasí, takže je odmítnete, abyste si mohli udržet nerealisticky vysoké sebehodnocení.

To vše jsou symptomy téže nemoci: Manické reinterpretace "demokracie", podle které každý musí mít slovo a nikdo nesmí být "znevážen". (Slovo znevážit je jednou z nejprotivnějších a nejzákeřnějších jazykových inovací za mnoho let, protože ve skutečnosti znamená "neuspokojit nemožně vysoký nárok na respekt, který vyžaduji".) Tato touha po respektu a rovnosti, třebaže - nebo snad zejména - pokud jsou nezasloužené, je tak intenzívní, že neunese nesouhlas. Představuje plný rozkvět terapeutické kultury, v níž nikoliv výkon, ale samolibost je nejvyšší lidskou hodnotou, a každý den nás více ohlupuje.

Takže přinejmenším někteří lidé odmítající expertízu ve skutečnosti neprokazují, jak sami tvrdí, nezávislost svého úsudku. Místo toho odmítají cokoliv, co by mohlo vyvolat hlodavou pochybnost, že jejich vlastní názor by nemusel mít právě velkou cenu...

V každé diskusi máte pozitivní závazek naučit se alespoň tolik, aby byla diskuse možná. Google se nepočítá. Pamatujte si: Mít na něco silný názor není totéž jako něco znát.

A jistě, vaše politické názory mají hodnotu. Samozřejmě: Jste členem demokratické společnosti a to co si přejete je stejně důležité jako to, co si přeje kterýkoliv volič. Vaše politická analýza jakožto laika má nicméně mnohem menší hodnotu a pravděpodobně není - opravdu, téměř jistě není - tak dobrá, jak si myslíte.

A jak to všechno vím? Kdo si myslím, že jsem?

Samozřejmě: Jsem expert.

Celý text v angličtině: ZDE

Vytisknout