Když o víru opravdu nejde...

30. 11. 2013 / Marek Řezanka

Mezi zásadní problémy patří:

1) Hrozí prolomení Benešových dekretů. "Fakt je, že polemika mezi panem prezidentem (Klausem) a panem premiérem (Nečasem) potažmo vládní koalicí o tom, zda může dojít k prolomení zatím jasně ustálené a zakotvené hranice 25. únor 1948, má význam víc z praktického než legislativního důvodu.

Zákon totiž umožní státním úředníkům vydávat majetek, aniž by došlo k soudnímu přezkumu. Oprávněný subjekt, tedy řád nebo konkrétní farnost, pokud jí bude majetek vydán, nebude přece mít důvod vyvolávat soudní spor. Žádný státní úředník se z tohoto hlediska přitom nemůže obrátit na Ústavní soud, protože stát je jediný subjekt, který nemá lidská práva a svobody. Takže k prolomení hranice může dojít nikoli proto, že to dikce zákona umožní, ale proto, že neexistuje žádný systém kontroly, a dojde-li k vydávání exekutivní cestou, pak se může vydat cokoli", vyjádřil se jasně a srozumitelně Pavel Rychetský.

Co by pro náš stát bylo skutečnou pohromou, je eventualita, kdy by došlo ke zrušení Benešových dekretů "od svého počátku". To bychom rovnou mohli revidovat výsledky druhé světové války, a nejspíš se omluvit, že zde stále ještě jsme. Právník, P. Hasenkopf, k problematice dekretů poznamenává:

"Pokud by byly zrušeny ex nunc, pro futuro, tj. s účinností od nynějška, nemělo by to význam právní, zato politický význam by byl nesmírný: znamenalo by to distancování se od prezidenta Beneše, jeho dekretů a odsunu obecně, nejen toho divokého, znamenalo by to zpochybnit závěry Postupimské konference. Toto je otázka pro politiky: Připustil/a byste zrušení Benešových dekretů, ano nebo ne? (Nejsem politik, ale za sebe odpovídám: jen přes mou mrtvolu).

Pokud bychom šli ještě dál a zrušili dekrety ex tunc, ab initio, ab ovo, pro praeteritum, t.j. se zpětnou účinností, právní důsledky by to samozřejmě mělo, a tyto důsledky by spočívaly v posunu restituční hranice z 25. února 1948 na 9. květen 1945."

2) Hrozí návrat právního stavu hluboko před rok 1948. Je zde sice stanovena hranice pro vydávání konfiskovaného majetku, a tou je datum 25. 2. 1948, tento limit ale může být mnohdy porušen. Předseda Ústavního soudu, Pavel Rychetský, zmínil, že za zásadní považuje okolnost, že církevní restituce zcela ignorují platný zákon, na základě kterého v roce 1919 zahájilo Československo velkou pozemkovou reformu. Při reformě se zabíral majetek velkým vlastníkům půdy. Podle tohoto zákona nesmí mít žádný vlastník více než 250 hektarů zemědělské půdy a lesů.

"Toto dosud platné omezení přezkoumávaný zákon zcela ignoruje. Výsledkem je faktický návrat hluboko před 25. únor 1948, neboť jednotlivé oprávněné osoby podle napadeného zákona obdrží pozemkový majetek v rozsahu 200 000 hektarů," dodal Rychetský.

Velmi pochybná též byla forma prosazování tzv. církevních restitucí:

1) Absence celospolečenské diskuse, kde by se v médiích objevily všechny relevantní postoje k tzv. církevních restitucí včetně pohledů historického, kulturního, právního, religionistického či ekonomického.

2) Naprosto nekompetentní postoje ministryně kultury A. Hanákové, která jasně dávala najevo, že dané problematice vůbec nerozumí ZDE.

3) Podivné, z hlediska značné části veřejnosti zcela nedůvěryhodné, hlasování, kdy se nedržely povinné přestávky a kdy o přijetí zákona rozhodl hlas poslance Pekárka, který za chvíli nato putoval pravomocně za mříže -- za korupci.

Hlasování o přijetí tzv. církevních restitucí navíc provází kauza bývalých poslanců za ODS, kteří deklarovali, že budou hlasovat proti zákonu -- ale nakonec zvedli ruce pro jeho přijetí. Brzy poté se dočkali poměrně významných postů. Když policie toto jednání začala prověřovat a kdy i premiér byl podezřelý z trestného činu, bila mnohá mainstreamová média na poplach, že přicházíme o demokracii a svobodu a že "policejní zvůle" svrhla vládu. Zda se náhodou vláda nezachovala zločinně, se v našich médiích v podstatě neobjevilo.

"Problematice postupného odkládání hlasování až do doby složení mandátů třemi poslanci, kteří deklarovali nesouhlas s návrhem zákona a podle veřejně dostupných informací byli "odměnění" za tento "vstřícný" krok lukrativními pozicemi v řídících orgánech státních institucí, a jejich nahrazení náhradníky, z nichž jeden byl odsouzen za úmyslný trestný čin k dlouholetému  nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se nález zcela vyhýbá," okomentoval Pavel Rychetský skutečnost, že podoba tzv. církevních restitucí obstála i před Ústavním soudem.

"Podobné  praktiky zásadně narušují důvěru občanů v demokratické parlamentní procedury, vzbuzují podezření z politické korupce a podlamují systém zastupitelské demokracie," přidal se soudce Musil.

Politická vůle k nějakým revizím tzv. církevních restitucí z dílny kabinetu P. Nečase evidentně není. "Mě samozřejmě překvapuje, že je tam ta inflační doložka. Minimálně při vyjednávání (o restitucích) se měl stát snažit o to, aby ta částka tam byla stanovena jako fixní," nechal Babiš. Neodhadl, o kolik se částka v nadcházejících letech právě kvůli inflaci zvýší. Uvedl pouze, že to "není málo peněz". Babiš zdůraznil, že církevní restituce přicházejí pro stát v nevhodnou dobu a měly být již dávno vyřešeny.

Jinými slovy, pro Ano je jediným problémem v souvislosti s tzv. církevními restitucemi, že se mnoha lidem nevede nejlépe. Což je poněkud v kontrastu s výše uvedenými body. Proč o nich pan Babiš mlčí?

Nějaká větší vůle po revizi tzv. církevních restitucí nevychází ani ze strany ČSSD. Spíše by se dalo říci, že se tato strana snaží úpěnlivě vymyslit, jak to provést, aby se vlk nažral - a koza k újmě nepřišla.

Je to tristní poznatek. Před volbami sice má mnoho politiků v ústech pojmy jako "právní stát" či "demokracie", po volbách jsou tyto pojmy ovšem devalvovány hůře než česká koruna.

Tady přece nejde o nějaké šlechetné gesto církví, aby něco málo z toho, co dostanou, ukáplo pod stůl hladovějícím, aby ti kněžím ve zbožném deliriu a věčném ponížení ruce líbali. Jedná se jen a jen o to zjistit, jaký je právní stav -- a zda se zde právo neohýbá až příliš. Nic více a nic méně.

Dalším bodem, který v provolání "Co bylo ukradeno, musí být vráceno" (bez ohledu na to, co komu (ne)patřilo) poněkud zaniká, je skutečnost, že je věcí politiky té které společnosti, k jakému vypořádání s církvemi se odhodlá. Modelů je zde celá řada. Naprostou odlukou státu od církve se vyznačují například Francie či USA. Těžko lze tyto státy vinit, že by v jejich čele stáli "loupeživí komunisté".

Tzv. církevní restituce se pomalu realizují -- a hned jsme svědky několika zásadních sporů:

1) Maltézští rytíři a miliardové pozemky na kraji Prahy v obci Březiněves:

"Vláda, která vydala toto nařízení, vzešla ze svobodných voleb v roce 1946, nebyla komunistická a nemohla spáchat žádnou křivdu, která byla spáchána komunistickým režimem. Otázka doručení je irelevantní," vyjádřil se pro Právo k požadavku Maltézských rytířů březinovský starosta, Jiří Haramul. (Právo, 30. 11. 2013).

2) Řád německých rytířů:

K této problematice doporučuji hned několik odkazů: ZDE

Reakce Jana Čulíka: ZDE

Reakce Jana Konvalinky: ZDE

Václav Žák, ČRo 6 (Hrad a restituce, 8. 9. 2012) přitom uvádí: "Když Hitler zabral Sudety, zabral také majetek Řádu. Velmistrovy protesty nepomohly. Karlovu Studánku dostal Konrád Henlein. Za zásluhy. Obviňovat řád z kolaborace s nacisty je proto nesmysl.

 Když zmíněným dekretem č. 11/1944 Sb. prezident Beneš obnovil právní pořádek z konce první republiky, obnovil tím také vlastnictví Řádu německých rytířů. Řád se o něj přihlásil, a vznikl problém. Řád sice s nacisty nekolaboroval, ovšem po celou dobu své existence dával nepokrytě najevo, že jeho hlavním úkolem je pečovat o rozvoj němectví. V časech, kdy odsunem nastolovat národnostně homogenní stát Čechů a Slováků vypadalo vracení majetku Řádu německých rytířů jako absurdní počin. Ministr zemědělství Julius Ďuriš, radikální slovenský komunista, se proto rozhodl, že na majetek řádu, stejně jako na majetky dalších německých řeholních řádů bude aplikovat prezidentské konfiskační dekrety. Proti tomu protestovala prezidentská kancelář, ministerstvo školství, i ministerstvo zahraničí."

V tomto konkrétním případě se nejedná o kolaboraci řádu s nacisty. Tu sám Žák vyvrací. Poukazuje ale na jiný problém:

"Římskokatolická církev v Československu nikdy neměla právní subjektivitu jako celek. Církev byla nadnárodním tělesem, které se nepodřizovalo svrchovanosti národních států. Právní subjektivitu z hlediska vlastnictví měly jenom jednotlivé církevní instituce, tedy kostel, farní obročí, kapitula atd. A taky řády... Zákon jako oprávněnou osobou zakotvuje subjekt, který nikdy vlastnická práva k majetku neměl. A ponechává v mlze seznam subjektů, které vlastnická práva skutečně měly. Kontrolní otázka. Patří mezi ně i Řád německých rytířů?"

Postrádám poměrně zásadní otázku. Jakým způsobem společnost chrání své historické a kulturní dědictví? Nebo je snad smířena s tím, že toto dědictví bude vlastnit několik subjektů -- z toho některé mohou mít kolaborantskou minulost s nacisty a jiné dostanou něco, co jim nikdy ve skutečnosti nepatřilo -- které s nabytým majetkem budou moct nakládat dle libosti (když vám něco patří, můžete to prodat, zbourat, přestavět, atd.)?

Spor o tzv. církevní restituce se často mylně interpretuje jako souboj věřících a bezvěrců. To je ovšem zásadní chyba. Naopak, řada věřících se proti tzv. církevním restitucím vymezuje, a to na základě své víry. Řadím se mezi ně. Naopak, přijde mi, že podoba tzv. restitucí i způsob jejího přijetí jsou v rozporu se všemi základními hodnotami, v něž věřím. Že jsou v rozporu s odkazem T. G. Masaryka, k němuž se hlásím.

Ne, o víru při prosazování tzv. církevních restitucí skutečně nejde.

Vytisknout