JIHLAVA:

Třikrát hurá pro FAMU

5. 11. 2014 / Sam Graeme Beaton

Z devíti filmů, promítaných FAMU International, stojí bezpochyby dva za zmínku. Jedním z nejlepších byl bezpochyby snímek Rikky, od režisérky Liu Xinzi, byl to portrét já samotné. Vzhledem k tomu, že mnoho studentů a pracovníků z východní Asie přebírají poangličtěné přezdívky namísto svých původních jmen (například, když odcházejí do zahraničí za prací), Liu vzala své vlastní "západní jméno" jako základu pro svou investigaci života čínské režisérky žijící v Praze. Rikky je její "mezinárodní jméno pro mezinárodní kurs" a její problémy, týkající se jazyka i totožnosti, jsou robustně rozvinuty v tomto krátkém, patnáctiminutovém filmu. Pro mnoho zahraničních studentů a režisérů žijících v jiné zemi se často vynořuje jazyk jako potenciální téma, i když většinou to vidíme prostřednictvím angličtiny, kdy má subjekt problémy s oficiálním jazykem, v tomto případě s češtinou.

Tento krátký film je tak působivý proto, že nutí diváka, aby pohlížel na situaci z úplně jiného úhlu: potíže režisérky s angličtinou, o češtině už ani nemluvě, často způsobují, že je izolována. Proč tedy vůbec potřebuje mezinárodní jméno? Na začátku filmu Rikky je Lui citována, když říká, že Praha je "jenom sen", když mluví o tom, jak se v tom městě octla. Avšak, jak příběh pokračuje, toto tvrzení nabývá dvojího významu, v tom smyslu, že její život se podobá snu, je roztříštěný a je mimo normální dění, do něhož jen nahlíží.

Režisérka také poukazuje na umělost celého procesu natáčení filmů, což je zvlášť zajímavé, když je ona sama protagonistkou. Pokusy filmového štábu zrekonstruovat normální činnost se stávají terčem posměchu. Kamera se rozběhne, takže "přejdi tamhle a vem si banán, nebo tak něco". Je tohle jen další známkou, že její "mezinárodní" život je jako tento portrét - také umělá konstrukce?

Úspěchem byl i snímek brazilského režiséra Guilherma Burgose Da Silva o sochaři Michalu Blažkovi. Blažek, který strávil celou řadu let v Kambodži, kde dělá sochy, je pozoruhodnou osobností s fascinujícími názory na život a to tento dokumentární film komunikuje efektivně. Da Silva je spokojen s tím, že nechá protagonistu hovořit o svém umění a o svých zkušenostech ("Otrávily mě Buddhovy myšlenky, ale přežil jsem, takže se do Kambodže zase vracím") zatímco film mísí rozhovor se záběry ze sochařovy dílny a s ukázkami sochařovy práce. Snímek byl informativní a profesionálně vyrobený, dokazoval, že režisér opravdu zvládl tento styl, pokud si bude chtít vytvořit kariéru v oboru dokumentárního filmu.

Snímek I Still Believe in Prince Charming (Stále ještě věřím v prince na bílém koni) režisérky Naděždy Panovové, byl také pozitivně přijat. Byl to krátký film jehož cílem bylo zkoumat naše sny a porovnávat je s realitou. Mladá Švýcarka Margot čeká na "svou životní lásku", když její partner tráví rok ve vězení, uvažuje o své situaci, o svém hlubokém přesvědčení o lásce a o životě, a pak vidíme, co se děje ve skutečnosti, když se její partner z vězení vrátí. Když se vrátí, už to není láska, jenže on nemá kam jít, tak dál bydlí v jejím bytě. Snímek Panovové se proměňuje z prostého portrétu v silný obraz neustále se měnící dynamiky ve společnosti a v lidských vztazích i toho, jak se tyto vztahy odlišují od zmytologizovaných představ o "lásce na první pohled".

Bylo škoda, že většina režisérů se z různých důvodů nemohla na promítání do Jihlavy dostavit. To ochromilo diskusi po promítání, která mohla být užitečná pro porozumění důvodů, proč si režiséři vybrali svá témata a svůj přístup. Nicméně to byla další silná prezentace z FAMU International, kde zjevně studují učeliví a nadaní studenti. Je zjevné, že škola si je vědoma významu reklamy a zájmu o ní, který vzniká na jihlavském festivalu, který každoročně navštěvují tisíce filmových fanoušků a budoucích studentů. Jestli to vede více studentů k tomu, aby začali dělat dokumentární filmy, lze to jenom přivítat.

Vytisknout