Už jsme zmrzli

22. 12. 2013 / Václav Vaněk

Jsou Vánoce. A když se pozorně podíváte, můžete, na sněhu nebo v blátě, uvidět stopy dvou bezdomovců. Muž je asi už starší, nohy vleče ztěžka. Ale také žena, ač podle kroku ještě mladá, zapadá nezvykle hluboko. Že by... těhotná?

Stopy vedou k městu. Z křoví u řeky je vyhnali, chytili jiného bezdomovce, prý bude v televizi hlásit počasí. Jdou tiše, stále hlouběji do ulic, kde se smráká. Bez zájmu míjejí křiklavé nápisy "Fotbalové utkání bezdomovců", "Divadlo bezdomovců". Proč? Nepochopili, že jejich skutečná cena, jejich tržní hodnota spočívá v ochotě nabízet se a kašpařit, ve schopnosti prodávat svou bídu? Nebo si ještě zachovali zbytek důstojnosti? To by byl zázrak.

Je tma a zima a ženě je úzko. Vyleká ji drnčící invalidní vozík. Novinář, který na něm sedí, haleká na fotografa: "To je fakt hustý. Jedem! Zítra bude článek o invalidech." Schovají se. Naproti v ulici "Prožijte noc jako bezdomovec", zážitková akce. Třeba jim tam dají aspoň čaj? Ne -- zase ta světla. I tam je televize. A ti dva jsou plaší. Nemají průkazy. Páchnou.

Prošli už celým městem a vyzkoušeli dveře všech kostelů. Všude je zamčeno. Jsou Vánoce, a to se krade nejvíc. Prošli městem, a aniž o tom vědí, zanechali své tváře v záznamech stovek kamer. Jednou to budou relikvie. Ale teď je zima. Zalézá do kostí. Mužovy stopy jsou hlubší, jak zpomaluje a ohlíží se po ženě: Teď se vleče ona. Je jí zle. Musí už něco najít. Třeba tamhle ta garáž nebo chlívek...?

Ani si nevšimli, že na nebi vyšla hvězda. Jedna jediná. Velká a studená.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 20.12. 2013