17. 6. 2015
Reportérka Lindsey Hilsum: Z betonového koridoru, kolem pohraničního oplocení, vyčerpaní, hladoví, žizniví, ale nyní konečně v bezpečí. Některé rodiny čekaly na syrské straně hranice týden nebo i déle, až tlak velkého počtu uprchlíků donutil tureckou vládu, aby je pustila přes hranici. Během čtrnácti měsíců si zvykli na vládu Islámského státu ve svém domovském městě Ter Abjad. Teď prchají před válkou a před obavou, že pod správou kurdských jednotek by se jejich život mohl ještě zhoršit.
Dnes nepřichází tolik lidí, kolik přicházelo včera, avšak ti, s nimiž jsme hovořili, říkají, že tam nechtějí zůstat. Mnoho z nich jsou Arabové. Jeden z nich mi řekl: Jestliže budou vládnout Kurdové, my se nemůžeme cítit v bezpečí. Nechceme se vrátit. Takže to je jeden z důvodů, proč uprchlíci stále přicházejí.
Rodiny, které přišly včera, zůstávají v nedostavěném bloku. Obviňují Kurdy a koaliční letecké údery.
Syřanka: Spálili pole, spálili veškeré naše potraviny, zničili naše domy a nezůstalo nám nic. A letadla se zaměřují na všechno. Některá pole ještě hoří.
Reportérka: Ne že by byl život zrovna zábavný za vlády Islámského státu.
Reportérka: Museli jste mít na sobě nikáb a burku?
Syřanka: Ano, ano, museli jsme to nosit.
Reportérka: Líbilo se vám to?
Syřanka: Vůbec ne, dusilo mě to. Byla jsem z toho pořád strašně unavená.
Reportérka: Uprchlíci jsou prověřováni tureckou policií, než je pustí do Turecka. Někteří, které jsem potkala, mi šeptali, že jejich domy a pole pálí extremisté z Islámského státu, ne kurdští vojáci, ale báli se to říct na kameru. Další uprchlíci přicházejí.
Syřan: Za plotem zůstává ještě mnoho lidí. Každý den ty počty rostou.
Reportérka: Musíte si dávat pozor na jazyk. Všichni vědí, že Islámský stát má mezi uprchlíky špiony. Ani Turecko není dostatečně bezpečné.
"V domech, kde jsme spali, jsou bomby! Spali jsme při bombardování," říká jedna žena, zatímco druhá ji táhne pryč. "V Sýrii se nic neděje."
Ale něco se v Sýrii děje. Dnes ráno byla černá vlajka Islámského státu, která vlála nad městem Ter Abjad, stažena a nahražena žlutou vlajkou kurdských jednotek. Kurdové bojují po boku Svobodné syrské armády, která vyvěsila také svou vlajku. Islámský stát byl zahnán zpět k své pevnosti Rakka, aspoň pro tuto chvíli. Včera se muži, kteří se zdáli být bojovníky Islámského státu, se dokonce pokusili utéci do Turecka, kde byli zatčeni. Možná, že budou uvězněni, možná, že budou posláni zpátky do Sýrie.
Turecko dovolilo, aby přes tuto hranici přecházeli vojáci se zbraněmi na území Islámského státu. Turecká vláda se i nyní bojí kurdských separatistů více než Islámského státu.
V parku v Akčakale jsme nalezli další uprchlíky. Potřebují stany, jídlo, vodu, vlastně všechno. Dala jsem se do řeči s dětmi: Je ironické, že pro holčičky tato zoufalá situace znamená svobodu. Řekli mi, že extremisté z Islámského státu v Tel Adjadu je donutili, aby se od hlavy k patě zahalily, a zlikvidovaly jejich školy. Chlapci chodili na hodiny zákona šaria. Žádné porozumění pro dívky nemají: Islámský stát je dobrý.
Další noc pod širým nebem a další přicházející uprchlíci. O jejich zemi bojují stovky nejrůznějších brigád. Armády, vzbouřenci, cizinci. A oni nemohou dělat nic jiného, než se modlit a čekat na den, kdy bude bezpečné se vrátit.
Není překvapující, že Turecko původně nechtělo tyto uprchlíky vpustit do země. Turecko se už stará o 1,8 milionu syrských uprchlíků. Je to obrovské břemeno. Ale je to také kvůli zdejší politické situaci. Turecko ignorovalo pomoc, která přicházela přes tuto hranici Islámskému státu. Bojí se kurdských bojovníků, protože ti mají spojení se zdejšími kurdskými separatisty. Není vůbec jasné, co turecká vláda učiní teď. Turecká vláda je docela ve stavu zmatku a nezvládá plně, co se tady děje.
Vytisknout18.6. 2015 / Bohumil Kartous
Před nějakými 6 lety jsem byl na Slovensku na jednání se zástupci vysokých škol. Během setkání padlo leccos o událostech, které přesahovaly téma schůzky. Během okamžiku se z akademické diskuse stal otevřeně rasistický potlach, když náhodou přišla řeč...