27. 11. 2013
Článek pana Jozefa Ševčíka, kterému touto cestou vyslovuji uznání a dík, mě přiměl k napsání následujících řádek a vlastně kompilace. V roce 1993 vyšla v češtině knížka slovenského autora Jozefa Leikerta pod názvem "A den se vrátil". Autor si dal práci s příběhem studentů postižených událostmi podzimu 1939, z níž v podstatě ocituji nepatrný díl, týkající se vzpomínek studentů právě na spoluvězně Antonína Zápotockého. Autor vykonal neobyčejně záslužný čin, jak on sám pravil "nelehký úkol ... jako morální povinnost - dopovědět odyseu událostí od 17. listopadu 1939, celou a pravdivě". Autor velmi zodpovědně hned v úvodu vyslovuje otázku "jestli může člověk, který hrůzy koncentračního tábora nezažil, důvěryhodně napsat o tom, co se odehrávalo za jeho zdmi?", píše Jan Škarban.
Na str. 265 autor tlumočí vzpomínky studentů - cituji :
"Ve stolařské a později i řezbářské dílně pracoval i Antonín Zápotocký, pozdější československý president. Do koncentráku přišel začátkem roku 1940 spolu s Juliem Dolanským a Janem Vodičkou, za 1. republiky předními komunistickými funkcionáři. Zápotockého a Vodičku chytili v Dobré u Frýdku-Místku, když se chystali přes Polsko utéci do SSSR. V koncentráku znamenal pro studenty hodně hlavně Zápotocký ... Zápotocký je vždy uměl zorientovat. Všichni, s nimiž se sešel, vzpomínají na Zápotockého sachsenhausenské období jen a jen v dobrém a nedají na něj dopustit. Tím méně chápou, že se tento člověk mohl podílet na smutně proslulých procesech a po smrti K. Gottwalda podepsat několik rozsudků smrti. Tenkrát to byl jiný člověk.
Pro zachování objektivity je třeba se zmínit o této části jeho života, nakonec to žádalo více bývalých studentů. Na Zápotockého se studenti neobraceli proto, že byl komunistou, to někteří ani nevěděli, ale proto, že byl odvážný a moudrý. Autoritu mu dodával už jeho samotný věk. Všichni si ho vážili pro jeho jednoduchost a prostotu. Bylo mu 50 let, byl vysoký a velmi hubený. V obnošených vězeňských šatech se od ostatních vězňů příliš nelišil. Mluvil pomalu, měkkým hlasem. Jen při polemikách se uměl rozohnit...
Posezení s ním se mohla konat jen po práci mezi večerním apelem a večerkou. A potom v neděli odpoledne. Když větší setkání mohla být podezřelá, studenti se rozdělili do menších skupin. Scházeli se buď v bloku, nebo při chůzi mezi jednotlivými baráky, co bylo nejbezpečnější. Nejvíce nás zajímaly jeho názory na válku, jak on vidí její další průběh - vypráví pozdější prof. MUDr. Antonín Rubín DrSc. - Určitě nebylo na takové otázky snadné odpovídat. My jsme např. události, které se na nás valily ze všech stran, viděli černě. Zápotocký nás vyslechl a až potom začal klidně vysvětlovat. Přestože měl stejné informace jako my, situaci, vojenskou i politickou, hodnotil s mimořádnou bystrostí a postřehem. Je pravda, měl na to zkušenosti a také měl důkladně prostudovaný SSSR. Říkával, že válka bude dlouhá a vyžádá si mnoho obětí. Pamatuji si, že nám ve čtyřicátém prvním roce řekl, že on vidí konec války tak v letech 1944 až 1946, dřív ne!
Zápotocký byl zavřen v Sachsenhausenu až do konce války. Po celou dobu měl velkou autoritu. Dokazují to i jeho narozeniny, které se každoročně stávaly velkou mezinárodní akcí ...
V koncentračním táboře měly na studenty vliv i další osobnosti, např. dr. Oldřich Suchý, bývalý poslanec za republikánskou stranu; dr. Emil Bača, policejní president z Ostravy; Ivan Herben, syn známého spisovatele a pozdější šéfredaktor Svobodného slova; Bohumil Pacholík, ředitel záložny v Prostějově a náčelník Sokola; dr. Karel Cidlík, okresní hejtman z Místku; Josef Šilhánek, štábní kapitán ... to jen někteří."
Já k tomu citátu dodávám, že ohledně hodnocení pořadů ČT o historii stačí říci, že snad vždy po stránce objektivity alespoň trochu kulhají a jako čtenář memoárů mohu říci, že my Češi neradi zaznamenáváme své vzpomínky a ještě neraději je publikujeme. Za mnoho tak vděčíme jiným autorům. Více bývalých studentů z podzimu 1939 sdělovalo i Jozefu Leikertovi "jsme tu 50 let a za celou dobu za námi nikdo nepřišel!" Kolik větších i menších historických událostí je tak nenávratně ztraceno, co vše bylo uloženo v paměti i "malých" nevýznamných lidí, za nimiž nikdo nepřišel je "posbírat".
Prokop Drtina ve svých pamětech vzpomíná, že hned po válce že se komunisté snažili nařknout Vl. Krajinu, předního člena strany národně-socialistické a za války vězněného - z kolaborace. V současné době je takový skutek projevem stejné "špatnosti".
Vytisknout27.11. 2013
V dvouměsíčníku německé pobočky Amnesty International z přelomu let 1997-1998 se hovoří o Antonínu Zápotockém jako o kápovi koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, který se měl dopustit zneužívání holandských vězňů. Amnesty Interna...