Nalejme si čistého vína, levičáci

23. 12. 2013 / Stanislav A. Hošek

Kdykoliv narazím na problém církevních restitucí, tak skoro automaticky si vzpomenu na jednoho z významných činitelů listopadové politické změny, disidenta, odvážného obhájce politických vězňů za nadvlády KSČ, doktora dvojího práva a polistopadového místopředsedy Československé vlády, Jána Čarnogurského. Vzpomínka má hned dvě polohy. Čarnogurský již nejpozději v březnu roku 1990 se stal spolunavrhovatelem prvního návrhu zákona na návrat konkrétně vyjmenovaného, nemovitého majetku katolické církvi. S návrhem tohoto zákona mám mimo jiné spojen následující osobní zážitek. Když se promptně tento zákon projednával v Čalfově vládě, jež měla tehdy ještě šest ministrů z řad KSČ, tak pouze jediným ministrem, který tento zákon naprosto a jednoznačně odmítl, byl tehdy prakticky neznámý ministr financí, Václav Klaus. Obsah jeho námitek se dal shrnout do jedné zásadní věty. Nedělejme to, otevřeme tím problém, jehož konec ani nedovedeme dohlédnout.

Druhá vzpomínka je ještě osobnější a proto mi uvízla v paměti mnohem silněji. V roce 1991 jsem v roli předsedy hornických odborů jednal s předsedou vlády Slovenské republiky, jímž byl právě Ján Čarnogurský, o problémech uhelného hornictví na Slovensku. Bylo to v době žhavých debat o smyslu a životnosti naší federace, takže bylo logické, že jsme hovořili i o tomto problému. Zkušený právník, ale i ostřílený politik řekl na závěr naší debaty o budoucnosti ČSFR následující: "...my samozřejmě víme, že naprostá většina občanů u vás i u nás si nepřeje rozdělení společného státu. Ale zrovna tak s jistotou víme, že až k tomu dojde, nenajde se nikdo, kdo by vůči tomu udělal něco tak zásadního, aby rozdělení znemožnil". Konec -- vyřízeno. Citace samozřejmě není absolutně doslovná, ale může se lišit jen ve slovosledu. Jinak je naprosto přesná.

Opustím nyní rámec svých vzpomínek, abych se konečně vyjádřil k současnosti. Podle průzkumu veřejného mínění je prý až 85% občanů proti takové formě realizace "nápravy škod minulosti" vůči církvím, kterou sněmovnou prohlasovala vláda, jež už tehdy byla ve stavu nedůvěry občanů. Přesto nejenže státní veledar církvím uzákonila, ale neprodleně s nimi podepsala i příslušné smlouvy, ke kterým ji zmocňoval fakticky nelegitimní zákon.

Zaznamenáváme prakticky denně, že i velká část politiků byla, je a jistě bude, odsuzovat nepřiměřenost a především dlouhodobost finančních plateb z erární kasy do pokladen nejbohatší instituce v zemi. Je totiž mimo jiné nepopíratelnou pravdou, že katolická církev byla nejbohatší organizací v našem státě už za nadvlády KSČ.

Já si ale dovoluji konstatovat, že je to s předmětnými restitucemi stejné, jako kdysi s tím rozdělením našeho státu. Skoro všichni jsme proti, ale nikdo není schopen udělat nic tak zásadního, aby stav změnil. Občanská společnost sice promlouvá, leč nečiní. Jestliže vůbec nikoho k nějakému veřejnému činění nemotivovala kupříkladu ani dlouhodobá aktivita paní Procházkové a dalších, pak...prosím mějme alespoň tolik cti k sobě samým, že budeme alespoň mlčet. Vytýkat v současnosti například Sobotkovi, že šel naivně vyjednávat do primasova paláce a při tom sám sedět v teploučku svého pohodlí, je v mých očích vrcholně licoměrné.

Samozřejmě, můžeme pokojně demonstrovat, či posílat petice, i když obojí je dneska již dávno profláknutou nabídkou ovlivňování věcí v systému zastupitelské demokracie, kterou politická moc s klidem sobě vlastním ignoruje. Máme možnost dokonce problém předložit mezinárodním soudům, i když se přiznám, že bych docela rád viděl věcný obsah takového podání v situaci, kdy ani náš Ústavní soud v "zákoně" nenašel protiústavnost.

Minulá vláda nám nejen veškeré, leč i tyto konkrétní restituce doslova nadiktovala. Následně je s pomocí konkrétního kriminálníka odhlasovala v parlamentu a na dovršení vší té "zastupitelské demokratičnosti" všechno ještě posvětil Ústavní soud. Za takovéto situace by bylo zapotřebí mnohem účinnějších projevů síly a vlivu ze strany samotného jediného pramene veškeré moci -- tedy lidu -, aby bylo dosaženo alespoň nějaké změny. Až se třeba najdou mezi námi takoví protestující, jako byly členky Pussy Riot, nebo podobní těm, kteří dokázali i týdny okupovat vládní budovy, pokud budeme mít vůli i několik měsíců v desetitisícových davech chodit protestovat a třeba i křičet před paláce biskupů, či jinak dávat najevo svůj skutečný zájem ve věci restitucí církvím, pak snad můžeme být nespokojeni i s tím Sobotkovým prosebnictvím. Ale do té doby v žádném případě. Každé současné odsuzování kupříkladu ČSSD, že v tomto směru zradila svůj program, či dokonce "lid", je v mých očích nepoctivé až nečestné, pokud spolu s tím se kritizující nesnaží realizovat něco doslova převratného. Publikovat proticírkevní kritiky a nic jiného nedělat, je falešným, pokryteckým alibismem a ničím jiným. Pravdivější protest proti dárečku, který nám všem i našim budoucím, Nečasova vláda nadrobila, musí být podstatně silnější, aby byl účinný.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 23.12. 2013