Prezident Zeman říká nepravdu. Záměrně?

19. 11. 2014 / Milan Daniel

Zeman Uhla uvádí jako příklad „disidenta“, který „uměl tvořit, ale neuměl stavět“. Říká, že svou funkci zmocněnce pro lidská práva „vykonával tak špatně, že sám musel odejít“. Uhl tehdejší dění popisuje naprosto odlišně:

„Jako předseda vlády měl Miloš Zeman snadnou možnost mě z funkce zmocněnce vlády pro lidská práva odvolat. Nikdy se o to nepokusil, a ani mi neadresoval nějakou kritiku. Z funkce jsem odešel sám v únoru 2001, poté, kdy mou ženu Annu Šabatovou zvolila Poslanecká sněmovna zástupkyní veřejného ochránce práv. Odchod z funkce jsem v prosinci 2000 veřejně přislíbil, abych zvýšil její šance na zvolení – zvláště mnozí soc. dem. poslanci mě v lásce nijak neměli. Druhým důvodem mého odchodu z vlády byly mé neshody s většinou členů vlády kvůli jejich kulturně-politickému zaměření, které bylo provinciální a xenofobní až šovinistické. Popsal jsem to v rozhovoru se Zdenko Pavelkou, který vyšel před rokem jako kniha v nakladatelství Torst pod názvem 'Dělal jsem, co jsem považoval za správné', v kapitole 'Zmocněncem vlády pro lidská práv', str. 447 až 472. (Zkrácená ukázka ze stran 447-454 je v Britských listech ZDE)

Segregační zeď v Matiční ulici, kterou Miloš Zeman připomíná, se stala překážkou přistoupení ČR k EU. V tom se angažoval hlavně komisař EU Günter Verheugen, ale také Rada Evropy, komisař OSN a CERD – výbor pro odstranění rasové diskriminaci v Ženevě – smluvní mechanismus mezinárodní úmluvy, kterou ČR ratifikovala a musí se jí tedy řídit. O stavbě zdi rozhodlo zastupitelstvo Ústí nad Labem – Neštěmice už v září 1998 před mým nástupem do funkce, a já jsem pak musel vládu přesvědčovat, že ČR nevezmou do EU, když nepoužije zákonné nástroje ke zrušení povolení ke stavbě a pak i ke zbourání zdi. Chápu, že Miloš Zeman a mnozí členové vlády byli mým nátlakem poníženi, ale z druhé strany je pravda, že všechny návrhy na usnesení vlády, na její text adresovaný výboru CERD i podnět k usnesení Poslanecké sněmovny, kterým Sněmovna zrušila usnesení neštěmického zastupitelstva (toto usnesení Sněmovny pak v dubnu 2000 částečně zrušil Ústavní soud) jsem vládě navrhl já, vláda tyto texty po úpravách přijala a také mě zvlášť pověřila, abych ji zastupoval v této věci v orgánech Sněmovny. Jednání ve Sněmovně bylo už na jaře 1999, pro doporučení, aby mě vláda odvolala z funkce zmocněnce, hlasovali jen zástupci ODS a KDU-ČSL, zatímco zástupci ČSSD (Petra Buzková), KSČM a US se k tomu nepřipojili. Pak jsem v relativním klidu vykonával funkci zmocněnce, také díky místopředsedovi vlády Pavlu Rychetskému, jehož jsem byl náměstek, a dalšímu místopředsedovi vlády ministru zahraničí Janu Kavanovi, do února 2001.“

Údaje uvedené v citaci si lze bez problémů ověřit. Miloš Zeman to dělat nemusí, protože si bezpochyby tehdejší události bezpečně pamatuje. O to horší je, že je interpretuje nepravdivě, navíc přitom útočí na člověka, který prožil pro své přesvědčení v komunistickém kriminále devět let a má značně podlomené zdraví.

Prezident Zeman se v důsledku úrovně a kvality svého vystupování stal pro velké procento občanské veřejnosti (a nejen pro své nevoliče) nepřijatelným. Byl zvolen většinou, která uvěřila, že bude občany spojovat. Avšak místo toho, aby vystupoval jak první občan, vystupuje jako neomylný monarcha s absencí jakékoli pokory a ve svých vyjádřeních užívá bez odpovědnosti mix pravd, polopravd a nepravd interpretovaných navíc dost nevybíravým slovníkem.

Rozhodně se nemíním připojovat k zástupu honců na Zemana, protože důvody mého nesouhlasu s ním jsou jiné. Zásadně přitom nesouhlasím s tím, aby se mu odpovídalo ve stylu „na hrubý pytel hrubá záplata“, například tak jako organizované zástupy na Národní třídě a na Albertově. Jeho výkon prezidentské funkce je především odpovědností jeho voličů, kteří jej musí (stejně jako jeho nevoliči) strpět, pokud nenaplní zákonné podmínky pro své odvolání. To je ovšem krajně nepravděpodobné, ostatně stejně jako to, že Zemana by bylo lze nějak kultivovat, nebo že by se snad dokonce omluvil.

Znamená to, že bychom měli na jeho styl rezignovat? Ani náhodou. Je-li neodvolatelný, neznamená to, že je nekontrolovatelný, přinejmenším mediálně. „Blbci“ novináři k tomu mají jednoduchý nástroj, jemuž se ani prezident nevyhne: zrcadlo.

Vytisknout