NÁVRH NA ŘEŠENÍ BYTOVÉ KRIZE:

Jednou cestou k férovosti je zdanění nemovitostí

3. 6. 2014

Pokud si koupíte byt, vtáhne vás to do maelstromu zadluženosti a nebezpečí. Když si ho nekoupíte, donutí vás, abyste se stali součástí trhu činží, který dosahuje dickensovské krutosti. Činže na tomto trhu lidí v pasti stouply v Londýně r. 2012 o 9 procent, zatímco medián příjmů stoupl o 2 procenta. Majitelé bytů k pronajímání mají dnes takovou moc, jakou kdysi měli normanští baroni. Pronajímají byty, které by byly bezvadnými domovy pro žáby (vlhko, zima, spousta hmyzu). A když si stěžujete, stáváte se obětí rizika, že budete vystěhován.

Zisky jsou neuvěřitelné: průměrný zisk 16,3 procent za každou nemovitost, koupenou na hypotéku k pronajímání, za celých posledních 18 let. Minulý rok nám Daily Mirror představil muže, který se jmenuje Charles Gow. Je to syn Iana Gowa, konzervativního ministra pro bydlení, který realizoval politiku Margaret Thatcherové, v jejímž rámci se prodávaly státní byty jejich nájemníkům za obrovské slevy. Charles Gow nyní s manželkou vlastní nejméně 40 takovýchto bývalých státních bytů jen na jediném sídlišti v jižním Londýně. Když je začal r. 1996 kupovat, každý z nich stál 100 000 liber. Teď mají hodnotu každý 300 000 liber nebo více a on je pronajímá každý za 1500 liber (50 000 Kč) měsíčně.

Můžete posoudit míru, do níž se naše ekonomika stala rentiérskou ekonomikou, zuřivou reakcí na bojácný návrh šéfa Labouristické strany Eda Milibanda, že by se pronajímání bytů mělo regulovat. "Regulace činží venezuelského stylu," protestoval předseda Konzervativní strany Grant Shapps. "Nejstupidnější a nejkontraproduktivnější politika, jakou navrhl šéf mainstreamové strany za mnoho let," zuřil Stephen Pollard z deníku Daily Mail.

I když by Milibandovy návrhy byly do určité míry užitečné, ignorují problém, který je u kořenů této věci: absolutní selhání zdaňovat nemovitosti progresivně a strategicky. Velká Británie je pozoruhodná v tom, že nevybírá žádnou daň z pozemků a žádnou daň ze zisků z nemovitostí a vybírá jen městskou daň, která je snad nejregresivnější daní v celé západní Evropě.

Proč není zdaňován zisk z první nemovitosti, když je ten v Británii hlavním zdrojem nevydělaného příjmu? Proč jsou městské daně strukturovány tak, že majitelé levných bytů platí relativně daleko větší daň než majitelé drahých domů? Proč platí Rinat Achmetov za svou rezidenci v Londýně, která stojí 136 milionů liber, menší městskou daň než majitelé bytů v hodnotě 200 000 liber v dělnické čtvrti Blackburn? Proč nejsou druhé, třetí a čtvrté nemovitosti tvrdě zdaňovány městskou daní a proč namísto toho v mnoha čtvrtích dostávají jejich majitelé daňové úlevy?

Odpovědí je, samozřejmě, vliv a moc. Vliv a moc těch, kdo mají prospěch z nerovností na britském trhu nemovitostí. Avšak pomysleme, co by způsobily férovější daně:

Ceny nemovitostí částečně vzrostly tolik proto, že všechen profit plyne jejich majiteli. Kdyby stát odebíral podstatnou část tohoto nezaslouženého příjmu, udržovalo by to ceny na nízké úrovni a omezilo by to spekulativní bubliny. Pozemková daň by trestakla majitele prázdných domů a bytů - vedlo by to k uvedení mnoha nemovitostí na trh, což by také vedlo k snížení cen. Peníze, který by stát vybral, by bylo možno investovat do stavby levnějších bytů.

Snad nejužitečnější daň by byla daň z nepoužívání domů či bytů. Majitelé nemovitostí s dvěma či více nepoužívanými pokoji by měli platit vyšší daň z nemovitosti. Zjistil jsem, že v Anglii stoupl počet poloprázdných domů a bytů za pouhých šest let o 45 procent. Daň z nepoužívaných pokojů by lidi donutila, aby prodávali nemovitosti, které jsou pro ně příliš velké, a dali je tak k dispozici lidem, kteří je potřebují, anebo by je rozdělili či pronajímali podnájemníkům.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout