Zeman v Číně podpořil politiku české vlády, aneb jak ideologické předsudky znemožňují dialog

6. 11. 2014 / Jan Kavan

Změnil jsem názor, až když jsem pochopil, že se jistá kritika týká nepřímo i mě. Narazil jsem totiž na argument, že prezident Zeman svou podporou celistvosti ČLR, tedy politiky jedné Číny, radikálně změnil českou zahraniční politiku. Odhlédnu na chvíli od skutečnosti, že žádný prezident nemůže změnit českou zahraniční politiku, kterou vytváří a je za ní zodpovědná jen vláda. Prezident Václav Havel například několikrát na Hradě vřele uvítal dalajlámu a s neskrývanými sympatiemi pohovořil o Tibetu či Tchajwanu.

Čínská vláda ostře protestovala a chtěla na české vládě, aby zasáhla. Jako tehdejší ministr zahraničí jsem čínským partnerům trpělivě vysvětloval, že prezident má právo si pozvat koho si přeje, a ani to nemusí s vládou konzultovat. Na druhé straně prezident nemůže měnit vládní politiku a ta nikdy nezpochybnila svou podporu politice jedné Číny. Pravidelně jsem dodával, že mne tato jistá nejednota postojů nejvyšších českých představitelů mrzí, ale ostatně i dalajláma nehoroval pro odtržení Tibetu, ale jen pro jeho jistou autonomii v rámci Číny.

Rozruch, který se rozpoutal kolem prezidentova ujištění, že ČR nepodporuje samostatnost Tibetu, tedy nechápu. Žádná česká vláda od roku 1989 nikdy nepřišla s takovýmto požadavkem. Ani Evropská unie ani USA se nikdy k takovémuto postoji nehlásily. Prezident Miloš Zeman tedy pouze zcela jednoznačně potvrdil, že se ztotožňuje s postojem české vlády a to mohu jen uvítat.

Díky prezidentově návštěvě Číny se znovu rozpoutala absurdní diskuse o tom, zda je důležitější obchod nebo lidská práva. Tvrdím, že je to absurdní diskuse neboť nejde o záležitosti, které by se měly navzájem vylučovat. Jako ministr zahraničí jsem rovněž navštívil Čínu, kde jsem byl přijat nejvyššími představiteli, s nimiž jsem hovořil jak o naší snaze snížit obrovský deficit našeho obchodu s Čínou, tak i o nutnosti respektovat jak lidská práva občanů, tak i jistou svébytnost Tibetu. Vysvětlil jsem naše pojetí lidských práv jako práv univerzálních i zvláštní citlivost naší společnosti vůči porušování lidských práv, což je dané naší historií. To samozřejmě neznamená, že bych chtěl vnucovat evropské hodnoty a systémy společnostem s odlišnou historií i kulturou. Hovořili jsme klidně, zdvořile, chcete-li diplomaticky, bez jakýchkoli urážek nebo nerespektování postojů partnera.

Vnímám, že se za český export do Číny přimlouval i současný ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který během své návštěvy podepsal v Pekingu prohlášení, v němž se hlásil jak k politice jedné Číny, tak k respektování lidských práv. Pokud vím, tak text tohoto prohlášení byl v podstatě totožný s tím, který dříve podepsali ministři našich spojenců, například Francie.

Za poněkud úsměvný a za absurdní považuji například argument politologa Mlejnka, že uznání územní celistvosti Číny a současné vyznamenání Natalie Gorbaněvské za její statečný boj za lidská práva a protest proti okupaci Československa vyjadřuje prezidentův schizofrenní postoj. Znám nespočet signatářů Charty 77, o bojovnících za lidská práva po celém světě ani nemluvě, pro které obhajoba územní celistvosti Číny a respektování lidských práv je v naprostém souladu s jejich svědomím i přesvědčením.

Vymýšlet si takovýto rozpor je výrazem stejného ideologického vidění světa jako argument, že je schizofrenní vyznamenat paní Gorbaněvskou a současně mít jisté porozumění pro Putinovu obhajobu ruských zájmů nebo odmítat protiruské sankce nebo politiku kyjevské vlády vůči ruskojazyčným oblastem jihovýchodní Ukrajiny. Těmito argumenty bychom se vraceli k černobílému vidění světa z doby studené války. Chápeme, že nepřítel mého nepřítele nemusí být mým přítelem, ale proč by měl být nepřítel mého přítele automaticky i mým nepřítelem?

Podobně je ideologicky motivovaný například Petr Honzejk, komentátor Hospodářských novin, který tvrdí, že prezident Zeman v Číně "popřel svobodu a demokracii" tím, že vyjádřil respekt pro celistvost asijské velmoci a nehoroval pro samostatnost Tibetu a Tchajwanu. Pokud by byl důsledný, musel by novinář Honzejk za tento prohřešek obvinit všechny československé i české vlády od Listopadu 1989. Respektuji neschopnost pana Honzejka pochopit, že udělování medailí za zásluhy o lidská práva a respektování politiky jedné Číny není výrazem podvojného myšlení, "tzv.doublethinku" z románu George Orwella 1984, jak tvrdí, ale musím odmítnout jeho snahu mi vnucovat tuto ideologickou zaslepenost.

Stejně tak respektuji názor Viktora Fainberga, s nímž mám v Anglii několik společných přátel, že postoj Miloše Zemana ke krizi na Ukrajině je údajně neslučitelný s heslem "Za vaši a naši svobodu", s nímž osm statečných demonstrovalo i za nás na Rudém náměstí v srpnu 1968. Já si to ovšem nemyslím a jsem přesvědčen, že se se mnou shodne i mnoho chartistů. Namátkou mne napadá například Petr Uhl či Vladimír Laštůvka, vyznamenaní Václavem Havlem nebo Zdeněk Jičínský, vyznamenaný Miloše Zemanem.

Argumenty kritiků Miloše Zemana mi připomínají nesmyslné srovnávání invaze vojsk Varšavského paktu do Československa v srpnu 1968 s ruskou podporou východoukrajinských povstalců. Toto srovnání odmítá mnoho lidí, jejichž boj za lidská práva, a oběti, které mu přinesli, je zcela nezpochybnitelný. U nás, včetně řady chartistů či bývalých politických vězňů i jinde ve světě, včetně aktivistů, kteří v srpnu 1968 přijeli do států Varšavské smlouvy, kde protestovali proti invazi do Československa, dokud nebyli zatčeni.

Myslím si, že diskusi o postojích prezidenta Miloše Zemana by prospěla větší tolerance a snaha pochopit východiska a motivaci druhých, i ochota zdvořile respektovat názory těch, s nimiž nelze souhlasit. I kritiku lze vyjádřit bez osobních urážek.

Vytisknout