Nalejme si čistého vína, levičáci

23. 12. 2013 / Stanislav A. Hošek

Druhá vzpomínka je ještě osobnější a proto mi uvízla v paměti mnohem silněji. V roce 1991 jsem v roli předsedy hornických odborů jednal s předsedou vlády Slovenské republiky, jímž byl právě Ján Čarnogurský, o problémech uhelného hornictví na Slovensku. Bylo to v době žhavých debat o smyslu a životnosti naší federace, takže bylo logické, že jsme hovořili i o tomto problému. Zkušený právník, ale i ostřílený politik řekl na závěr naší debaty o budoucnosti ČSFR následující: "...my samozřejmě víme, že naprostá většina občanů u vás i u nás si nepřeje rozdělení společného státu. Ale zrovna tak s jistotou víme, že až k tomu dojde, nenajde se nikdo, kdo by vůči tomu udělal něco tak zásadního, aby rozdělení znemožnil". Konec -- vyřízeno. Citace samozřejmě není absolutně doslovná, ale může se lišit jen ve slovosledu. Jinak je naprosto přesná.

Opustím nyní rámec svých vzpomínek, abych se konečně vyjádřil k současnosti. Podle průzkumu veřejného mínění je prý až 85% občanů proti takové formě realizace "nápravy škod minulosti" vůči církvím, kterou sněmovnou prohlasovala vláda, jež už tehdy byla ve stavu nedůvěry občanů. Přesto nejenže státní veledar církvím uzákonila, ale neprodleně s nimi podepsala i příslušné smlouvy, ke kterým ji zmocňoval fakticky nelegitimní zákon.

Zaznamenáváme prakticky denně, že i velká část politiků byla, je a jistě bude, odsuzovat nepřiměřenost a především dlouhodobost finančních plateb z erární kasy do pokladen nejbohatší instituce v zemi. Je totiž mimo jiné nepopíratelnou pravdou, že katolická církev byla nejbohatší organizací v našem státě už za nadvlády KSČ.

Já si ale dovoluji konstatovat, že je to s předmětnými restitucemi stejné, jako kdysi s tím rozdělením našeho státu. Skoro všichni jsme proti, ale nikdo není schopen udělat nic tak zásadního, aby stav změnil. Občanská společnost sice promlouvá, leč nečiní. Jestliže vůbec nikoho k nějakému veřejnému činění nemotivovala kupříkladu ani dlouhodobá aktivita paní Procházkové a dalších, pak...prosím mějme alespoň tolik cti k sobě samým, že budeme alespoň mlčet. Vytýkat v současnosti například Sobotkovi, že šel naivně vyjednávat do primasova paláce a při tom sám sedět v teploučku svého pohodlí, je v mých očích vrcholně licoměrné.

Samozřejmě, můžeme pokojně demonstrovat, či posílat petice, i když obojí je dneska již dávno profláknutou nabídkou ovlivňování věcí v systému zastupitelské demokracie, kterou politická moc s klidem sobě vlastním ignoruje. Máme možnost dokonce problém předložit mezinárodním soudům, i když se přiznám, že bych docela rád viděl věcný obsah takového podání v situaci, kdy ani náš Ústavní soud v "zákoně" nenašel protiústavnost.

Minulá vláda nám nejen veškeré, leč i tyto konkrétní restituce doslova nadiktovala. Následně je s pomocí konkrétního kriminálníka odhlasovala v parlamentu a na dovršení vší té "zastupitelské demokratičnosti" všechno ještě posvětil Ústavní soud. Za takovéto situace by bylo zapotřebí mnohem účinnějších projevů síly a vlivu ze strany samotného jediného pramene veškeré moci -- tedy lidu -, aby bylo dosaženo alespoň nějaké změny. Až se třeba najdou mezi námi takoví protestující, jako byly členky Pussy Riot, nebo podobní těm, kteří dokázali i týdny okupovat vládní budovy, pokud budeme mít vůli i několik měsíců v desetitisícových davech chodit protestovat a třeba i křičet před paláce biskupů, či jinak dávat najevo svůj skutečný zájem ve věci restitucí církvím, pak snad můžeme být nespokojeni i s tím Sobotkovým prosebnictvím. Ale do té doby v žádném případě. Každé současné odsuzování kupříkladu ČSSD, že v tomto směru zradila svůj program, či dokonce "lid", je v mých očích nepoctivé až nečestné, pokud spolu s tím se kritizující nesnaží realizovat něco doslova převratného. Publikovat proticírkevní kritiky a nic jiného nedělat, je falešným, pokryteckým alibismem a ničím jiným. Pravdivější protest proti dárečku, který nám všem i našim budoucím, Nečasova vláda nadrobila, musí být podstatně silnější, aby byl účinný.

Vytisknout