Cesta do pekel je dlážděna patologickým pocitem viny

20. 12. 2013 / Karel Dolejší

Keynes se snažil zabránit uvalení astronomických reparací na Německo a argumentoval, že mohou traumatizovat nevinné občany, poškodit platební schopnost země a také zničí schopnost importovat, čím nakonec utrpí celá světová ekonomika. Jeho politické postavení však nebylo příznivé a postupně byl vymanévrován jinými, zatímco prezident Wilson, který se původně obával extrémismu v Německu, pod francouzským tlakem přitvrzoval.

Ke konci Versailleské konference ještě Keynes představil plán na oddlužení bývalých centrálních mocností, který získal podmíněnou podporu britského premiéra. Američané s ním však vůbec nesouhlasili a plán neprošel. Keynes byl po všech stránkách znechucen tím, k čemu konference dospěla, a odešel z politiky do soukromého sektoru.

O patnáct let později, v roce 1933, už bylo pozdě. Ne že by to co se dělo v Německu stále do značné míry nebylo důsledkem Versailleského systému - i Keynesova argumentace v knize Ekonomické důsledky míru, podle níž je třeba soucítit s nepřátelskými civilisty a nelze je chybně vinit z válečných zvěrstev, byla stále platná - jenomže doba, kdy se chyby daly napravit, již minula. Německá demokracie zdiskreditovaná potupnými mírovými podmínkami padla a nový režim, jak se mělo brzy ukázat, chápal appeasement výhradně coby slabost, které je třeba bez skrupulí využít. Politika založená na mimořádně špatně načasovaném přístupu, jenž by kdysi býval správný, byla již zpozdilá a zhoubná. Jak upozorňoval starý britský imperialista Churchill, appeaser je ten, kdo krmí krokodýla jinými v bláhové naději, že sám bude sežrán o něco později.

Je vždy velmi důležité uznat chyby a snažit se je neopakovat, leč mezinárodní politika v kontextu vyhrocených mocenských aspirací nemůže být založena na flanďáckém nedělním moralizování - musí se opírat na prvním místě o analýzu aktuální politické situace a brát v úvahu především tuto situaci, nikoliv vyrůstat ze špatného svědomí. Někdejší dohodové mocnosti se na Německu sice opravdu velmi vážně provinily, ale zdůrazňovat po roce 1933 právě jen to a zakládat na tom politiku bylo šílené, dokonce ještě horší než zhoubná těsně poválečná politika. Místo toho bylo třeba připravovat se ze všech sil k obraně, což se ovšem nestalo. Francie mohla dalšímu světovému konfliktu předejít už intervencí v Porýní v roce 1934, kterou by Hitler politicky nepochybně nepřežil. Jenže právě klíčovou část Versailleského systému v podobě demilitarizace průmyslového centra Německa najednou nevymáhala. V ten okamžik přišla o polského spojence, který na rozdíl od bláhového Beneše viděl velmi přesně, co se s Francouzi děje. Tehdy bylo definitivně rozhodnuto, že přijde další velká válka.

***

V kriminálech současného ruského režimu by dnes ani tak neměli sedět soukromí oligarchové, pouhé vedlejší produkty divoké Jelcinovy éry, jako především "liberál" Javlinskij za delirantní transformační plán "Sto dnů". Právě ten přivedl ruskou ekonomiku tak blízko úplnému kolapsu, jak nebyla od dob stalinských pokusů na lidech v éře velkého ukrajinského hladomoru.

Západ k tomu ovšem přispěl velmi zdatně. Chválil Javlinského za jeho šílenství, seč se do něj vešlo, podporoval v postsovětském prostoru nacionalisty, snažil se vymanit z ruského vlivu bývalé středoasijské republiky SSSR, oddělit Ukrajinu, Pobaltí, Kavkaz, Moldávii... Útočil na srbského spojence Moskvy, když se ocitl ve sporu s politickými extrémisty a pašeráky drog a zbraní v Kosovu, ačkoliv mělo být naprosto jasné, jaké reminiscence to celé v Rusku vyvolá. Zacházel s Ruskem jako s poraženou zemí. Donutil Rusy uvažovat nad pozdními spisy Carla Schmitta a celým masivním souborem německé teoretické literatury z doby meziválečné "konzervativní revoluce". Invazí do Iráku pošlapal poválečný systém mezinárodního práva. Začal budovat v Evropě protiraketovou obranu, údajně proti státům, které kontinent fakticky nemohou nebo nemají nejmenší zájem ohrožovat. Invazí do Libye zneužil rezoluci Rady bezpečnosti OSN.

A ovšem, dnešní ruský režim není vůbec nic jednoznačně "domorodého". Putin sám na oko a víceméně propagandisticky navazuje na ruské předrevoluční konzervativní stolypinské tradice, v praxi je ovšem coby bývalý kágébák faktickým pokračovatelem okupačního režimu, který v Moskvě za peníze německého generálního štábu zřídil jistý Uljanov. A ten se opíral o západní marxistickou ideologii postavenou z nohou na hlavu. Tvrdil, že může za německé zlato provést proletářskou revoluci v zemi, kde dělníci tvoří nějaká 3% obyvatelstva, a jedním z vůbec prvních jeho kroků se stal separátní mír s Německem.

Část ruských ultrapravicových extrémistů, kterým jde režim na ruku zákony proti gayům, se dnes staví proti Putinovi, ale jiná, mnohem silnější skupina, ho bezvýhradně podporuje. Obě větve jsou přitom výhonkem primárně francouzsko-belgické ultrapravicové misie v Rusku, za kterou v prvním plánu sice nalezneme klíčové jméno Eduard Limonov, ale v druhém plánu také francouzského pravicového teoretika Alaina de Benoista, belgického "internacionálního" ultrapravičáka Jeana-Francoise Thiriarta nebo belgického esesáka a dobrovolníka ve "válce proti bolševismu" Léona Degrella, který překonal nenávist k Rusům ve prospěch nadšení nad tamní ohromnou zásobou lidí bílé rasy. Všichni měli nakonec na mysli totéž, co už v období poválečných stalinských procesů formuloval americký nácek a agent StB Francis Parker Yockey - spojit západní ultrapravici s antisemitským a xenofobním Ruskem ve společném tažení proti západní demokracii. A ve třetím plánu stojí Duginovo Hnutí Eurasia s masivními západními kontakty a odezvami, stejně jako s bojůvkami na Ukrajině.

***

Západ se v posledním čtvrtstoletí na Rusku neprovinil o nic méně, než se kdysi mocnosti Dohody provinily na výmarském Německu. Tento fakt lze těžko popřít a ignorovat - a jen naprostí zaslepenci mohou tvrdit, že Západ Rusům někdy nabízel nějakou slušnou perspektivu. "Liberální" projekty 90. let by z této země udělaly západní kolonii. Tak jako dnes by byla pouhým exportérem nezpracovaných surovin, jen by si navíc nemohla dovolit ani vlastní nezávislou politiku.

Ovšem tak jako souhlasit s Keynesem neznamenalo ustupovat Hitlerovi, ani aktuální situace v Evropě nepodléhá schématům křesťanského obrácení a uznání viny, fenoménům, které nikdy nebývají obecně politickými, ale jedině přísně osobními událostmi. Západ si nemůže dovolit, aby dnes jeho politiku vůči Putinovu Rusku diktoval pocit viny za minulé křivdy. Napomáhal by tak ještě horším věcem, než jaké sám tak nutně potřebuje překonat - a nikdy, nikdy, nikdy neopakovat.

A všechny historické paralely někde končí. Dnešní usilovně zbrojící Rusko nelze v žádném smyslu srovnávat s plně odzbrojenou a ekonomizovanou zahraniční politikou současného demokratického Německa. Proto také nelze ani desetinu sekundy brát vážně rovnici Reichswehr=Wehrmacht=Bundeswehr, kterou mě v posledních dnech v reakci na mé texty bombardují podlí a zbabělí anonymové. Jde o mnohem jednodušší věci: Rusko zbrojí, jako zbrojilo naposledy ve 30. letech, kdy se fakticky připravovalo na válku ke dni X, leč Hitler je o nějaký čas předešel. Evropa má ve zmíněné situaci - bez ohledu na to, jak situace vznikla, neboť je prostě zde - bohužel jedinou možnost: Zbrojit také, tak, aby Rusy přešla chuť si něco začít. Neznamená to ovšem ani v nejmenším budovat nesmyslný a zbytečný protiraketový systém, který je pro Moskvu jedině třískou pod nehtem a skutečné obraně Evropy jedině škodí. Neznamená to podporovat ukrajinskou "barevnou" opozici místo toho, abychom nezávisle na jejích plánech žádali férové ukrajinské referendum o přístupové smlouvě s EU. Znamená to budovat teď konvenční armádu na principu parity s Ruskem. Ta je totiž posledními Putinovými plány v kombinaci s přeměnou evropských armád v čistě koloniální jednotky vážně ohrožena.

Pokud lze současné Rusko a předválečné Německo nějak stavět vedle sebe, pak jedině na principu analogie - tak, jak to koneckonců vnímají duginovské kruhy. Poražené Německo kdysi za sedm let vybudovalo nejlepší moderní armádu na světě k datu X "z ničeho" (ve skutečnosti ze Seecktova Reichswehru sice o 100 000 mužích, ale prakticky úplně bez těžké výzbroje). Dnešní Rusko, které samo sebe vnímá jako nespravedlivou a pronásledovanou oběť konce Studené války, může se svou vlastní (a běloruskou a ukrajinskou) masivní průmyslovou základnou beze všeho splnit Putinovy plány a k roku 2020 postavit moderní konvenční armádu, jaká v politicky nejednotné Evropě soustředěné kolem odzbrojeného demokratického Německa nebude mít obdoby.

Je přitom směšné považovat současný deindustrializovaný evropský Západ za nějakou impresivní vojenskou sílu. Evropa dávno spotřebovala velkou většinu vlastních neobnovitelných zdrojů a je naprosto závislá na importu surovin z jiných částí světa, jehož bezpečnost musí zajistit vojenské námořnictvo. To ale lze na Západě budovat jen těžko. Většina loděnic schopných stavět velké bojové lodě se dávno přestěhovala do Asie. Dnešními loďařskými velmocemi jsou Jižní Korea, Singapur a Čína. Britské, francouzské a německé loděnice příštipkaří a plavidla, která staví, by nedokázala potopit velkou bitevní loď z konce 19. století.

Těžko lze zbrojit bez masivního těžkého průmyslu (zejména bez produkce oceli) a chemického průmyslu. Věnujte jedno odpoledne studiu zbytků zmíněných odvětví na západě Evropy a pak si básněte o západoevropském zbrojení a o tom, jak prý ohrožuje Rusko. Evropa je průmyslovým trpaslíkem. Už ve srovnání se Stalinovým SSSR byla průmyslovým trpaslíkem, jak empiricky zjistili nacisté. Postsovětské Rusko sice dost upadlo, ale úrovně deindustrializace Evropy přitom nedosáhlo ani náhodou.

Když kdysi Evropané neposlechli rady Johna Maynarda Keynese, museli nakonec bojovat v další světové válce. Vzali zmíněné rady vážně teprve ve chvíli, kdy už byla válka neodvratná. A pak jim pozdní poslušnost zabránila připravit se adekvátně na nevyhnutelné důsledky minulých chyb. Francie disponující údajně nejlepší armádou na světě pak padla za pouhých šest týdnů válečných operací. Stejnému osudu Británie zabránily pouze dodnes nevysvětlené iracionální Hitlerovy kalkulace, které způsobily odložení invaze.

Nemůžeme si dovolit opakovat tentýž omyl, jakého se dopustili Evropané v letech 1933-1940.

Vytisknout