Ideály listopadu 1989 po 22 letech

14. 11. 2011 / Miroslav Pořízek

Když se před 22 lety hroutil starý režim, i mnoho řadových komunistů uvítalo změny. Vládu starých a zkostnatělých byrokratických struktur, neschopných patřičných změn a v mnoha ohledech jen tupě podřízených Moskvě, měl nahradit systém nový, demokratičtější, svobodnější a ekonomicky výkonnější. Normalizační šedivost, nehybnost a stagnaci bylo skutečně nutné překonat. V tom panovala široká společenská shoda. Jedním z hlavních cílů listopadu 1989 bylo nahradit správu věcí veřejných ze strany neschopných soudruhů (nebyli samozřejmě neschopní úplně všichni), jejich přisluhovačů a různých fízlů, lidmi odborně i mravně zdatnými - skutečnými odborníky, bez ohledu na jejich stranickou příslušnost.

Jaká je dnes skutečnost? Vládnou nám odborníci nebo opět neschopní straníci? Dalším cílem bylo změnit stagnující a málo výkonné plánovité hospodářství, výkonnějším hospodářstvím tržním. Zároveň se mělo to dobré a fungující z minulosti zachovat či přizpůsobit změněným poměrům. Nový režim měl k dispozici i mnoho fungujících státních podniků, zemědělských družstev a jiných aktiv jako dobrý základ k vytvoření tržního hospodářství. Následovala malá a velká privatizace, kuponová privatizace, liberalizace cen, vznik soukromých firem a společností. Činnost obnovily dlouhá léta zakázané spolky a sdružení. Také církve se mohly po mnoha letech svobodně nadechnout a rozvinout svoji činnost. Řada lidí dnes zastává názor, že změny v roce 1989 sice dobře začaly, ale pak se toho chytili různí kariéristé a prospěcháři. Že rudou šlechtu nahradila šlechta nová, v mnoha směrech ještě odpudivější. Idealisty prostě nahradili pragmatici, kteří se rychle zorientovali v nových podmínkách a těch využili k uchopení moci. Vznikla vrstva novodobých zbohatlíků, kteří nevytvořili žádné reálné hodnoty, ale pouze dokázali do vlastní kapsy šikovně zprivatizovat státní majetek a z něj pak těžit. Máme dnes asi právem pocit, že nám už zase mnohde vládnou z části neschopní, z části všehoschopní papaláši, které vůbec nezajímá s jakými problémy se potýká prostý občan tohoto státu. Dříve se říkalo, že se o nás rozhoduje v Moskvě. Nemáme dnes stejný důvod být přesvědčeni o tom, že se nám vládne z Bruselu či Washingtonu? Že se o nás zase rozhoduje někde jinde, stejně jako v minulosti? Dřívější v mnoha ohledech ubíjející jistoty (stálé zaměstnání, jisté bydlení, dostupná zdravotní péče, ale i fronty v obchodech a nedostatek zboží a služeb) nahradila všeobecná nejistota z budoucnosti. Mnoho lidí se dnes bojí, že přijdou o práci, že nebudou mít na lékařskou péči či na studium svých dětí. Ve společnosti zase panuje podivná netečnost a skepse. Objevuje se názor, že dobře už bylo. Ze slibované prosperity jsme se dostali do vleklé krize nejen ekonomické a morální, ale i krize důvěry v politiku a veřejné instituce. Řada lidí se bojí veřejně vyslovit svůj názor na společenské dění a aktuální problémy. Přibývá těch, kteří si myslí, že politika je stejné svinstvo jako dříve a nemá tudíž smysl ani chodit k volbám. Že jejich hlas stejně nic nezmění. Svobodné volby se změnily v politický marketing, kde už vůbec nejde o politické programy a souboj osobností, ale pouze boj o koryta, kde má větší šanci uspět ten, kdo jde na ruku různým vlivným lobbistickým skupinám z velkého byznysu a ten kdo si zaplatí přízeň sdělovacích prostředků. Do politiky tak čím dál více pronikají osoby, které si veřejnou funkcí pouze ošetřují vlastní soukromé a podnikatelské aktivity. To platí od úrovně politiky komunální až po vládní pozice. Nejrůznějších skandálů, afér a zlodějen je dnes tolik, že je běžný občan už ani nevnímá. Veřejný prostor ovládla bulvární média, kvalitní kultura byla vytlačena tou brakovou. Dřívější rovnostářství a povinnost pracovat, nahradily velké sociální rozdíly a vysoká nezaměstnanost. Mnoho zaměstnanců musí těžce pracovat za nízkou mzdu v podmínkách nedůstojných 21. století a ocitají se v roli novodobých nevolníků, jako třeba pracovníci v supermarketech. Systém dostupných a kvalitních veřejných služeb se stává čím dál více jen zbožím dostupným jen těm, kteří na to mají. Řada lidí se ne vlastní vinou stává snadnou obětí lichvářů a exekutorů, na které je náš demokratický právní řád stále velmi krátký, jinými slovy spíše stojí na jejich straně, než na straně prostého občana. Průměrný pracující člověk dnes slyší z vládních míst stále častěji, že ho čeká jen bídná penze a stáří v chudobě, pokud si na svůj důchod zároveň nebude nemalé prostředky spořit ještě sám ze svého podprůměrného platu kamsi do soukromého fondu, který může i zkrachovat. Již tak dost křehký sociální smír je narušován ze všech stran a to je za prý za dveřmi pravděpodobně již další velká ekonomická krize.

"Opozice zastrašena, koupena, případně uvržena do mlčení, když je jí bráněno v přístupu k sdělovacím prostředkům. Zavládla -- slovy Ludvíka Vaculíka -- vstřícná předposranost redaktorů, novinářů, vedoucích rozhlasu a televize. Klausovo Peníze nesmrdí umožnilo transformaci bolševického majetku, nakradeného za 40 let -- do nového kapitalistického vlastnictví. Jsme na cestě nikoli k demokracii západního typu, ale ke kapitalismu 19. století. Vládne pragmatismus computerových mozků. Pragmatismus žebrání o prebendu." Tato slova napsal již v roce 1992 Karel Kryl. Lze dnes konstatovat, že diktaturu proletariátu nahradila jiná diktatura a to diktatura kapitálu. Kapitalistické hospodářství dnes ovládají místo produkce skutečných hodnot spíše jen burzovní spekulace. Nenasytnost bank a vytváření virtuálních financí v obrovském celosvětovém měřítku vede jen k dalším krizím a otřesům na světových trzích. Nás státní dluh dosáhl částky 1,5 bilionu korun a stále roste. Sociolog Jan Keller nedávno uvedl: "Ze slibů o prosperitě zbyly pouze Kalouskovy dluhopisy". Něco pravdy na tom určitě je. Současná krize u nás doma je však minimálně z části také vizitkou mizerné práce polistopadových vlád.

Vytisknout

Související články

Obsah vydání | Pondělí 14.11. 2011