Narodí se spasitel?

24. 12. 2013 / Sandra Wain

Narození Ježíše chápe křesťansky ovlivněný svět jako narození Spasitele. Psychologové již dávno vytvořili diagnózu tzv. spasitelského komplexu. Učinili tak pro prostomyslné osoby, které by snad chtěly nějak zachraňovat lidstvo a svět. Nebo, které by snad lidem a světu chtěly alespoň vtisknout nějakou lepší a lidštější podobu - a to ve smyslu lásky a milosrdenství a nikoliv ve smyslu tolik osvědčené zjevné či skryté brutální agresivity. V pánském racionálním a pragmatickém prostředí všechny dobře míněné a nesobecké rady a snahy působí obvykle trapně, a často vzbuzují naivní nebo i záměrný posměch.

Jenom nedostateční, hloupí a lakomí lidé se mohou například hádat o Chrám sv. Víta, a přitom si neuvědomovat, že při dnešním tak vysokém stavu vědy a techniky nejsou nijak schopni postavit takový chrám nový. (Měli byste se, hoši, stydět, pokud netrpí chorobou po zmíněném svatém.) Je to možná příklad trochu přitažený za vlasy, ale snad aktuálnější než obligátní egyptské pyramidy. Díky naší obecné omezenosti nám však Chrám sv. Víta neříká to hlavní. Totiž to, že lidská společnost je v režimu otřesného bytostného úpadku. Možná již nevratného, neboť si jej již neuvědomuje nebo nechce uvědomovat.

Psychiatři při tom svém stanovení diagnózy opomněli například vědce, ekonomy, politiky a mnohé jiné, kteří celá staletí či tisíciletí permanentně a úporně osvobozují sebe i zbylý "pohanský" svět ekonomickým blahobytem (obvykle cíleným jenom individuálně na sebe). Psychiatři také zapomněli sami na sebe, neboť jako lékaři chtějí přece léčit nemocné. Pokud jim ovšem nejde jen o peníze.

Osoby se spasitelským komplexem jsou považovány za duševně vyšinuté a nemocné. Pokud takto stonaly před začátkem našeho letopočtu nebo krátce po něm, jsou však neškodné a masová pasivní víra v jejich humanitární poslání není v žádném rozporu s našimi ekonomickými plány. Naopak jejich legendu lze dobře využít k nabývání a udržování politické a ekonomické moci, ke světovládnému "spasení" světa.

Křesťanství podobně jako buddhismus vychází ve svých kořenech z pesimistického názoru na tento svět. Moudří pochopili, že opačný optimistický postoj bývá pouze projevem nevědomých pudů, což má na člověka i svět silné negativní důsledky. Tento svět je světem našeho denního a smyslového vědomí. Tvoří pouze malou část onoho světa, který mnohdy "materialisticky" popíráme, a kterým je naše podvědomí. Přesto toto své evidentní omezení si osobujeme mandát na vědeckou či vědoucí autoritu, kterou pragmaticky a objektivisticky hodnotíme realitu. Ovšem jen do té doby, než nás nemilosrdná rána ruky osudu sklátí.

Pesimistický názor na svět neznamená, že člověk, který nehledá své štěstí ve světě (egoizmu, moci, postavení, majetku, penězích, požitku apod.), nemůže žít ve světě šťastný. Naopak. Právě proto, že splnil tuto podmínku, může žít šťastně, aniž by jeho nenasytnost a nároky iluzorně rostly trvale udržitelným růstem, a vždy ovšem na úkor utrpení druhých.

Člověk pesimistický ohledně rozumu ve službách nezřízeného projevu nevědomých pudů, nachází štěstí v prostotě, jednoduchosti, klidu, jednotě a prázdnotě, které se mu jeví zcela jinak nežli člověku tzv. světskému, který jejich realitu bázlivě nenávidí. Tzv. světský člověk naopak hledá tzv. plnost života, neboť hnán svým zvráceným postojem, odmrštěn od prázdnoty, těsná své individualizující se vědomí do pekla hmotného napětí.

Abychom mluvili za sebe, jako západně civilizovaní lidé věřící v boha nebo vědu, jsme si na sebe i druhé vymysleli pěkný podvod a bič. Již dávno nehledáme pravdu ve smyslu podstaty vlastní existence. Pomocí zevního výzkumu, informatiky, statistiky a logiky to ostatně není ani možné. Očekáváme spasitele, který utrpení odstraní za nás. Tím má být nějaká vyšší moc nadpřirozená (bůh, spasitel) nebo moc přirozená (věda, technika, ekonomika, politika, katastrofa aj.). Vždy však něco druhého, ve smyslu objektu, co se nás, zdánlivě nevinných osob (subjektu), nijak netýká.

Nějak zapomínáme a popíráme, že bůh nebo vesmír je jen jeden, a že část je celek a celek částí. Nechceme tedy nijak zlepšovat vlastní individuum (část), očekáváme to od zbylého univerzálního celku (objektivní reality). Musíme jej ovšem vhodně obelstívat. Zbylý celek však není úplným celkem, ale také jen částí, neboť mu schází jedna jeho část. Nepraví snad syn boží nebo syn člověka, že: "Cokoliv se stane jednomu z vás nejmenších, jako by se stalo bohu?"

Když už v naší kulturní provenienci své vlastní individuum nějak zlepšujeme, obvykle si vystačíme s formálními úpravami na úrovni vzdělání, dodržování legislativních zákonů a zevní etikety. Ctíme přece vědecké poznání, desatera, zákony a majetek soukromý nebo společný, milujeme boha nebo hmotu (obvykle v podání peněz). A co by kdo po nás ještě chtěl? Má to jednu chybu, skutečný Ježíš (láska a milosrdenství) naši výtečnou a důležitou společnost nějak nevyhledává a nikdy nevyhledával. Jak známo z Nového zákona, raději se stýkal s opilci, zloději, prostitutkami, bezdomovci a jinou asociální a marginální sebrankou, která je mimo dobročinná jeviště tolik opovrhovaná a vytvářená farizeji a zákoníky, plemenem ještěrčím.

Ony zevní úpravy totiž organickou (pudovou) strukturu naší bytosti (povahu) nijak nezlepšují. Pokud není západním civilizováním vykastrována, vytvářejí kompresi, kterou ventilujeme do zjevné či skryté expanze. Nevíme si s tím přetlakem, který provokujeme a zneužíváme, správně rady.

Svět a naši společnost chtějí ovšem také spasit genetičtí inženýři. Poctivě usilují o tom, aby podle svých infantilních nebo účelových představ vytvořili lepší svět, než dokázala vytvořit příroda nebo bůh, a zdevastovat člověk. Takové výbušniny jako geny však nepatří do ruky dětem a imbecilům, neboť jimi ublíží sobě i druhým. Je zřejmé, že myšlenky dr. Mengeleho se stále více uplatňují.

Přitom všem máme tisíce let k dispozici přirozené prostředky, které nás bijí do očí, a o které denně zakopáváme. Pouze nedostateční či lstiví lidé berou symboliku prastarých mýtů a legend doslova. Zatímco Ďábel se zrodil hříchem, mužskou gravitační silou směřující od kladného pólu k zápornému, Spasitel se rodí z nevinné panny. Je to ženská (antigravitační) síla směřující od záporného pólu ke kladnému, která zpětně vytváří neindividuální či nadindividuální vědomí, syna člověka, syna božího, spasitele...

Vytisknout