Zemřela spisovatelka Gorbaněvská -- za pětiminutový protest proti srpnové okupaci Československa zaplatila třemi lety v sovětské "psychušce"
30. 11. 2013 / Tomáš Koloc
V pátek 29. listopadu zemřela ve věku 77 let Natalja Gorbaněvská, jedna z "Osmi statečných", kteří se 25. srpna 1968 sešli na moskevském Rudém náměstí, aby demonstrovali proti vpádu vojsk zemí Varšavské smlouvy (pod vedením SSSR) do Československa.
Ostatní tuto pětiminutovou demonstraci s transparenty typu "Za vaši i naši svobodu" (poté byla rozprášena KGB) zaplatili vězením a tábory nucených prací. Tehdejší knihovnice, vydavatelka samizdatového časopisu "Kronika běžných událostí" a čerstvá matka Natalja Gorbaněvská byla jednou z těch, kteří se dostali do brežněvovské "psychušky", kde byla po tři roky vystavena mimo jiné kruté spánkové deprivaci a užívání psychiku ničících hypnotik. Poté si s ní režim (který byl mj. díky helsinským smlouvám dodržovat alespoň zdání liberálnějšího zacházení) poradil jako s mnoha jinými (např. s A. I. Solženicynem); 17. prosince 1975 se vystěhovala do Francie. V knižním rozhovoru Petra Kotyka s manželi Tigridovými Mně se nestýskalo (2010) vzpomíná Ivana Tigridová, že okamžitě po zprávě o příchodu NG do Paříže poslala Gorbaněvské telegram s dotazem, co pro ni může udělat. Okamžitá odpověď zněla: Co mohu udělat já pro vás? Tak začala dlouholetá spolupráce těchto dvou žen na poli boje za lidská práva. Natalja Gorbaněvská napsala i řadu knih, které vycházejí ze zkušenosti legendární demonstrace, a věcí, které po ní následovaly, z nichž nejznámější je
Poledne (česky: Torst 2008).
S NG jsem se osobně potkal 6. listopadu 2010 v Bratislavě na konferenci Středoevropské fórum, jehož hostem byl i další moskevský demonstrant z 25. srpna Viktor Fajnberg, který v anglické emigraci založil organizaci CAPA (= Campaign Against Psychiatric Abuse for political purposes), která se po léta snažila, aby sovětskými vědci vynalezená medicinská diagnóza "plíživá schizofrenie", popisovaná jako první fáze schizofrenie, v níž člověk údajně "neuznává svrchovanost státu" (která se později hodila NEJEN sovětskému režimu), byla vymazána ze světových učebnic psychiatrie. Moderátorka Irena Brežná tehdy představení těchto dvou statečných zakončila: "Dodnes bojují proti politické nespravedlnosti a vulgaritě konzumu." Protože Natalja Gorbaněvská byla mimo jiné také básnířkou, přednesla před třemi lety v Bratislavě spolu s herečkou Zuzanou Fialovou (jíž se později stala Moskva též osudnou, když byla zraněna při atentátu na tamní letiště Domodědovo) svou báseň, v níž zachytila vzpomínku na onen osudný den roku 1968, a vše, co po něm následovalo. "Dvorní překladatel" tvorby Natalje Gorbaněvské do češtiny, pan Milan Dvořák, mi dnes ráno telefonicky s velkou radostí poskytl povolení k publikaci svého překladu básně do českého jazyka.
Natalja Gorbaněvská: Náměstí nesouhlasu
Vstávám ráno, vstávám časně.
V kavárnách je zavřeno.
Na chvilku je člověk zasněn.
Život pádí neúčastně,
jeden zaostává za ním
s podrážkami k dotrhání,
s lehce naříznutou dlaní,
s krví o krov setřenou.
Zatímco hledáš po tom náměstí
šíf autobus a přístav pro turistu,
přestat být sebou se ti poštěstí
k potěše futuristů.
Když nenalezne souhlas u přátel
a nepřátel a opileckých klanů,
sám sebe snad by člověk poztrácel
k potěše budoucňanů.
Vyrazíme na výzvědy,
na zvědy se vydáme,
na medvědy, na sousedy
nebo zpátky právě sem.
Však my někam dorazíme,
zarazíme, vyčkáme,
něco sníme, něco zvíme,
na trumpetu zahrajem.
Kdo mi to s výtkou v hlase
tak nahlas říká: "Pojď,
už přestaň s těmi hrami
a vypluj jako loď."?
To jenom havran, zdá se,
pod polským jménem "kruk"
mě za mé meze mámí
a za polární kruh.
Kdepak jsou vlastně rozdíly
mezi pravdou a mámením,
mezi nářkem a řehotem,
mezi bděním a snem?
Kdo se rozjásá, rozčilí,
v slzy či krev vypění,
hýkat či vzdychat ochoten
za zdí či za oknem?
Ať se štítem, na štítě,
vítejte nám.
Jen vstupte, ať vidíte
- dobrý je Pán.
Od Něho nebyl nám gulag dán.
Ta zášť odvěká
je věc člověka,
tedy i má a tvá.
Do té stejné řeky Seiny,
do Visly i do Něvy,
do stejného můropění,
a ne ve snu, to se ví,
zase vejdu, zase vstoupím
navzdor Hérakleitovi.
Aniž řeku přebrodím,
poodejdu, poustoupím...
Přátelé, už se jednou zbydem
oné sladké mátohy snové.
Vždyť to činili lidé lidem.
Lidem lidé, ejhle, člověkové.
Vždyť to činili Němci Židům,
Rusové to činili Rusům.
Dosud nevyřknem tu svou bídu
ani šeptem: To ty a já.
Když na náměstí nutí jít
stud, ne lov plané slávy,
péče o státní monolit
člověka nezastaví.
Pak nedrtí jak stalaktit
v moskevském provedení
ten rodný kolektiv a lid,
zběsile pobouřený.
Od dálněvýchodních hord Asiatů
a cvakajících fotoaparátů
a taky od těch našich lidí ruských,
mhouřených očí, vlastně stejně úzkých,
když kolem je jen země Turistán
a utíkat není kam,
ty odveď mě, rozbijem hlavní stan,
ať za něco život dám.
Z těch, jimž říkala jsem "mí milí",
není půlka už naživu.
Z těch, co nejblíž mi kdysi byli,
jsou teď plevy, prach archivu,
nebo popel a troud, jak se říkává,
když jim vychladla srdce bolavá,
těm, kdo v samotě, osiřelí,
teskně hledí teď na svět celý.
Tam, kde z ruky ti zobe pták,
ať už havran anebo vrána,
kde je pakůň i pastrnák,
kde smí k růžičce být přirovnána
naše huba a kde tik i tak
zazní naráz a kde pevný hák
naše vaky ponese zrána,
tam se setkáme...
Ve dvanáctém -- po francouzsku -- poschodí...
žádný les, jen slunce s nebem uvidíš.
Chlorofyl sem za mou duší nechodí.
Uprchlík si v hrozné výšce našel skrýš.
Tak mě zaveď někam, kde až doposud
hvězdu může nutit zrudnout jenom stud
a kde zapomnění ještě nechvátá
překrýt hoře jak voda stojatá.
Vytisknout