ČTVRT STOLETÍ OD PLYŠÁKU
17. listopad 1989 - První krok do Evropy očima veteránů i té "druhé strany"
6. 11. 2014 / Štěpán Kotrba
Nadace Železné opony; Evropské hnutí v České
republice a Informační kancelář Evropského parlamentu se rozhodly pojmout "vzpomínkové konference" k 25. výročí "sametového" převratu poněkud jinak. Uspořádáním setkání veteránů obou stran pověřily 5.11. někdejšího kamaráda Jana Palacha, později poradce Gustáva Husáka, ekonoma Jana Šoltu. A tak se o své osobní vzpomínky na převratné události roku 1989 podělili vedle něj někdejší disident a šéf exilového vydavatelství Palach Press, pozdější ministr zahraničí a předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan, slovenský velvyslanec a někdejší předseda KSS a iniciátor transformace KSS na sociálnědemokraticky orientovanou Stranu demokratickej ľavice Peter Weiss,
politolog a poradce premiérů Adamce a Čalfy Oskar Krejčí, diplomat a rozvědčík Miroslav Polreich, někdejší poradce Lubomíra Štrougala Jaromír Sedlák, šéf Jazzové sekce a disident Karel Srp, novinář MF, spisovatel literatury faktu, poradce orgánů Evropské unie a rytíř templářského řádu Milan Syruček,
"cenzor perestrojky", básník Karel Sýs, historik a dnes zástupce vedoucího oddělení dějin 20. století Historického ústavu AV ČR Emil Voráček, politolog a historik, někdejší proděkan DAMU Zdeněk Zbořil, někdejší krizový manažer KSČ, poslední tajemník federální rady KSČS Ladislav Žák
a další. Včetně mne.
V sále byli přítomni bývalí studentští vůdci, členové Občanského fóra či opoziční politici i jejich protivníci ze struktur tehdejší tajné služby i orgánů vlády a KSČ. Kupodivu se navzájem neinzultovali ani neuráželi. Kupodivu se téměř všichni znali. Střípky vzpomínek, víceméně poctivě hledaných v slábnoucí paměti tak skládaly pestrý obrázek, ne vždy jednoznačný - orální historii. Nechci svými komentáři zkreslovat pohled aktérů, a tak nechávám na vás, jaký dojem udělá.
ZVUKOVÝ ZÁZNAM WMA 12
FOTOGALERIE - foto Ivan Noveský
ZDE
Nebylo nicméně řečeno vše. Jan Kavan neprozradil, s přispěním které tajné služby (či kterých tajných služeb) dokázal řídit vydavatelství exilové literatury a spediční a kurýrní organizaci, která pašovala literaturu přes "železnou oponu". Sira Cecila Parrota přitom zná a o jeho roli v tvorbě sametu ví... Že by to vše Kavan dokázal sám, to možné není. Vymýšlení a konstrukce úkrytů v dodávkách, výroba falešných dokladů i další činnosti, nutné pro úspěch boje s pohraničníky i agenty StB chtěly speciální informace a znalosti, které humanitně vzdělaný intelektuál v civilním sektoru nemá a nikde získat nemůže. Promořenost exilu agenty východních služeb byla pověstná. Varianta A - zázračná: Kavan ty desítky tun literatury vyráběl a pašoval sám a bez pomoci jakýchkoliv třípísmenkových agentur. Varianta B - optimistická: britská tajná služba operovala s vědomím dalších tajných služeb prostřednistvím Palach Press proti československé StB a tu dlouholetou válku vyhrála. Varianta C - realistická: Ve smyslu zásady rozděl a panuj existovaly omezené dohody přes železnou oponu o selektivní podpoře jen určitých skupin disentu, což v podstatě nevadilo ani československé rozvědce (to není množina totožná s celou StB, natožpak s ÚV KSČ). Některé operace MI6 na území Československa proto 1. správa tolerovala, protože měla tu síť stejně pod rámcovou ideovou kontrolou a vybrané skupiny byly z politického hlediska de facto "neškodné". Kontrarozvědka o nelegálních operacích rozvědky nevěděla nic a dál si honila disidenty a psala hlášení... Varianta D - pesimistická: Kavan byl dvojitým agentem a neprasklo to na něj dodnes ani na jedné straně. Varianta E - katastrofická: Kavan byl agentem 1. správy či KGB, úspěšně a dlouhodobě podporoval za pomoci západních tajných služeb český disent, který přitom rozkrýval a paralyzoval a dodnes se mu to dařilo tajit.
Peter Weiss neprozradil, kdy se formovalo hnutí za odtržení Slovenska, které uspělo až po sametu. Nicméně si vzpomínám na poslední zasedání federální rady KSČS, kde na chodbě Weiss prohlásil kolegům, kteří jej přesvědčovali, aby nepřispíval k rozpadu Československa a zachoval československou strukturu KSČS: "Kluci , promiňte mi to, ale já už se s Mečiarem dohodl.".
Poradci tehdejších generálních tajemníků, prezidentů a ministrů neprozradili, kdy poprvé uzrál plán na změnu, která neměla být perestrojkou, ale převratem a rozpadem Varšavské smlouvy i RVHP. Já sám jsem odhadl na základě vlastních vzpomínek ten datum na rok 1985, kdy po smrti generála KGB a generálního tajemníka ÚV KSSS a předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Jurije Vladimiroviče Andropova v únoru 1984, který vytvořil nové, mladší a perspektivní vedení KSSS (Gromyko, Ustinov, Ryžkov, Ligačov, Gorbačov a další) nastal v oslabené "říši zla" střet zastánců tvrdé leninské linie a stoupenců "oteplení" studené války, který se přenesl i do Československa.
Neočekávám, že všechny aspekty onoho oteplení, které přispěly k událostem v roce 1989, kdy budou odhaleny. Některé informace si s sebou profesionálové na obou stranách vezmou do hrobu. Důležitý je výsledek, ne cesta, jakou ho bylo dosaženo. Některé aspekty té cesty ke cti jejím protagonistům neslouží. Například únos a vydírání Havlova protikandidáta Čestmíra Císaře ochrankou Václava Havla. Například vražda Dubčeka (ano, nemyslím si, že to byla nehoda) či soudružky, která byla sekretářkou Gustáva Husáka. Nebo výstražný pokus o vraždu tehdejšího předsedy KSČM, režiséra Svobody. Některé informace byly ukradeny - důležitým lidem se vylupovaly chaty či byty, papíry a fotografie mizely i z archivů, včetně kazet vysílání ČST, ČRo či negativy fotozpravodajství ČTK. Stejně jako neočekávám, že za našeho života bude odhalena role výkonných hybatelů v podobě tajných služeb, bez jejichž soustředěného úsilí na příkaz svých vlád (nebo klíčových osob v nich) by se režimy východního bloku nehroutily tak koordinovaně a spořádaně. Ta dohoda téměř všech se všemi tady byla, a ne že ne. To, co je dnes už víc než jasné a jeden z diskutujících to ve svém příspěvku už uvedl, je fakt, že existovala shoda Gorbačovova SSSR, vlád západních zemí na uvolnění vztahů při zachování rámcových geopolitických výsledků, daných Jaltou. A mělo to být hotovo už před Maltou. V Praze těmto termínům, jasným nemnohým už od Gorbačovovy návštěvy v roce 1987 neodporoval nikdo. Nikdo si nemyslel, že by měli senilnějící Husák či Bilak zůstat ve funkcích. Zda se ovšem bude ekonomika ubírat socialisticky družstevním, jugoslávským modelem či privatizačně kapitalistickým modelem, neřešil v tu dobu nikdo. Ani předem vybraný reprezentant "pravdy a lásky" Havel, který na oko souhlasil s heslem "více demokracie znamená více socialismu" ještě v projevu k občanům před volbou prezidenta republiky v Československé televizi 16. prosince 1989 . Vzpomeňte si:
Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi, a tak dále a tak dokola. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. .... Svou práci vykonal každý člověk, který se nebál a nelhal v každodenním životě a nebál se témuž učit svoje děti. Myslím, že všichni, o nichž jsem mluvil, dosáhli toho, že jsme dnes tam, kde jsme. Není čas na to, abychom se teď dohadovali, kdo se zasloužil víc, zda takzvaný disident či exulant, zda herec či dělník, zda student nebo zemědělec.
in: Svobodné slovo 18. 12. 1989
Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.
Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.
Václav Havel, 1.1. 1990
Havel byl (ač označován nyní Klausem za reformního komunistu) nepřítel "reálného" socialismu. Havel chtěl v zemi obnovit kapitalismus, byť nejprve "s lidskou tváří". Havel byl ve službách "světového imperialismu" a přijímal od něj tučné výslužky, maskované jako honoráře. Havel se stal majitelem paláce a dalších nemovitostí za několik set miliónů. Havel nakonec zradil i sám sebe a svoje ideály, které hlásal z tribun toho sychravého listopadu před čtvrt stoletím. Ale nevyčítám mu to. Mohl stát na tribuně a později v čele státu někdo horší. Havel alespoň dodržel dohody, které uzavřel. Nejen u kulatého stolu.
Ten zvrat v jeho mocenském uvažování a příklon k geopolitickému násilí přišel až poté, co zjistil, na jak hliněných nohou stál ve skutečnosti mocenský obr tehdejších států dělníků, rolníků a pracující inteligence. A že nebylo koho se bát. Tehdy začali revolucionáři požírat hladově svou revoluci. Ale to už byla příležitost pro Dybu, Kočárníka a Klause, ne pro moralistu, dramatika a hospodského filosofa Havla.
Vytisknout